Za horizontem poznání

Lidé odjakživa hledají smysl bytí, Snaží se popsat si (svoji) realitu a hledat v ní zákonitosti. Ve snaze uchopit realitu jsme si nadefinovali veličiny jako je čas, prostor, hmota. Na základě svého vymezení dál a dál vymezujeme a oddělujeme ve své snaze pojmout tak Život ve své plnosti. Zde však dochází k zásadnímu problému a tím je v důsledku především člověk sám. Jeho způsob vjemu (vymezení) je zároveň jeho problémem a deformací vjemu „reality komplexní „. Jinak jistě bude vnímat slepec, hluchý nebo ten co věří jen tomu na co si může „šáhnout“. Možnosti a rozsah pozorovatele určuje rozsah a možnosti pojímat realitu ve své „plnosti“.

 

Problém nastává již jen v pojímání času. Každý jej vždy vnímáme trochu jinak. Jinak bude vnímat ten co čeká například u zubaře a jinak ten co zrovna spí. I když oba budou své bytí naplňovat například v časovém úseku 30minut, pro každého tento čas bude znamenat zcela jinou zkušenost, pocit i „realitu“. Čas stejný, ale vjem (délky i reality) zcela rozlišný. Na tomto příkladu vidíme, že čas, prostor i hmota (zdánlivě dané a nezpochybnitelné veličiny) jsou jen domnělé „zkratky“, které mají vždy jiné obsahy určované samotným pozorovatelem. I když se více pozorovatelů shodně dohodne na „pojmech“ na snaze vnímat určité „vjemy“ (jako je čas, prostor a hmota), nikdy zcela shodné nejsou a nebudou.

 

Stejné je to i s hmotou, ta se nám  jeví jako pevná, ale půjdeme-li hlouběji a hlouběji, nic pevného hmotu netvoří a nakonec zjistíme, že ji tvoří především „prázdný prostor“ (silová centra) a my sami svým vnímáním. „Hmota“ je tedy prázdnota kde v důsledku není čas a jediné co tyto veličiny definuje je oddělenost pozorovatele, který ji „prohlíží“. To čemu jsme se naučili říkat čas, prostor i hmota ve své mysli tvoříme především my sami(!). 

Samotný pozorovatel je tedy klíčem k vnímání toho čemu říkáme „realita“. Půjdeme-li hlouběji a budeme-li se snažit pochopit mikro a makro kosmos, dojdeme ke stejnému závěru. Schopnost popisovat alespoň částečně „realitu“ je daná pouze a jen samotným pozorovatelem. Lidé vynalezli mikroskopy a teleskopy, dívají se všemi směry, ale i tak výsledek hodnotí svými (okleštěnými) smysly. Je jistě rozdíl dívat se do mikroskopu a popisovat rozumem atom a elektron, nebo své vědomí ponořit a atom a elektron „prožít“ včetně všech jeho návazností a propojenosti s okolním („struny“). Že to nejde? a proč? Stejně tak jako naše vědomí (vnější – rozum) popisuje děje, které vidí v mikroskopu, může naše vědomí (vnitřní – hluboké) tyto „elektrony“ prožít a ve svém vědomí se jimi stát. Vědomí vnitřní (intuice – cit), na rozdíl od vnějšího vědomí (rozumu), nemá hranice.  To stejné se týká makrokosmu, který je jen opačnou stranou téže mince (mikrokosmu). Samozřejmě dobré je mýt vždy obě roviny poznání (rozumovou i citovou), nakonec i moderní fyzika čím dál více potvrzuje mnohé závěry filosofické. Jak nahoře tak dole. Vše je jen energie, které kmitá a tvoří tak Život vyvěrající z věčnosti procházející neustálým vznikem a zánikem.

 

Moderní kvantová fyzika dochází dokonce tak daleko, že potvrzuje názor, že samotný pozorovatel spolutvoří výsledek pozorovaného. Nabízí se logická otázka, co vše může „pozorovatel“ ovlivnit a kdo (nebo co) ovlivňuje pozorovatele(?) Jsou naše dosavadní měření a veličiny jen jakýmsi průměrem (zvykem) pozorovatelů samých?

 

Přes to však víme, že realita má své zákonitosti. Jsou zde jevy a stále se opakující zákonitosti, které se dají vždy vyvolat a vzájemně ověřovat – Zákon rovnováhy, dvojnosti a energie. Ty nám mohou pomoci se zorientovat v naší realitě, kterou sami svým pozorováním spoluvytváříme. Tvoříme to co jsme. Jsme to co spolutvoříme.

To je zásadní zjištění, protože nás nutně vede k závěru, že jedinou cestou jak pochopit či změnit svět je změna a pochopení vlastní (sebe sama ve své plnosti – „já-vše“).

 

Dalším problémem bude „čas“. Pokud vědomí obsáhne minulost, může obsáhnout i budoucnost? Co určuje časovou osu? Je zde lineární „tok času“, nebo linearita je dána jen bodem (vědomím) pozorovatele a pozorovaného?

Co když by šlo obsáhnout vědomím vše co bylo, je a bude. Jaká pak bude časové linie, když bude obsahovat všechny časy a linie v nekonečném a všeobsáhlém „TEĎ“?

 

Zde se již blížíme k problému singularity (např. černých děr). Singularitu fyzika neumí vysvětlit. Doslova popírá všechny její zákonitosti, smysl i podstatu. Ač ji nikdo neumí popsat a vysvětlit, tak již dnes zcela jistě víme, že je naprosto reálná. Popsat našimi „formami a deformovanými veličinami (postuláty)“ něco co obsahuje „vše, vždy a všude“ ve své podstatě (plnosti) nejde. Zde již je jediná možná forma výzkumu a bádání a tou je samotný pozorovatel a jeho vědomí. Horizont rozumového (vnějšího) poznání zde již nemá působnost a „vědec“ musí naopak své  vědomý (vnitřní hluboké) „sladit“  s pozorovaným – Jednotou (singularitou).

Fáze 1 – Pozorovatel pozoruje (pomalu mění) pozorovatele a jeho navyklé omezení a oddělení od Jednoty (singularity)

Fáze 2 – Pozorovatel pomalu proniká do předmětu (rozšiřuje své vědomí) pozorovaného a opouští víru v postuláty (čas, prostor, hmota..)

Fáze 3 – Pozorovatel začíná chápat, že spoluvytváří pozorované (pozorovatel harmonizuje své vědomí, proniká  do zákonitostí Života a základní struktury všeho co je i co není)

Fáze 4 – Pozorovatel ztratil (již nepozoruje z „venčí“) ohraničení a plně se stal předmětem pozorování a spolutvoření (IE – O UA, jsem každý, vždy a všude) – vědec plně pochopil, že největší překážkou k pochopení byl on sám.

 

Jen za horizontem vnějšího (rozumového) poznání je možné nalézt plné poznání vnitřní. To se daří například v hlubokých meditacích (vědomého rozšiřování vědomí a vžívání se do předmětu zájmu). Pokud má vědomí klíč (poznání základu dělení Života ve své nejsložitější jednoduchosti) k singularitě, pak ji ve svém vědomí může obsáhnout a překročit tak hranice omezení (času a prostoru). Stejně tak možná i pro dnešní vědu budou černé díry (singularita) právě tím posledním stupněm k pochopení podstaty zrodu vesmíru a jeho dechu (cyklického vzniku a zániku). Pomyslným bodem „O“, kde černé díry tvoří silovou kostru vesmíru, která tvoří vše co je a to až do doby, kdy se zhroutí sama do sebe (věčnosti), aby pak znovu „vznikla“ v nekonečnosti zrodů a zániků. Pochopit „velký třesk“ je cestou k pochopení sebe sama základních „stavebních kamenů“, které tvoří vše co „je“ (hmotu i ducha). „Zdroj“ Života ve svém neměnné a věčném trvání dýchá a jako výron vytvoří „čas a prostor“ aby se vrátil zpět do věčného trvání (stejně tak jako bytostné  vědomí).

 

 

Jednou bude věda „náboženstvím“ a „náboženství“ vědou. Pokud budeme zkoumat komplexní realitu k jinému závěru nemůžeme dojít. Jsme Jednota (každá část bytí je propojena s každou jinou) a rozdělení je jen dočasnou deformací (vývojovým stavem) pozorovatele, který ji svojí vlastní změnou může (a pod tlakem vývoje mnohdy musí) opět nastolit (plně obsáhnout). Věda (poznání vnější) musí zákonitě být v souladu s poznáním vnitřním, budou-li reálné a komplexní.

Nevyhnutelně musíme dojít k poznáním, že ve skutečnosti jsme buňkou jednoho velkého těla – Života a nejvyšším stavem je prosté a harmonické bytí.

Pochopit (a spojit) základní strukturu a zákonitosti Života, kterými jsou I (odstředivost- altruismus), E (dostředivost – ego), U (klid – flegmatizmus), A (žár – nadšení). Dva (u-a) a dva (e-i) vzájemné protiklady (vroucí-klid a já-vše) spojují v rovnováze základní „stavební kameny Života“ aby se v dalším spojení vrátili do Jednoty – „O“ (JSEM KAŽDÝ, VŽDY A VŠUDE). To, že i každé zvíře jednou (v rámci vývoje vědomí) bude člověkem je snad pro mnohé již pochopitelné, ale že jsem to já (já-celkový), to je mnohdy již nad naše rozumové chápání.. vše co bylo, je a bude trvá v nekonečném „TEĎ“ – tím největším a zároveň nejmenším co existuje je „myšlenka“ (ie – O – ua).

 

Na konci se všichni setkáme na začátku.

A-Ž