Pokud chceme plně pochopit zákonitosti opravdového vědění, které stojí na rovnováze citu a rozumu, musíme opustit povrchní ezoterní fráze, zvyky a iluze. Při seriózním zkoumání zjistíme, že původní Filosofie Bytí Josefa Zezulky a starobylé indické upanišady vykazují až nápadnou, strukturální podobnost. Obě tato učení shodně vyžadují kritičnost, niternou změnu a vedou hledajícího striktně do vlastního nitra k bezplatné duchovní službě.
O to mrazivější je přímá paralela, kterou nabízí historický vývoj v Indii. Přestože v ní vzniklo hluboké vědění upanišad, které vnější placené rituály ostře kritizuje, souběžně s ním se rozvinul a dodnes vzkvétá brutální komerční kolos – doslovný „bráhman-byznys“. Tento průmysl s „odpustky“ vede k přímé závislosti člověka na kněžské kaste a její domnělé „magii“.
Tento duchovní trh má své kořeny v Rigvédě a v průběhu věků vykrystalizoval v pouhý prodej duchovních odpustků, kde si lze za nemalý peníz koupit cokoliv: od přivolání blahobytu a partnera až po mechanické vyčištění karmy. Před naším letopočtem si úplatné kněze (bráhmany) mohli za obrovské hmotné statky – jako byly tisíce krav, zlato a drahokamy za jediný obřad – koupit jen králové a vyšší šlechta k upevnění své světské moci, zatímco prostý lid byl odsouzen k pouhé pasivní závislosti na jejich kosmické technologii. Teprve postupem času, s ještě větším úpadkem samotné kněžské kasty, bráhmani zjistili, že obchod s rituály lze rozšířit masově. „Zmenšili“ proto velkou rituální magii do podoby rodinných obřadů a začali prodávat fiktivní očištění karmy i běžným lidem
Celková hodnota indického duchovního průmyslu dnes přesahuje 58 miliard dolarů ročně a generuje více než 2,3 % HDP celé země. Čistá hodnota samotné chrámové ekonomiky z toho dosahuje přibližně 40 miliard dolarů. Klíčovým pilířem tohoto odvětví je náboženský a duchovní turismus, který přináší dalších více než 42 miliard dolarů ročně a tvoří plných 60 % domácího cestovního ruchu v zemi. Když se k těmto rituálním darům a ziskům z ezoturistiky připočte masový prodej náboženských předmětů, vzniká gigantický byznys. Stát skrze své úřady spravuje většinu hlavních chrámů, přičemž až 85 % vybraných financí končí ve vládní pokladně a tyto masivní finanční toky jsou následně zneužívány k politickým účelům a financování předvolebních kampaní.
Toto indické obchodování s Bohem je pravou myšlenkovou podstatou a vzorem, ze kterého aktuální celosvětové hnutí New Age věcně vychází a žije. A tato polarita přesně zrcadlí napětí mezi původní čistou Filosofií Bytí Josefa Zezulky a dnešním praktickým konáním církve SJZ.
Dva systémy, jedna objektivní realita
Starobylé upanišady a původní Filosofie Bytí Josefa Zezulky nejsou jen dvě náhodně podobná učení. Jde o strukturálně, logicky a zákonitě identické popisy objektivní reality. Josef Zezulka došel ke svým poznatkům zcela samostatně, bez kopírování východních směrů, což jen dokazuje, že pravé vědění o vesmírných zákonitostech je univerzální a neměnné. Obě učení sdílejí naprosto totožnou kostru a staví před hledajícího nekompromisní zrcadlo pravdy:
- Pojetí Boha (Brahman jako Podstata Bytí): Upanišady definují Boha jako Brahman – nepersonální, nekonečné, bezpočáteční Absolutno, které prostupuje vším stvořeným a zároveň ho přesahuje (panenteismus). Starověké moudro „Sarvam khalvidam brahma“ říká: „Všechno toto je vskutku Brahman.“ Josef Zezulka používal pro tentýž princip pojem „Podstata“. Jeho slavná věta „Bůh je vše, co jest i co není“ je přímým, moderním ekvivalentem upanišadového axiomatu. Ani jeden systém neuznává „osobu na obláčku“, kterou lze uplatit rituálem.
- Řády vesmíru (Karma jako Zákon odrazu): Upanišady přinesly pochopení karmy a samsáry (koloběhu životů) jako absolutně spravedlivého příčinného řádu. Zezulka tento identický mechanismus popsal jako Zákon odrazu – co jako projevová bytost vyšleme (myšlenkou, slovem, skutkem), to se k nám v naprosto stejné kvalitě a intenzitě vrátí. Oba systémy shodně varují: tento zákon nelze nijak „ošidit“, obejít, ani si od něj koupit odpustek u prostředníka.
- Anatomie člověka (Loupání vnějšího ega): Upanišady pracují s psychologickým systémem pěti obalů (Paňča kóša), kde je pravé nesmrtelné vědomí (Átman) zahaleno obaly těla, emocí a mysli. Cílem je loupání těchto vrstev a překonání ega. Zezulka definuje člověka skrze trojsložkovost (hmota – duch a vše procházející duše.. značně připomínající Šivův trojzubec). Duchovní vývoj podle něj spočívá v postupném očišťování vědomí (vnější-rozum-hmota-myslící číst, vnitřní-cit-intuice hluboké podvědomí-vnitřní bytost a dál), vyrovnání sebestředného (omezeného) ega a dosažení vývoje vědomí cestou rovnováhy ve směru JÁ-VŠE.
Rozbití struktury závislosti
Abychom viděli, jak hluboký je tento panenteistický skvost, musíme jej porovnat s rigvédským ritualismem. Starobylá Rigvéda už od svého počátku (kdy ji kolem roku 1500 př. n. l. přinesli indoevropští pastevci od Uralu) stavěla lidi do pozice psychické a strukturální závislosti na kněžích jakožto nezbytných zprostředkovatelích kosmické technologie. Věřilo se, že bez kněze a přesného odříkání manter se vesmírný řád zhroutí.
Upanišady (které tvoří tzv. Védántu – konec a myšlenkový vrchol všech čtyř Véd) však tuto závislost radikálně rozbily. Vystoupily jako přímá vzpoura proti zpoplatněnému trhu s rituály a kněžskému monopolu. Když se podíváme na konkrétní pasáže, zjistíme, že upanišady mluví k dnešnímu indickému „brahman-byznysu“ i praktikám církve SJZ s mrazivou přesností. Mundaka upanišad (1.2.7–8) nekompromisně drtí představu, že si lze duchovní pokrok koupit:
„Vetché a nespolehlivé jsou tyto lodě v podobě obětí… Hlupáci, kteří je oslavují jako nejvyšší dobro, upadají znovu a znovu do osidel stáří a smrti. Žijí uprostřed nevědomosti, ale sami sebe považují za moudré a učené. Tito pošetilci se motají bez cíle jako slepci vedení slepým.“
Čhándógja upanišad (1.12) jde ještě dál a používá drsnou satiru, kde mudrc sleduje procesí psů, kteří se drží jeden druhého za ocas – přesně tak, jak to dělají bráhmani při obřadních průvodech – a začnou sborově recitovat náboženské zpěvy: „Óm, pojďme jíst! Óm, pojďme pít! Óm, božstva, přineste nám jídlo!“ Text se tímto otevřeně vysmívá kněžím, kteří recitují posvátné texty nikoliv z duchovní potřeby, ale čistě pro peníze, jídlo a ukojení vlastních žaludků.
Mundaka upanišad (1.1.4–5) dokonce celou Rigvédu a všechny rituální příručky výslovně řadí mezi nižší, přízemní vědění (apará). Za vyšší vědění (pará) považuje pouze to, čím člověk sám v sobě nahlédne Neuhasitelné (brahman). Znalost tisíců rituálů a manter je bez vnitřního prožitku bezcenná. A Kaušítakí upanišad (2.5) definitivně bere kněžím jejich zdroj obživy, když zavádí pojem „Vnitřní oběť“ (Antar-agnihotra). Říká, že skutečným chrámem je lidská bytost a pravá duchovní práce se děje uvnitř, neustále a je zcela zdarma.
Podstata Šivy: Očištění od modlářství a chrámového byznysu
Krásným a hlubokým příkladem toho, jak upanišady očišťují indickou symboliku, je jejich pohled na šivaismus. V pop-hinduismu a turistických centrech Indie je Šiva uctíván jako mytologická postava s trojzubcem sedící na hoře Kailáš, které je třeba přinášet oběti v chrámu. Upanišady se však na šivaismus nedívají jako na vnější náboženství nebo sektu nějaké „osoby“. Chápou Šivu jako samotné neosobní Absolutno (Brahman), které prostupuje celým vesmírem.
V klíčové Švétášvatara upanišad (4.18) se výslovně uvádí, že když pomine temnota nevědomosti, neexistuje bytí ani nebytí – existuje pouze Šiva, který je Neuhasitelný. Šiva je zde definován jako čisté, neměnné, absolutní Vědomí a vnitřní Já (Átman) v každém z nás. V šivaitských upanišadách (např. Rudrahridaja upanišad) se přímo píše, že lidská duše a nejvyšší Šiva jsou jedno a totéž. Všechny vnější symboly šivaismu upanišady zvnitřňují: posvátný popel (bhasma) neznamená vnější nátěr na tělo, ale spálení vlastního ega a iluzí v ohni vnitřního poznání. Šiva je v tomto pojetí stavem Bytí, Tichem a plnou Prázdnotou (IE – O – UA), ze které vzešlo dynamické tvoření – což v dokonalé shodě odpovídá tomu, co Josef Zezulka popisuje jako Podstatu.
Kontrast s realitou Společenství Josefa Zezulky (SJZ) je zde přímo hmatatelný. Tomáš Pfeiffer a jeho stoupenci během svých cest po Indii navštívili bezpočet chrámů, kde se Šiva uctívá vnějším způsobem. Namísto toho, aby se ztišili v duchu upanišad a hledali Šivu jako čisté vědomí ve vlastním nitru, zapojili se do nejnižšího chrámového pop-šivaismu prodejných brahmánů. V těchto chrámech mechanicky platili úplatným kněžím za rituály vyčištění karmy, kupovali si posvěcené předměty či dary a přistoupili na myšlenku, že svůj vnitřní duchovní stav změní skrze finanční dary a placené prostředníky. Zúčastnili se tak byznysu, který ze vznešené metafyziky Šivy udělal pouhý prodejný obchod a kult na vyčištění karmy. Uctívali vnější formu a přehlédli vnitřní podstatu, která by jim nikdy nedovolila se tohoto kšeftu s Bohem aktivně účastnit. Vždyť je Zezulka varoval a důrazně upozorňoval, že duchovní služba a pomoc má být vždy zdarma. Přitom již v samotné Rigvédě vidíme opak: čím více platíte bráhmanům za obřad, tím více prý obřad „funguje“.
Past duchovní pýchy: Cirkusoví „siddhové“ a ohňová show
Fascinace Tomáše Pfeiffera a jeho věřících církve SJZ indickými „zázraky a mistry“ dosahuje vrcholu, když se svými věřícími navštěvuje moderní komerční guruy, kteří se sami vydávají za realizované siddhy. Vrcholem tohoto náboženského marketingu jsou situace, kdy tito „mistři“ předvádějí spektakulární kousky pro davy, jako je každoroční spaní či ulehání do ohně před tleskajícími diváky. Pro naivního západního new age esoterika je to nezpochybnitelný důkaz božské přítomnosti a nadpřirozených sil. Z hlediska upanišad i autentického učení Josefa Zezulky je to však hluboká duchovní tragédie a selhání.
Pravý siddha (uskutečněný mistr ve směru JÁ-VŠE) totiž z principu žije v naprosté skrytosti, nejčastěji v samotě vysokých hor, jeskyní nebo hlubokých lesů. Skutečný siddha nestaví obří kamenné chrámy, neshromažďuje majetky a zásadně nepořádá placené obřady pro davy lidí. Ví, že duchovní síla patří výhradně Podstatě a jakýkoliv její prodej nebo teatrální předvádění vytváří nebezpečné duchovní dluhy, iluze a vazby. Opravdový siddha o sobě nikdy na veřejnosti nemluví jako o siddhovi, stejně tak jako přinašeč o sobě před davy nikdy nehovoří jako o přinašeči.
Současná realita vs. tradice siddhů
- Historický počátek (18 mistrů):
Původní jihoindická tradice uznává pouze 18 legendárních siddhů (zřeců), kteří položili základy mystiky a působili v absolutní čistotě charakteru a bez ega. - Dnešní skuteční siddhové (Pár jedinců v tichu):
V současné Indii žije takto realizovaných mistrů pouze několik v řádu jednotlivců. Z principu se o nich však veřejnost nikdy nedozví, protože se za ně sami nevydávají, žijí v hlubokém ústraní a slouží celku v tichu prostřednictvím své vlivové sféry a rovnováhy. - Dnešní pseudo-siddhové (Komerční přehršel):
Naopak ti, kteří se za siddhy veřejně prohlašují, pořádají ohňová představení pro davy a inkasují peníze, skutečnými siddhy nejsou. Těchto komerčních „baba-showmenů“ a pouličních kejklířů (madari) jsou v Indii tisíce, protože zneužívání tohoto titulu představuje pro indický pop-hinduismus obrovský byznys parazitující na naivních cizincích.
Upanišady jasně varují, že zneužívání vnitřních schopností (siddhí) pro potlesk mas slouží pouze k nasycení obřího ega a duchovní pýchy (ahamkáry). Vydávat se za siddhu a zároveň budovat komerční impérium a předvádět ohňové show je pouhým zneužitím moci k upevnění závislosti a naivity věřících. Josef Zezulka před tímto chováním nekompromisně varoval slovy, že „jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen. To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit.“ Pfeiffer tak vyměnil hluboké, skryté, tiché a bezplatné poznání zákonitostí za laciné rituální divadlo institucionálních manipulátorů, kteří tyto cirkusové kousky používají jako marketingový nástroj pro získání obdivovatelů a naivních (dobře platících) ezo-turistů.
Nekompromisní odkaz Josefa Zezulky
Když vedle těchto starověkých pravd položíme autentické výroky samotného přinašeče Filosofie Bytí, zjistíme, že Josef Zezulka stál na naprosto stejném nekompromisním pilíři kritického rozumu a absolutní bezplatnosti. Jeho odkaz je přímým pokračováním upanišadového ducha:
„Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je.“
„Nikdy nevěřte a to ani mně. Vše kriticky promýšlejte, hledejte rovnováhu.“
Slepá víra a naivita jsou pro obě učení brzdou vývoje. V upanišadách je tato fáze kritického, analytického přemýšlení a odstraňování pochybností definována jako povinný krok (Manana). Bez hluboké skepse a racionálního rozumu nelze dosáhnout pravého pokroku. Zezulka proto neustále varoval před lacinou naivitou:
„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
„Na duchovní cestě musíme mít sebekritiku a kritičnost vůbec. Musíme vědět, že všechno je tak, jak to je, a musíme počítat i s lidskou vlastností, kde jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen. To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit.“
Zezulka zde s mrazivou přesností popsal přesně to, co se stalo s védským učením v Indii a co se dnes děje v církvi SJZ. Čistá myšlenka byla „roznášeči“ překroucena pro lidskou touhu povýšit se a kořistit z důvěřivosti hledajících. Ostře proto kritizoval indickou náboženskou realitu:
„Koukejte kolik je na světě sekt ve všech náboženstvích. Ať je to křesťanství nebo indické. Co se v těch sektách v Indii děje? Jakým naivnostem se tam věří? Můžeme se potom divit, že velmi vyspělý člověk bude materialista?“
Ne náhodou Zezulka o Indech hovoří jako o etniku s největší karmou; je to právě kvůli Rigvédám, tedy kvůli tisíciletému obchodování s duchovní službou a pomocí, která by měla být vždy zdarma a měla by hledajícího věst k samostatnosti. A zde přichází jeho nejtvrdší, nekompromisní etický imperativ:
„Duchovní služba a pomoc mají být vždy zdarma.“
„Máš-li to štěstí, že potkáš dobrého učitele, dbej jeho rad, ale vždy nejlepším vodítkem bude Tvoje meditace. Ta Ti pomůže vyvarovat se omylů, chybných nebo slabých nauk a nevědomých nebo málo vědomých lidí, kteří se ve své samolibosti vydávají za učitele.“
Duchovní síla a pomoc patří Podstatě, nikoliv člověku. Kdokoli s nimi obchoduje nebo toleruje jejich zpoplatnění, dopouští se těžkého karmického provinění a deformuje čistotu napojení. Pouze vlastní vnitřní meditace a prožitek Jednoty – nikoli placené rituální zkratky – jsou ochranou před falešnými naukami. a falešnými či padlými „mistry“.
Proroctví o selhání „roznášečů“
Josef Zezulka však nevaroval jen před vnějšími vlivy, ale zcela prorocky popsal i budoucí selhání těch, kteří mu byli v životě nejblíže a kteří měli jeho myšlenky opatrovat:
„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“
„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.“
A právě to se v přímém přenosu stalo. Tomáš Pfeiffer se jako žák neosvědčil. Místo toho, aby pěstoval Zezulkou vyžadovanou těžkou, niternou práci, sebekritiku a absolutní odpoutání se od starých lidských chyb, sklouzl tam, kde je to pro lidskou mysl pohodlnější a efektnější: zpět do vnějších vlivů náboženské naivity, pop-hinduismu a rituálního divadla New Age. To vše završil založením církve, kde se prvořadě věří a která si zcela v rozporu s podstatou nauky Josefa Zezulky dala jeho jméno do svého názvu (církev Společenství Josefa Zezulky).
Jako zcela zásadní selhání a zneužití Filosofie Bytí a jména Josefa Zezulky proto musíme považovat fakt, že Tomáš Pfeiffer své mnohaleté cesty po Indii, kde se jeho věřící účastnili stovek placených rituálů (včetně zpoplatněných šivaitských obřadů a ohňových show falešných siddhů), spjal se Zezulkou a dokonce tyto cesty nazval „Velká cesta s Josefem Zezulkou po duchovních místech Indie“. Konání církve SJZ je stejně hloupé, jako bychom čisté upanišady spojovali s úplatnými indickými kněžími a rituály, proti kterým se právě upanišady tak zásadně vymezovaly a silně je kritizovaly.
Tomáš Pfeiffer i jeho církev se karmicky zapletli s nejdekadentnějším indickým projevem pseudo-duchovnosti a zamlžili tak čistotu Filosofie Bytí pro další generace. Tomáš Pfeiffer díky rozevření se brahman-byznysu a deformacím s ním spojeným ztratil čistotu napojení na vědomí Josefa Zezulky, a tím ztratil i možnost předat jej dál. Je vážnou otázkou, zda se Tomáš Pfeiffer má ještě vůbec právo vydávat se za pokračovatele Josefa Zezulky a Filosofie Bytí.
Výzva k procitnutí
Pokud by vedení a věřící církve SJZ opravdu chtěli porozumět duchovní čistotě a zákonitostem, které Josef Zezulka přinesl, museli by okamžitě přestat dotovat indický pop-hinduistický byznys. Namísto hromadných zájezdů za placenými divadly na odpuštění karmy by měla celá církev SJZ spíše odjet do Indie a strávit tam minimálně měsíc zavřená výhradně v ášramech a chrámech, kde se dodnes autenticky a nekompromisně praktikuje čistá filosofie upanišad (jako je linie Ramana Maharšiho či tradiční kláštery Advaita-védánty).
Teprve v tichu těchto míst, bez ceníků, bez QR kódů, bez vnějších rituálních kejklí a pod vedením učitelů pravého poznání, by snad na vlastní kůži zažili, co znamená ona niterná, samostatná a bezplatná práce na vlastním vědomí. Možná by teprve tam – skrze tichou konfrontaci s pravou indickou moudrostí a nekompromisním učením o nesmrtelném Šivovi v nitru – procitli ze své naivity a pochopili, jak fatálně své vlastní učení pod vedením Tomáše Pfeiffera deformují.
Budoucnost bez byznysu: Jak nabídnout Filosofii Bytí pokračovatelům upanišad?
Pro lidi, kteří chtějí očistit odkaz Josefa Zezulky a rozvíjet ho v jeho původní ryzosti, se otevírá obrovská příležitost. Namísto izolace v dogmatické sektě nebo účastí na placených turistických rituálech je možné Filosofii Bytí aktivně propojit (nabízet) s mezinárodní filosofickou školou upanišad (oficiálně zvanou Advaita-védánta). Tato společenství sdílejí totožný myšlenkový jazyk a existují konkrétní cesty a platformy, kde lze Zezulkův odkaz prezentovat a sdílet jako ucelenou „západní Advaitu“:
- Mezinárodní platforma SAND (Science and Nonduality): Jedná se o celosvětově nejvýznamnější hnutí pořádající velké mezinárodní konference, které propojuje špičkové vědce (kvantové fyziky, neurovědce) a filosofy z okruhu upanišad. Jejich hlavním krédem je nahrazení slepé víry kritickým poznáním reality. Zezulkovo hluboké pojetí čtyř složek tvoření (Hmota, Energie, Duch, Prasíla) a jeho analýza času a prostoru by v tomto prostředí působily jako naprosto převratný, vědecko-filosofický systém, který by v mezinárodní komunitě nalezl okamžité pochopení.
- Otevřené indické ášramy a gurukuly: V Indii existují instituce s absolutní duchovní integritou, zcela očištěné od „brahman-byznysu“. Místa jako Šrí Ramanášramam v Tiruvannámalai (středisko učení Ramana Maharšiho) nebo mezinárodní univerzity Arsha Vidya Gurukulam (Rišíkéš, Anaikatti) jsou postaveny na principu bezplatného předávání pravdy a nekompromisního kritického zkoumání (Manana). Zde je ideální prostor pro sdílení přeložených Zezulkových textů, mezifilosofické dialogy a srovnávací přednášky.
- Globální komunity Satsangu a nedvojnosti: Moderní filosofické proudy na Západě (reprezentované učiteli jako Rupert Spira nebo Adyashanti), které přímo navazují na upanišady, vedou lidi k absolutní nezávislosti na náboženských prostřednících a vnějších rituálech. Zapojení se do těchto diskusních fór, knižních klubů a filosofických setkání umožňuje představit Zezulkovo dílo lidem, kteří již přirozeně žijí jeho základní poučkou: „Víra je málo, nejlepším vodítkem je Tvoje vlastní vnitřní meditace.“
Cesta k smysluplnému šíření Filosofie Bytí tedy nevede skrze placené QR kódy indických chrámových komplexů Tomáše Pfeiffera, ale skrze návrat k nekompromisní logice, hluboké komparativní filosofii a otevřenému sdílení s těmi, kteří v upanišadách hledají totéž čisté, bezplatné a všeprostupující Bytí, které vede k vlastní niterné změně a kritičnosti.
Shrnutí a zásadní varování Josefa Zezulky
Jak už bylo zmíněno, Josef Zezulka považuje Indy za etnikum s největší karmou (duchovním dluhem). Může za to do velké míry právě bráhmanské obchodování s Bohem, kdy již v samotné Rigvédě byla ukotvena povinnost dostatečně finančně či materiálně ocenit kněze (dakšina). Nemluvíme zde o nějakém symbolickém „vyrovnání energií“, ale v dávné historii šlo rovnou o desetitisíce krav, obrovské zásoby zlata a jiné „dary“ za jediný obřad. Tyto podmíněné „dary“ fungovaly na přímé úměře: čím byly dary větší, tím více obřad „fungoval“. Tento zvyk kšeftování s duchovnem si dnešní bráhmani udrželi a v duchu moderní doby jej rozvinuli do extrémních rovin a absurdních rozměrů.
Ovšem nejen Rigvéda, ale i samotné upanišady, respektive ti, kteří je naplňují, selhávají a jsou příčinou faktu, že právě Indové mají tak velkou karmu. I když upanišady vycházejí ze stejného základu jako Filosofie Bytí (hledají kritičnost, niternou změnu a bezplatnou duchovní službu), v toku času se jednostranně vychýlily k upřednostnění pouhého vlastního vývoje a rozvoje vlastní osoby jakožto jednotlivce na úkor celku. Cílem upanišadistů se stalo především individuální, osobní osvobození z koloběhu reinkarnací (samsáry) – touha, aby se oni sami již nemuseli rodit do strastí tohoto světa. Dostředivost doby vychýlila upanišady k praktikování jednostranného jáství až na samou hranici. Chybí zde totiž klíčová rovnováha principu „JÁ – VŠE“.
Tento rozpor se plně projevuje i v samotném pojetí duchovních mistrů – siddhů. Vedle skutečných, hluboce realizovaných mistrů (není jich mnoho a jen tak je nenajdete a nikdy o sobě nemluví jako o siddhovi), kteří v absolutním tichu, ústraní a bez nároku na slávu či peníze transformují vlivovou sféru (vyrovnávají nerovnováhu celku) a anonymně mu slouží, totiž v Indii vznikla obrovská masa komerčních pseudo-siddhů. Ti zneužívají nižší magii a psychické síly k tomu, aby krmili své sebestředné ego, shromažďovali majetky a uvrhovali naivní lidi do duchovní závislosti a podřízenosti (iluzí). Oblíbené jsou obřady ohně, kdy pseudo-siddha ulehá do rozžhaveného lože před davy obdivovatelů, čímž si získává slávu a potvrzuje svou domnělou duchovnost. Je dobré pochopit, že takový jedinec není pravý siddha, je to jen laciný pouliční kejklíř. Pro tento typ veřejných „asketů“, kteří dělají show pro davy, se v Indii používají neformální výrazy jako „madari“ (kejklíř, krotitel opic) nebo „baba-showmen“, protože jejich chování má k hlubokému duchovnímu klidu upanišad velmi daleko.
Stejným komerčním podvodem jsou dnes knihovny palmových listů. Ty zneužívají jméno starověkých rišijů (zřeců), kteří přitom v historii sepsali jak původní palmové listy, tak právě i upanišady a vedli k bezplatné vnitřní cestě. Samotné texty rišijů byly psány vždy v sanskrtu (konkrétně ve védském sanskrtu v období hluboce před naším letopočtem). Naproti tomu dnešní palmové listy jsou psány v tamilštině, a navíc v básnickém stylu odpovídajícím období okolo roku 1100 našeho letopočtu. Vzhledem k tomu, že palmové listy podléhají poměrně rychlé zkáze, musejí se pravidelně přepisovat. Není tedy divu, že podobně jako v případě evropských biblických skriptorií byly i tyto listy mnohokrát upravovány a doplňovány o textové vsuvky.
Je více než jisté, že starověcí rišijové by nikdy nikoho nevedli k očistě karmy prostřednictvím úplatných bráhmanů, proti kterým se rišiové vymezovali stejně jako proti kastovnímu systému. Dnešní bráhmani však za čtení listů žádají nemalé částky a skrze strach z karmy manipulativně nahánějí lidi k placení za předražené rigvédské rituály (parihára), které slibují očistu hříchů. Je to stejně zvrácené jako domnělí siddhové, kteří ulehají do ohnivého lože. Skuteční rišijové by s takovým kšeftováním nechtěli mít nic společného a nikdy by nevedli hledající k absolvování, natož k placení za tyto pseudo-obřady.
Je fascinujícím dějinným zvratem, že to byla v toku času nová generace zřeců (rišijů) – často z řad moudrých králů a válečníků (kšatrijů) –, kdo si uvědomil slepou uličku drahého rituálního formalismu kněží, vnitřně celou nauku opravil a skrze upanišady otočil lidstvo k bezplatné vnitřní cestě. Dnešní placení čteči palmových listů tak nerespektují ani samotný vývoj rišijů, ani fakt, že v době prvních zřeců, kteří ve vnitřním napojení tvořili Rigvédu, by lidstvo nikdy nevedli k masovému očišťování karmy či k získávání osobních výhod. Současní draze placení čteči tak svým komerčním jednáním fakticky popírají samotný historický odkaz starověkých rišijů. Jejich jméno, možná z nevědomosti či snahy něco získat, manipulativně zneužívají k implantování strachu a k nahánění lidí do finančních pastí předražených rituálů, proti kterým se přitom tito zřeci v upanišadách tak zásadně vymezovali.
Tito „nádí“ čteči jsou stejnými duchovními „kejklíři“ jako bráhmanští prodejci odpustků. Jsou to kšeftaři a obchodníci, kteří těží z hlubokého poznání dávných vědoucích, ale zneužívají jej pro svoje obohacení, slávu a společenské postavení. Ubozí lidé, kteří z nevědomosti zákonitostí bytí tvoří karmu (hlubokou nerovnováhu) a vytvářejí pyramidální systém závislostí. Ne náhodou Josef Zezulka sepisuje BYTÍ, nikoli pouhé „braní a dávání“. Tyto dva systémy jsou totiž zcela protichůdné.
V přímém rozporu s upanišadami (i Filosofií Bytí) tak v Indii dodnes platí realita, že rituální očista karmy je bráhmany a čteči nabízena jako odstupňovaný komerční produkt. Pokud hledající zaplatí vyšší finanční částku, uspořádají kněží nákladnější a delší obřad, který má mít podle jejich tvrzení mnohem větší účinek na smazání duchovních dluhů či splnění světských přání. Stejný rozpor panuje v otázce kastovního systému. Ačkoliv je dělení společnosti na kasty z hlediska filosofie upanišad zcela neduchovní a moderními indickými zákony přísně zakázané, je to právě kněžská kasta bráhmanů, která tyto staré zvyky v náboženské praxi rigidně udržuje. Kastovní struktura jim totiž i v současnosti zaručuje rodový monopol na provádění rituálů, společenskou nadřazenost, moc a trvalý materiální blahobyt.
Ač bráhmani naoko upanišady ctí, fakticky je svým životem popírají a zcela ignorují, dokonce by se dalo říci, že dělají vše, jen aby upanišady nebyly přijaty a respektovány. Jejich konání je opakem upanišad i Filosofie Bytí a smyslu mise Josefa Zezulky. Právě úplatní bráhmani a čteči palmových listů jsou zářným příkladem toho, proč Zezulka tak naléhavě žádal, aby duchovní služba i pomoc byla vždy poskytována zásadně zdarma.
Závěr
Abychom se vyhnuli duchovnímu kejklířství a egoterikům, je dobré mít vždy na paměti, že všechny duchovní praktiky – pokud jsou správně vyváženy – zde zkrátka nejsou a nemohou být pro primární osobní prospěch či postup jednotlivce. Mají prvořadě sloužit celku. Aktivní duchovní vývoj je totiž pouze prostředkem pro službu Životu – celku. Jsem každý, vždy a všude.
Dobrý učitel vede vždy k rovnováze citu a rozumu a vyžaduje kritičnost a samostatnost. Deformovaní „mistři“ a jiní kejklíři naopak vedou k závislosti na jejich „vedení“ a obyčejně vyžadují za svou „pomoc“ nemalé finanční či jiné „vyrovnání“. Je dobré pochopit, že tak jako naše vědomí a konání mohou ovlivňovat hmotní parazité v těle, stejně tak nás mohou ovlivňovat parazité duchovní, kterých se právě v Indii dá na každém rohu potkat přehršel.
Je velmi složité se těchto duchovních přisedlíků a parazitů zbavit a mnohdy si těchto energetických upírů ani nevšimneme, stejně jako parazitů hmotných. Žijí pak z naší energie a mnohdy ovládají naše konání i myšlení. Josef Zezulka na tento fakt velmi důrazně upozorňuje:
„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv, pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.“
A–Ž
Škola Života
Škola Života
