Abychom se mohli bavit o temnotě či „satanovi“, je dobré si tyto pojmy napřed trochu objasnit. Temnota či satan jsou výrazy, jejichž podstatou je výrazná nerovnováha, cílená deformace reality či manipulace v podobě zástěrek nebo záměrného rozporu mezi tvrzením a konáním. Temnota pohlcuje světlo tehdy, máme-li zastřené vědomí a nejsme-li schopni vnímat realitu ve své komplexnosti a hloubce (věčnosti).
Temnota se ráda vydává za světlo (rozuměj dobro a rovnováhu) a stejně tak nám „satan“ slibuje prospěch a výhody, ale neřekne nám, za jakou cenu tyto výhody (dočasně) získáme, a že tyto „výhody“ jsou ve skutečnosti jednostranné. Mezi velmi oblíbené taktiky temnoty patří i dočasné zážitky a prožitky, které však neovládáme sami a jsme závislí na „prostřednících“ (ať už drogách, či kněžích, kteří nám za úplatek „zážitek“ zprostředkují). Ať tak nebo jinak, vždy nás temnota (satan) odvádí od našeho nitra, rovnováhy, přirozenosti a především samostatnosti. Naopak – vždy nás vede k naprosté závislosti.
To, na co se nás tyto temné síly snaží lapit, je obyčejně naše lenost, pohodlí, zjednodušování, ješitnost, strach či nepozornost.
Ty nejsilnější temné síly se snaží vydávat za „dobro“ – a opravdu, pokud jsou silné, obsahují velké procento „dobra“, takže si na první pohled řekneme, že s tím souzníme. A pokud nebudeme ostražití, snadno si nevšimneme „háčku na konci toho všeho dobra“.
Nejsmutnějším a častým jevem je i proniknutí satanského temna (nerovnováhy, sebepřeceňování apod.) do původně čistých úmyslů, rovnovážných myšlenek či společenství. Ti, kdo chtějí konat „dobro“, si často ani nevšimnou, že touha a vůle překročily schopnost sebekritiky a nadhledu. Takový „dobrodinec“ se často zvrhne pod touhou konání dobra v ty nejtemnější skutky a manipulace. Temné skutky a postupy si obhajuje prvotní (a mnohdy i čistou) snahou sloužit či svým původním „vyvolením“. Ač takový jedinec či společenství mohli mít dobré úmysly, použijí-li ke svému záměru manipulaci, nerovnováhu či jednostranné zjednodušení, vždy se svrhnou k temným praktikám a výsledkům.
Společenství (církve, sekty, politické strany, firmy, rody atd.), která původně vystavěla své bytí na čisté myšlence, ale následně pro dosažení cílů použila ty nejhorší postupy, manipulace či podvody, můžeme dnes vidět snad všude. Je to boj o přežití, boj o jejich vydobyté pozice, z nichž pramení hmotné výdobytky a společenské postavení.
Jak tedy tyto temné a satanské síly a „organizace“ rozpoznat?
Musíme být velmi ostražití, musíme jít do podstaty věci a sledovat, zda „krásná slovíčka“ a proklamace odpovídají realitě a konání.
Krásným příkladem může být naše údajná „demokracie a svobodné volby“. Podíváme-li se hlouběji, zjistíme, že zvoleni jsou jen ti, kteří mají dostatečné konexe na média, a ti jsou médii (která samozřejmě někdo vlastní) dostatečně propagováni. Zdálo by se to v pořádku, ale zaměříme-li se hlouběji, zjistíme, že i média, která jsou placena z našich daní, jednoznačně propagují jeden směr myšlení a to, co nám má být předloženo jako „pravda“. Ač by v demokracii měli mít všichni stejné podmínky (aby demokracie fungovala), tato podmínka dávno neplatí a vše je prorostlé zájmovými skupinami, kterým nejde o celek, ale jen o jejich prospěch – a to klidně i na úkor druhých (či pravdy a harmonie). Vytratil se smysl demokracie (bratrství) a nahradil ji boj – zotročování či parazitismus na druhých. Končící kultura boje a parazitismu nám dnes ve své nahotě ukazuje, jak se z původní čisté myšlenky stala jen povrchní proklamace a lež, za níž se skrývají úplně jiné obsahy a konání. „America First“ ve skutečnosti znamená, že všichni okolo jí musí sloužit (a podrobit se) – a nikomu nevadí, že když je někdo na „prvním místě“, všichni ostatní musejí být „druzí“. Tato ideologie však nikdy nemůže fungovat, protože pak vždy chce být někdo první, a tím pádem jsou všichni ostatní „druzí“. Boj o prvenství pak vždy vede k válkám, demagogii a kolapsu společnosti jako celku. Bratrství, spolupráce či jednota však nemohou být postaveny na výlučnosti jedněch a podřízenosti druhých – to z principu nelze.
Církve, tmářství a demagogie
Dobrým učebním příkladem může být například i církev Tomáše Pfeiffera a jeho věřících. Na této církvi snadno rozpoznáme, jak se církve (obecně) z původní čisté myšlenky a záměru vykrystalizovaly v nejtemnější společenství.
Jak již z historie víme, církve upalovaly, vraždily či bezskrupulózně omezovaly všechny, kdo se jim nepodvolili nebo si dovolili kriticky a samostatně smýšlet. Neříkám, že církev T. Pfeiffera vraždí, ale způsoby manipulace a rozpor v proklamacích a konání se praktikám církevní demagogie velmi blíží. Nejhorší na tom všem je, že bezesporu čisté a rovnovážné myšlenky Josefa Zezulky začíná pohlcovat temnota demagogie společenství, které se vydává za jediné „pověřené“. Temnota získá největší sílu tehdy, použije-li velké procento světla. Tedy je-li použito rovnovážné poznání a filosofie, která je například vložena do struktury, jež tyto myšlenky a filosofii překroutí do opaku jejich smyslu i podstaty.
Podstatou filosofie Bytí Josefa Zezulky jsou kritické myšlení, rovnováha a samostatnost, které pramení z poznání životních zákonitostí a nalezení vlastního nitra (svého středu). Zezulka hledajícího vede ke kritičnosti, nemá rád prvořadou víru, ale vyžaduje vědění (poznání a zdůvodňování si). Hledající musí projít sebekritickým náhledem na sebe, své vazby, rodinné deformace či zažité způsoby. Je třeba vlastní změny, protože měnit druhé „umí“ každý, ale cesta změny vede pouze a jen skrze změnu vlastní – vnitřní i myšlenkovou.
Podíváme-li se na to, kam se po letech vykrystalizovala církev Tomáše Pfeiffera, která si do názvu dala jméno Josefa Zezulky (Společenství Josefa Zezulky), pochopíme mechanismy, jak se temnota snadno dostane ke světlu a pohltí jej, nebudeme-li pozorní a (sebe)kritičtí. Na této církvi snadno uvidíme, jak je světlo pohlcováno tmou, jak satan umí přesvědčit „vyvolené“ o jejich jedinečnosti a jak i zprvu soudní jedinci snadno propadnou temnotě, když jako smyslu zbavení vojáci plní i chybný rozkaz a neupozorní mistra ani na zásadní chybu.
Jak se to vše mohlo stát?
Církev Tomáše Pfeiffera a jeho věřících (SJZ) se v názvu odvolává na Josefa Zezulku, který však neměl rád prvořadou víru, ale měl rád vědění a rovnováhu. Ač církev a církve obecně stojí na prvořadé víře, Tomáš Pfeiffer vložil do této struktury filosofii Bytí, která ovšem přesně naopak prvořadě vyžaduje vědění a rovnováhu citu a rozumu.
Nikomu tento jednoznačný rozpor nevadil, protože Tomáš Pfeiffer uvedl, že je pověřený a že má právo na vše, co učiní. Dokonce ty, kteří se mu postaví (např. kriticky smýšlejí o jeho slovech a konání), veřejně označuje jako černé, bez známky duchovního světla, a koná proti nim veřejné dehonestační výzvy. Jistě to vše dělá s těmi nejlepšími úmysly – jak ochránit nauku či své „pověření“. Nevšímá si však, že pro svou argumentaci a ochranu používá ty nejmanipulativnější způsoby a postupy. Pro „ochranu dobra“ se neštítí ničeho, a tak ti, kteří by s ním třeba ani nesouhlasili, raději mlčí, protože se bojí říci nahlas svůj nesouhlas – vidí, že by mohli být také označeni za „černé“ (tak jako mnozí před nimi). Bojí se, že by proti nim mohla být zosnována veřejná výzva a že by byli veřejně „lynčováni“.
A tak se stalo, že původně opravdu pověřený žák Josefa Zezulky zabředl a zneužil svého pověření a likviduje každého, kdo by si o jeho krocích dovolil kriticky smýšlet. Tomáš Pfeiffer a jeho nekritičtí věřící bezmezně uvěřili, že Tomáš Pfeiffer má právo na vše, co učiní, protože byl (údajně) k tomu Zezulkou pověřen. Pověření je v této církvi zbožštěno a postaveno nade vše. Ač Zezulka takto „pověření“ nikdy nedefinoval – ba naopak, hovořil o tom, že pověření vždy selžou a ztratí jej – věřící církve SJZ si však z pověření a pověřeného udělali „modlu“, kterou nelze zpochybňovat a která vždy a automaticky (v jejich očích) vše dělá bezchybně, protože ji údajně vede ten nejvyšší.
Tato slepá víra v pověření a pověřeného je z podstaty filosofie Bytí zcela absurdní, ale postupně se přijala většinou zbylých členů (mnozí odešli), i proto, že Tomáš Pfeiffer bytostně inklinuje k sebezbožštění a touze po vlastní jedinečnosti.
Ovšem pokud by společenství zůstalo alespoň trochu soudné a blízké myšlenkám Josefa Zezulky, nikdy by nemohlo přistoupit na konání Tomáše Pfeiffera, který se na největším svátku společenství sám veřejně pasoval na „duchovního mistra s tisíciletou zkušeností, který má právo na vše, co učiní, a každý, kdo se mu postaví, je černý jako bota bez známky duchovního světla“. Tato myšlenka a konání snad ani nemohou být vzdálenější filosofii Bytí a myšlenkám Josefa Zezulky. Avšak pohodlní (či zbabělí) věřící církve, která má v názvu jméno Zezulky, toto chování Tomáše Pfeiffera akceptují – chtějí být léčeni, chtějí být taženi a bojí se sami přemýšlet.
Ještě horším průnikem temna byly cesty do Indie, kde věřící pod vedením „bezchybného pověřeného“ jej slepě následovali k platbám za vyčištění karmy, zajištění „blahobytu“ či partnera. Mnoho let navštěvovali Indii a zcela v rozporu s myšlenkami Josefa Zezulky platili v součtu miliony za „duchovní pomoc“, otevírali se místním deformacím – a to vše v iluzi, že tak ctí původní kultury nebo dokonce šíří filosofii Bytí.
Výsledkem je dnes církev jednoho muže, který je nezpochybnitelný, a věřící věří, že je pověřený ke všemu, co učiní. Každý, kdo se mu postaví (kriticky o jeho krocích smýšlí), je černý jako bota bez známky duchovního světla. Nikdo nedomýšlí, že tak jistě i jeho pokračovatelé budou chtít mít toto výlučné postavení „jedinečnosti a nezpochybnitelnosti“ – a tím se původní myšlenky Josefa Zezulky budou dál deformovat, překrucovat a nutně dojde k rozštěpení na více proudů. Žádný soudný člověk totiž na demagogii církve Tomáše Pfeiffera (a jeho věřících či pokračovatelů) nikdy nepřistoupí.
Učme se z chyb
Církev SJZ však může být dobrým příkladem a ponaučením pro budoucí generace, aby bylo všem jasné, jak se původní rovnovážné myšlenky Josefa Zezulky dají snadno a rychle překroutit v přesný opak – a jak snadno „temnota pohltí světlo“, nebudeme-li ostražití, kritičtí a schopni samostatně myslet.
Aby se odkaz Josefa Zezulky (filosofie Bytí) nestal opět demagogií nějakých „pověřených“, musí se každý snažit vždy sám myslet, promýšlet do hloubky i svým citem a nikdy nikomu nevěřit. Opravdové a hluboké vědění může každý najít jen ve svém nitru. Bude-li se vás kdokoli snažit přesvědčit o svém „pověření ke všemu, co učiní“, můžete si být jisti, že takového jedince pohltila temnota a že vás nedovede k vám samým.
Cesta je jen jedna – měnit sebe, nikomu nevěřit a hledat vždy rovnováhu. K tomu je jistě dobré najít i vyváženou filosofii, například filosofii Bytí. Naše nitro je jako „loď“, která potřebuje kormidlo a kompas (rovnovážnou filosofii). Je vítězstvím temnoty, že jsou dnes myšlenky Josefa Zezulky překrucovány církví, která je svou podstatou a konáním opakem jeho myšlenek, filosofie a rovnováhy.
Snad se v budoucnu hledající vrátí k rovnováze, snad pochopí, že nikdo není pověřený ke všemu, co učiní, a že jediným duchovním „mistrem s tisíciletou zkušeností“ je jen Život sám.
Cesta je jen jedna: myslet, myslet, myslet – meditovat, meditovat, meditovat a měnit sebe.
A–Ž
