J. Mareš – T. Pfeiffer a misky vah Josefa Zezulky

Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost (rozlišoval a samostatně uvažoval) a nepropadal iluzím či jednostrannému vnímání a to třeba i žáků či pokračovatelů Josefa Zezulky.

Jan Mareš a Tomáš Pfeiffer jsou archetypálními příklady dvou vědomí, cest, odvahy i částečné nerovnováhy. Nikdo nejsme dokonalý, nikdo se neobejdeme bez chyb a tak je vždy dobré dát na pomyslné misky vah to dobré i špatné (jak učil J.Z.). Dát soudně a objektivně na misky vah dobré i špatné není vůbec snadné. Učí nás hodnotit a hledat. Učí nás nejen vnímat nerovnováhu (negativní složky), ale hledat i dobré a pochopit, že nikdo nejsme dokonalí a ani být nemůžeme. Samozřejmě hodnotit bychom měli umět hlavně sami sebe, bez objektivního sebehodnocení není možná vlastní změna. Mnohdy se přeceňujeme, ale také i podceňujeme. Proto je důležité naučit se vyváženě hodnotit a rozlišovat. Pokud vám někdo bude říkat, že nehodnotí druhé, tak jistě lže. Každý hodnotíme a rozlišujeme vše co nás potkává. Vědomě i nevědomě. Od řeči těla, hlasu, vzhledu až po první či následný pocit. To vše je hodnocení, to vše vede k našemu rozhodování, chování či celkovému názoru na Život a Celek. Každý máme své dobré i špatné stránky. Od každého se můžeme učit jak to dobré, tak brát si ponaučení ze špatného (nerovnovážného).

Učme se od obojího, vždyť i chyby druhých, stejně jako ty naše, nás vedou k hlubšímu pochopení a k nacházení rovnováhy i cesty.

****

Jan Mareš byl Josefem Zezulkou pověřen (vyzván), aby dál šířil filosofii Bytí. Samozřejmě ji mohl šířit jen tak, jak sám pochopil a jaká byla jeho osudová cesta či možnosti. Na pomyslných miskách vah tak na jedné straně můžeme mít Honzovu neskutečnou přímost, hravost, radost ze života a hluboký vnor dle duchovních praktik J.Z. Na druhé straně pak třeba poněkud zkratkovité a jednostranné odsuzování každého, kdo to hned nemá jako on a poněkud ploché vidění světa jen dle svého poznání, kde každý kdo hned nedosahuje jeho stavů je „neduchovní“. Každý máme svůj stupeň vědomí (míru zkušeností a životů) a od toho je třeba přizpůsobit „formu a učivo“. Nikdo nejsme důležitější než druhý a to bez ohledu na fakt, že zde jsou vyspělejší a nižší vědomí.

Honza zrealizoval duchovní praktika J.Z. Svojí hloubkou prožitku doslova vyšlapal cestu budoucím generacím a ustálil vnitřní cestu dle J.Z. Na druhé straně i on mohl jednat a konat jen dle svého nastavení či rozsahu a mnohé další mu dost možná unikalo. Ponořil se do světa vnitřního, ale vnější poněkud opomíjel. Jedna věc je změna vlastní (vnitřní) a druhá je realizace na venek (služba celku). My odcházíme z doby dostředivé (Býka) s pod-vlivem klidu (Ryb). Lidé se dostředivě věnovali jen svému vývoji a klidově vše okolo nechávali „plynout“. „Nechávání plynout“ je častá iluze mnohých „ezo kruhů“. Ve skutečnosti nic samo neplyne, vše musí někdo udělat. Věřit v nechávání „plynout“ je stejně pohodlné a naivní, jako věřit, že se dům postaví tím, že nic neuděláme a necháme vše „plynout“. Vždyť stejně tak jako někdo musí vybudovat, udržovat a opravovat dům, musí někdo činit v záležitostech ducha a duchovního řádu či nauky. Nic se nevybuduje samo, nic se neudržuje při životě samo a nic neplyne samo, ani v duchu, ani ve hmotě. Jen lidé by si mnohdy přáli, aby nemuseli nic řešit a vše za ně někdo udělal.

„Vychytralá zbabělost“ je zjednodušenou karikaturou popisu této odcházející dostředivo-klidové doby, kdy lidé dostředivě (vychytrale) a „klidařsky“ (zbaběle) utíkali jen ke své cestě, nitru, vývoji a zapomínali na Celek. Aby byla cesta rovnovážná, je třeba samozřejmě vycházet ze změny vlastní (citu i rozumu), ale stejně tak je tuto změnu nutné realizovat a vyvažovat ve službě Celku a to službou dle daného času a prostoru (potřeb doby a Života jakožto celku). Tedy v rámci bytosti (lidí a člověka) dle dané vyspělosti společnosti a dle daných možností či potřeb vývoje vědomí druhých. Chtít druhé vnímat jen ze svého postu poznání by bylo poněkud sobecké a jednostranné. Ač Honza zrealizoval cestu vnitřní, vnější podle mého názoru poněkud opomíjel. Možná jeho osudovým úkolem bylo jen vyšlapat vnitřní cestu (a již i to bylo a je dost). Možná duch doby a dostředivá nerovnováha ovlivňuje i jeho, žijeme ve vlivově nelehkých dobách a již jen malý posun k rovnováze je velkým činem. Jisté je, že nekriticky vzhlížet ke komukoli by bylo naivní stejně jako chtít, abychom byli dokonalí a bezchybní.. vždyť nikdo nejsme a nebudeme.

****

Tomáš Pfeiffer je z jistého úhlu pohledu přesný opak Jana Mareše, jeho cesta je cestou služby, ale i selhání a zamlžení nauky J.Z. díky ztrátě soudnosti a propadnutí iluzi o své vyvolenosti a duchovním postu (mistrovství). Více jak dvacet let (do přelomu roku 2014-2015) byl čistým zdrojem a prostředníkem vědomí J.Z. Vybudoval léčebné centrum, vydal všechny stěžejní díla J.Z. a neskutečným pracovním nasazením rozšířil povědomí o filosofii Bytí. Ustanovil biotroniku a pomohl tisícům lidí v silové nerovnováze (nemoci). I když následně selhal (přišel o čistotu napojení) a zcela v rozporu s podstatou myšlenek J.Z. zakládá církev SJZ a odvádí hledající k platbě za vyčištění karmy (indickým deformacím), odvedl neskutečný díl práce a obětování se. Jeho následné selhání bylo osudové a zákonité. Osobně větší odpovědnost za to kde a jak je dnes prezentována filosofie Bytí (myšleno církev SJZ a navázaní se na indické deformace a vlivy) přičítám těm, kteří se zbaběle a vychytrale nenašli odvahu postavit se Tomášovi a hledat i žít pravdu (chránit rovnováhu a nauku J.Z.). Měli to být žáci J.Z. a hledající, kdo v případě osudového selhání (které bylo i zkouškou na žáky a nejbližší J.Z.) Tomáše nedovolí hlubší propad a budou stát na straně rovnováhy. Avšak většina upřednostnila svůj vývoj, svoje pohodlí a klid.

******

U obou žáků značné škody a neporozumění sobě i okolí napáchala „Zezulkova vývojová numerologie“. Budeme-li vnímat a používat numerologii strojově a plošně bez poznání a vědomí faktu, že zde již jsou dva vývojové články vědomí, nutně bude naše vnímání světa chybné. Tam kde se Honza (a i další) na základě numerologie podceňoval, Tomáš se přeceňoval. Možná by bylo lepší, kdyby Zezulkovu numerologii neznali. Možná by si pak více všímali reálné hloubky vědomí a ne jen data narození a z něj naučeného a okleštěného (tunelového) vnímání světa. Je pozoruhodné, že nasadíme-li si takto „brýle“, tyto brýle nám následně zamlžují vnímat realitu. Je přece logické i zákonité, že další vývojový článek po lidech bude ve svých prvních zrodech v nižších číselných rovinách. Je stejně tak logické, že i nižší osudové roviny dalšího vývojového stupně jsou v rámci vědomí o řád vyšší než-li nejvyšší roviny lidského stupně. Dávejme si pozor na vnímání světa na základě naučených zkratek a rozumových konstruktů, které nejsou -li podpořeny schopností vnímat svět srdcem, vždy povedou k zamlžování reality a omylu. 

Nejvyšší vývojové zrody v rámci lidského stupně jsou zároveň i ty nejrizikovější ve vývoji bytosti vůbec. Je dobré pochopit, že zde již nebude rizikovější vývojový stupeň či deformovanější stav vědomí (citu a rozumu). Lidé jsou krizový tvor a dvojnásob to platí o posledních lidských zrodech. Nejvyšší číselné roviny (zrody) v rámci lidí nesou již jisté hlubší poznání, ale nikoli rovnováhu citu a rozumu. Rozumové vědomosti obyčejně značně převažují nad niternými a dochází k nepěkným deformacím. Jejich duchovní slepota a stupeň jim nedovolí vnímat vlastní ješitnost, iluzi o svém „mistrovství“ či zjevné omyly. Tento vývojový článek a stav většinou neumí přiznávat (a tím ani měnit) své chyby a raději si na nich z principu své iluze o své vyspělosti bude trvat a to i když samotné chyby budou již zcela zjevné. „Genialita“ těchto jedinců spočívá ve schopnosti donekonečna se vyhýbat, vymlouvat a ospravedlňovat si své deformace či nerovnováhy jen aby nemuseli přiznat své chyby. Ve svých výmluvách jsou nezdolní, můžeme pak slyšet: „dělal jsem co jsem mohl, jsem pověřený ke všemu co učiním, máte jen takového mistra jakého si zasloužíte“ a mnoho dalších myšlenkových konstruktů, které mají u těchto jedinců za cíl především vyhnout se vlastní změně. 

Tím, že lidé zatím nemají osudově velkou niternou zkušenost, nemají ani velkou (přímou) odpovědnost a proto zákon odrazu jedná pomaleji. Mají dost času napáchat dosti velké škody a nerovnováhu. U dalšího článku po lidech k takové nerovnováze i osudové možnosti z principu a duchovního řádu nedochází.

Pro pochopení lidské nerovnováhy, a obzvláště ve svých posledních zrodech, jsem se snažil v rámci mých možností udělat maximum. I proto jsem se velmi detailně věnoval Tomáši Pfeifferovi. Je dobrým a učebnicovým příkladem tohoto „stavu a vývojového chaosu vědomí“. Není a nebylo mým záměrem jej dehonestovat, ale popsat stupeň vědomí, které čeká na své dokončení rovnováhy, které však nastane až na druhé straně ve „světě bez těla“(a tamní duchovní škole), aby pak mohlo jít dál do vyššího vývojového druhu. Tomáš jistě jednou, ve svých dalších zrodech, též ocení tyto jeho stávající učebnicově názorné vývojové deformace, které se podrobně snažím popsat. Tyto vývojové nerovnováhy a deformace jsou v  mnohém učebnicovým a názorným příkladem zákonitého chaosu vědomí posledních lidských zrodů (tedy nejen Tomáše, ale těchto zrodů a vývoje vědomí v posledních lidských zrodech obecně).

Další vývojový článek po lidech by se měl doslova cíleně vyhýbat deformacím posledních lidských zrodů. Mohly by jej nepěkně zamotávat do své nerovnováhy a „vracet ve vývoji a zvycích zpět“. Dokud nedojde k zesílení nově se rodícího druhu a k nápravě duchovního řádu vycházejícího z nutné revize a obměny starých nerovnovážných struktur a lidských pozic, měli by zrozenci vyššího vývojového článku udržovat značný odstup od deformací a vývojové nerovnováhy posledních lidských zrodů. Pokud tak neučiní, jen stěží najdou a udrží vlastní rovnováhu a osudový úkol. Jen stěží dojde k rovnováze Celku a Života.

Nacházíme se v časech, kdy zde jsou dva vývojové stupně, logicky a zákonitě musí docházet k neporozumění a k mnohým složitým situacím. Snad i moje poznání pomůže k nápravě věcí duchovních a k nacházení rovnováhy a harmonie.

Snad je na základě shora uvedeného pochopitelné, že jakákoli vazba s osobou Tomáše Pfeiffera z principu ohrožuje vývoj vědomí nově se rodících bytostí (vývojového druhu). Snad by Tomáš a i jeho věřící mohli pochopit, že je na výsost nutné a potřebné vše co by mělo vazbu s osobou Tomáše obměnit (vydat znovu díla J.Z., založit společenství atd.), aby již nedocházelo k deformacím vývoje a nauky J. Zezulky pro další vývojový článek (nově se rodícího druhu po lidech). To vše je o to naléhavější, že Tomáš Pfeiffer nad rámec rovnováhy sepjal filosofii Bytí s vlastní osobou. Mnohé publikace, plakáty (Indie, Vodnářský zvon, léčení atd.) jsou spíše „reklamou“ na jeho vlastní osobu, než-li snaha prezentovat podstatu mise J. Zezulky (filosofii Bytí).

Nikdo nejsme důležitější jen proto, že máme více zkušeností či odžitých osudů. Na každém vývojovém stupni jde především o přirozenost a rovnováhu. Podstatou Boha je BYTÍ – jsme Jednota.

******