Autoritářská církev Tomáše Pfeiffera (SJZ) – unikát v ČR

Podivuhodný „unikát“ na české náboženské scéně

Když se podíváme na seznam oficiálně registrovaných církví a náboženských společností v České republice, najdeme v něm desítky organizací. Většina z nich má hluboké historické kořeny, pevný řád a jasně rozdělené role. Patří sem tradiční velké církve jako římskokatolická, ale i menší charismatická hnutí. Mezi všemi těmito státem uznanými společenstvími však vyčnívá jeden naprostý unikát – Společenství Josefa Zezulky (SJZ).

Tato organizace, která vyvěrá z Duchovní univerzity Bytí (DUB), představuje v našem prostředí výjimečný úkaz. Je to totiž jediná státem uznaná církev u nás, jejíž chod, učení i samotná existence stojí a padají s jedinou žijící osobností. Touto osobností je její vůdce a zakladatel Tomáš Pfeiffer.

 

Od nadšení k církevní struktuře

Historie tohoto společenství se začala psát na počátku 90. let 20. století.

Dne 30. března 1994 byla oficiálně založena Duchovní univerzita Bytí. Její vůdce a zakladatel Tomáš Pfeiffer tehdy zažíval masovou popularitu. Lidé ho znali z televizních obrazovek díky pořadu Seance na TV Nova. První roky se nesly ve znamení obrovského idealismu a dobrovolnictví. Členové společně budovali biotronické centrum z čistého nadšení.

Dne 19. prosince 2014 pak společenství dosáhlo velkého milníku. Ministerstvo kultury ČR jej oficiálně zaregistrovalo jako 38. státem uznanou církev pod názvem Společenství Josefa Zezulky.

 

Zatímco navenek musela církev splnit zákonné podmínky a vytvořit formální struktury, vnitřní realita zůstala zcela monolitická. Podle oficiálního Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, který vede Ministerstvo kultury ČR pod IČO 03659925, je totiž jako jediný řádný statutární orgán zapsán výhradně sanátor Tomáš Pfeiffer. SJZ je v tomto ohledu naprostým a jediným unikátem na české náboženské scéně. Zatímco všechny ostatní registrované církve v ČR mají jako statutární orgán povinně zapsanou kolektivní radu, synod, předsednictvo nebo výbor starších, stanovy SJZ žádný takový vnitřní korektiv neobsahují. Všechny nitky právní, finanční i věroučné moci se tak legálně sbíhají v rukou jediného muže, kterého v rámci organizace nelze žádným faktickým orgánem kontrolovat ani odvolat.

 

Veškerou duchovní i organizační moc si udržel jediný člověk, což je zjevné každému, kdo se pokusí vyhledat jakékoli informace o této církvi. Společenství tak dodnes, a to i po více než třiceti letech fungování univerzity, prezentuje a zaštiťuje pouze Tomáš Pfeiffer, a nikoli jeho žáci či pokračovatelé. Organizace nemá jiné představitele než vůdce a zakladatele v jedné osobě. Charismatické panství, o kterém v posudku při zakládání církve informoval Ministerstvo kultury docent Lužný, se k dnešním dnům rozrostlo do autoritářského vůdcovství jediné osoby. Tuto osobu je pro věřící nepřípustné kritizovat a její konání není možné jakkoli zpochybňovat.

 

V čem je toto společenství výjimečné?

Pokud prozkoumáme ostatní registrované církve v ČR, žádnou podobnou nenajdeme.

• • Tradiční církve (katolíci, evangelíci či pravoslavní) sázejí na úřady a kolektivní orgány. Když biskup nebo papež zemře, systém plynule funguje dál.
  • Moderní charismatické církve (např. Apoštolská církev, církev Nový Život, církev Oáza) sice dávají velký prostor silným osobnostem pastorů, ale jsou organizovány jako sítě samostatných sborů s radami starších. Moc v nich není soustředěna do rukou jediného zemského vůdce.
  • Přísně organizované společnosti (např. Svědkové Jehovovi) sice vyžadují velkou poslušnost, ale vládne jim byrokratický systém a kolektivní výbory, nikoli kouzlo osobnosti jednoho žijícího člověka.

 

Podobně neobstojí ani srovnání s jinými autokratickými indickými či buddhistickými hnutími (např. Višva Guru Dip Hindu Mandir nebo Buddhismus Diamantové cesty). Ta sice staví na obrovské úctě k duchovnímu učiteli (guruovi), tito zakladatelé však žijí či žili v zahraničí. Pro fungování v ČR tak musela vybudovat široký aparát autonomních českých učitelů, lektorů a výborů.

SJZ je však ryze domácím společenstvím bez zahraniční centrály, které na všech propagačních materiálech, festivalech a přednáškách prezentuje pouze a výhradně jednu jedinou tvář. Neexistují zde žádní regionální pastoři ani samostatní řečníci, kteří by dostali slovo.

 

Církev Tomáše Pfeiffera je tak v rámci registrovaných církví osamoceným ostrovem. Je postavené na absolutní, nekritické víře v neomylnost svého vůdce. Tento stav se podle svědectví mnoha pamětníků ještě více upevnil po sérii cest Tomáše Pfeiffera do Indie (kde věřící mimo jiné platili v součtu miliony za čištění karmy, zajištění blahobytu atd.) a vyvrcholil při slavnosti na hoře Říp v roce 2019. Zjevnou inspiraci indickými strukturami a tamními mistry stvrdil tím, že se sám otevřeně označil za duchovního mistra s tisíciletou zkušeností, který má právo na vše, co učiní (viz archiv církve: BIOVID TV).

 

Fungování uvnitř církve a výsledek učení se nejlépe vykreslují ve svědectví z nejvyšších pater. Dlouholetý žák Tomáše Pfeiffera a člen nejužšího kruhu SJZ v e-mailu uvedl:

„Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu.“

Dnes se tak společenství potýká s odchodem starších členů, stárnutím základny a uzavíráním se do izolace. Při sčítání lidu v roce 2021 se k němu přihlásilo už pouhých 1 053 občanů.

 

Zneužití práce dobrovolníků a podivné vlastnictví neodvolatelného vůdce?

Velkým otazníkem celého společenství je osud samotného biotronického centra v Praze v Soukenické ulici. Lidé jej budovali společnými silami z čistého nadšení a idealismu. Dárci a dobrovolníci do stavby vkládali své peníze, čas a práci s jasným záměrem: budují zázemí pro svobodnou Filosofii Bytí Josefa Zezulky. Nikdo z nich tehdy netušil, že staví centrum pro autoritářskou církev „jednoho muže“. 

 

Málokdo čekal, že se přímo v tomto centru budou časem konat indické, draze zpoplatněné obřady, které lidem slibují „vyčištění karmy“. Samotná Filosofie Bytí i její zakladatel Josef Zezulka přitom jakékoli obchodování s duchovnem vždy a naprosto striktně odsuzovali. Konání církve Tomáše Pfeiffera, který o sobě prohlašuje, že je jediným žijícím reprezentantem této filosofie, však původní myšlenky popírá. Jeho činnost spíše připomíná komerční hnutí New Age, kde se s duchovnem po vzoru indických prodejců karmy a blahobytu obchoduje běžně a ve velkém. Právě v době tohoto zásadního přerodu z původní nestrukturované Duchovní univerzity Bytí (DUB) na rigidní autoritářskou církevní strukturu Společenství Josefa Zezulky (SJZ), kdy společenství začalo jezdit i do Indie a být součástí indického prodeje „odpustků“, mnoho klíčových členů z komunity odešlo, nebo z ní bylo kvůli svým kritickým názorům bezohledně „odejito“.

 

Zcela nepochopitelný se proto jeví fakt, že dary všech těchto lidí a práce dobrovolníků jsou nyní zapsané jako majetek jediné fyzické osoby – zakladatele církve Tomáše Pfeiffera.

 

Tento stav s sebou nese obrovské věcné a bezpečnostní riziko. Celý systém totiž postrádá jakoukoli vnitřní záchrannou brzdu nebo ochranný mechanismus pro případ, že by tento bezmezný vůdce morálně selhal, psychicky onemocněl nebo se dopustil závažné trestné činnosti. Stanovy církve jsou záměrně nastaveny tak, že neexistuje žádný právní nástroj, nezávislá rada ani vnitřní korektiv, který by mohl duchovního mistra z funkce odvolat, pozastavit mu výkon činnosti nebo prošetřit jeho kroky. Vůdce stojí absolutně nad systémem a je zevnitř organizace právně nepostižitelný.

 

V praxi to znamená děsivý právní pat. Zatímco standardní církve v případě zneužívání či kriminální činnosti okamžitě spouští vnitřní vyšetřování a obviněného duchovního izolují, v SJZ by věřící museli bezmocně čekat až na pravomocné rozhodnutí státního soudu. Pokud by u tohoto neodvolatelného statutára například propukla schizofrenie nebo jiné vážné duševní onemocnění, případně by čelil těžkému trestnímu stíhání, církev by kvůli složitosti procesů mohl legálně reprezentovat a ovládat klidně i několik let nebo celá desetiletí. Kvůli této absolutní absenci kontrolních mechanismů tak komunita zcela ztrácí šanci zachránit samotné společenství i majetek, který členové svýma rukama a penězi vybudovali.

 

Nabízí se proto zásadní otázky: Jak je možné, že centrum budované společnými silami mnoha lidí je dnes soukromým vlastnictvím jednoho člověka, a nikoli celé organizace? A jak je možné, že toto místo neslouží původnímu záměru – tedy kritičnosti, samostatnosti a rovnováze podle Filosofie Bytí –, ale slouží církvi jednoho muže, o jehož krocích je zakázáno kriticky přemýšlet a který věřící dovedl v součtu k milionovým platbám za „vyčištění karmy“?

Pohled do zrcadla: Co říkal sám Josef Zezulka?

„Nikdy nevěřte, a to ani mně. Vše kriticky promýšlejte, hledejte rovnováhu.“

„Kdykoli budeme mluvit o duchovní cestě, vždy budeme zdůrazňovat kritičnost a vždy budeme nechávat jako hlavní fakt, aby člověk přemýšlel, ne aby jen věřil.“

„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného, a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“

„Duchovní služba a léčení má být vždy zdarma.“

„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“

„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.“

„Koukejte kolik je na světě sekt ve všech náboženstvích. Ať je to křesťanství nebo indické. Co se v těch sektách v Indii děje? Jakým naivnostem se tam věří? Můžeme se potom divit, že velmi vyspělý člověk bude materialista?“

Otázka na závěr