Přinašeč vědění Josef Zezulka i prostřednictvím svých žáků (Jana Mareše a Jarky Marešové) důrazně upozorňuje na tři základní témata, myšlenky a podmínky:
I. „Nikdy nevěřte a to ani mně“
(citace J. Zezulky – BYTÍ).
Člověk musí vědět (hloubkou svého nitra – prožitkem a svým zdůvodněním – rozumem), víra je málo, věřit se dá všemu. Hluboké vědění nacházíme jen když se na základě zdůvodnění si životních zákonitostí a následným (plně kontrolovaným a cíleným) citovým prožitkem v hloubi svého nitra vším stáváme. Vše je logické a zákonité, každá záhada je jen nevyjasněná zákonitost.
Jak chtějí věřící církve T. Pfeiffera (kteří si dali do názvu církve jméno Josefa Zezulky) nikdy nevěřit v církvi, kde je prvořadá víra?
II. „Na nikoho se nenapojujte, a to ani ne mě“
(důrazné varování J. Zezulky, které jej předal své dlouholeté žákyni Jarušce Marešové)
Člověk by měl napnout své síly a vědomí k Jednotě (Podstatě – Universu – Životu..), z té jsme vzešly a do té se vracíme. Laděním se na osobu či jinou bytost nás odvádí od nás samých, vlastního vnitřního vedení a spojení se s Jednotou. Každý může najít své vnitřní vedení, to je jediným našim opravdovým kompasem a učitelem. Nevědomí jsou ti, co se vydávají za „duchovní mistry s tisíciletou zkušeností“. Ve své ješitnosti zavádějí druhé a vytváří tak závislosti a nerovnováhu.
A jak se chtějí věřící církve Společenství Josefa Zezulky neladit se na jeho osobu, když si jeho jméno dali do názvu své církve?
III. „Nic ze mě nedělejte“
(naléhavá žádost J. Zezulky, kterou nám zprostředkovává jeho dlouholetý a pověřený žák Jan Mareš)
Hluboké vědění můžeme nalézt jen v hloubi a tichosti vlastního nitra. Dobrý průvodce (učitel) nás vede prvořadě k samostatnosti a rovnováze (citu a rozumu). Jediným opravdovým duchovním mistrem a školou je Život sám. Zezulka nepřinesl vědění Jednoty proto, abychom jej vzývali jako modlu či abychom si z něj udělali jako z Ježíše snětí vlastních hříchů či abychom se na něj jakkoli napojovali. Zezulka přináší poznání životních zákonitostí proto, aby si každý mohl zdůvodnit a pochopit sám sebe. Pochopit fakt, že jsme ve skutečnosti „buňkou“ jednoho velkého „těla“ – Života. JSEM KAŽDÝ, VŽDY A VŠUDE.
A jak budou chtít věřící T. Pfeiffera nic nedělat z J. Zezulky, když z něj udělaly „modlu“ v samotném názvu církve?
……………….
Bohužel jeden z jeho dalších žáků (T. Pfeiffer) si tyto jeho důrazné upozornění a naléhavé žádosti obrátil poněkud proti jejich smyslu.. pokud si J. Zezulka přál, abychom nikdy nevěřili, na nikoho se nenapojovali, nic z něj nedělali a T. Pfeiffer po něm pojmenuje církev (Společenství Josefa Zezulky) kde se prvořadě věří a nevyhnutelně se v názvu napojí věřící na osobu J. Zezulky (a tím z něj udělá modlu), tak jde o naprosté převrácení myšlenek Josefa Zezulky. To přece musí pochopit i malé dítě?
Zakladatel církve Společenství Josefa Zezulky T. Pfeiffer, který poněkud v rozporu s vůlí J. Zezulky dal do názvu církve jeho jméno, by též snad mohl vědět, že nástupci Ježíše se nejmenovali „Ježíšovci“ (jak mylně uvádí), ale Christiani (křesťané). Ježíš by si jistě (stejně jako Zezulka) nikdy nepřál, aby se jeho následovníci pojmenovávali po něm jakožto osobě (a ladili se a napojovali na jeho osobu). Ve skutečnosti teprve až snahy „mocných“ mnoho set let po úmrtí Ježíše z něj udělaly modlu v názvech církví, které mnohdy ze své podstaty (prvořadé víry a dogmat) jdou přímo proti smyslu a myšlenkám přinašeče vědění – Ježíše. Je poněkud smutné, že i žák J. Zezulky navazuje právě na tyto deformace odcházející dostředivé a klidové doby Ryb (deformovanou církevní strukturu a prvořadou víru). Ale jak Zezulka uvádí, ti kteří jsou kolem přinašeče, ti se obyčejně neosvědčí a sklouznou tam, kde se přece jen cítí pohodlněji (tedy u T. Pfeiffera k deformované struktuře církve, kde se prvořadě věří a k otevření se a placení za vyčištění karmy nerovnovážné indické kultury, díky čemuž ztrácí čistotu nepojení- pověření).
Vazby, které T. Pfeiffer a jeho věřící v Indii na sebe a na celou svoji církev navázaly dodnes (nevědomě) ovlivňují jejich mysl a skutky. Míra zavázání se a otevření se indickým vlivům mnohonásobně překročila všechny hranice a rovnováhu (šlo o stovky rituálů a obřadů, za které věřící SJZ platily a otevřeli se jim). Každý (třeba i úplně nový člen, který v Indii nikdy nebyl) kdo se dnes otevře církvi SJZ se zároveň otevírá i deformovaným indickým vlivům, které tuto církev budou již navždy „tvořit, ovlivňovat a formovat“.
Věřící církve T. Pfeiffera (SJZ) si snaží vyložit „prvořadou víru“ iluzí, že je víra plné synonymum slova „cit“. Tedy, že jde prvořadě o cit, ale i kdyby to plné synonymum bylo (což není), tak Zezulka vždy žádal rovnováhu (citu a rozumu) a nikoli prvořadý cit. Člověk by si prvořadě měl dát do rovnováhy poznání životních zákonitostí vůči svému nitru. Své nitro (cit – intuici) má z principu podstaty bytosti (ducha) každý, poznání zákonitostí nikoli (a proto je třeba získat poznání životních zákonitostí). Abychom mohli čistě vnímat hlas svého nitra (intuici) či aktivně s citem pracovat (v meditacích) je nezbytné napřed vyvážit své myšlení – poznat životní zákonitosti, analogii Života a to tak, že vše na sebe musí logicky navazovat. To jak dnes lidé myslí je pravou příčinou neschopnosti vnímat svůj cit (hlas nitra). Napřed je tedy nutné změnit myšlení a vnímání sebe sama jakožto součást Celku – Jednoty. Ač je obecně podstatou duchovního snažení (vnitřní změny) citová rovina, vede k ní vždy prvotní hluboké promýšlení. Navíc pro stupeň vědomí lidského druhu je v rámci možností vědomí a rovnováhy z jistého hlediska prvořadé myšlení. Je to proto, protože lidské vědomí zatím nemá mnoho zkušeností a hloubky, lidé jsou prvním tvorem po opici – tedy krizový tvor. Aktivní citová práce (hluboké noření se svým citem) bude spíše přirozeností dalšího vývojového článku po lidech (který se již na Zemi též docela ve větším množství rodí). Ovšem tuto aktivní a vědomou citovou práci bych nikdy nespojoval se slovem „víra“, ta byla vhodná jako částečné synonymum pro lidský druh, kde je cit více méně pasivní (pak lze spojovat s vírou). Pro další vývojový článek tomu tak není, zde již nejde o „pasivitu“. Cílem aktivní duchovní práce však nejsou nějaké „blažené stavy“ či osobní „potěcha“ (jak je u lidí a jejich „vizualizací“ – představ, dnes velmi časté), ale navázání se na proud Života – Celek a schopnost mu sloužit dle jeho potřeb a vývoje (podporovat harmonii bytí).
Tomáš Pfeiffer tak založením nerovnovážné církve kde se prvořadě věří, vzývá osoba a ladí na přinašeče v samotném názvu církve, rozštěpil a „zašpinil“ původní čistý zdroj filosofie bytí Josefa Zezulky. Nikdo, kdo by chtěl v čistotě a rovnovážně naplnit odkaz přinašeče vědění J. Zezulky z principu nemůže být členem církve T. Pfeiffera (SJZ), kde se prvořadě věří, vzývá a ladí se na osobu J. Zezulky. A naopak žádný věřící církve SJZ z principu prvořadé církevní víry nectí myšlenky přinašeče vědění Josefa Zezulky, kterého si církev dala do samotného názvu.
Tomáš Pfeiffer tak v samotném prvopočátku a doslova pár let po odchodu přinašeče svým nerovnovážným konáním opět vytváří „schizma“ původního rovnovážného učení.
A-Ž
