Bráhmanský byznys s odpustky a skryté světlo poznání v Indii (paralela Filosofie Bytí s církví SJZ)

Dnešní Indie je plná protikladů, a to i v rámci duchovního života a poznání. Na jedné straně zde máme jedno z největších duchovních selhání a bahna, kde prodejní bráhmani za peníze „zařídí“ vše od vyčištění karmy až po zajištění blahobytu, či kde vám „pop-siddhové“ ukážou ledasjaké triky i „duchovní“ kejkle. Na druhé straně lze však v Indii nalézt v upanišadách či v odkazu Ramana Maharšiho to nejhlubší poznání, které jen stěží naleznete někde jinde. V jejich duchu dodnes v tichosti pokračují hlubocí zasvěcenci, kteří v ústraní a daleko od úplatných bráhmanů či cirkusových kejklí pop-siddhů drží svou duchovní prací lidstvo nad vodou.

Pokud chceme nalézt opravdové a hluboké světlo niterného poznání, které stojí na rovnováze citu a rozumu, musíme opustit povrchní ezoterní fráze, zvyky a tisícileté iluze. Při seriózním zkoumání zjistíme, že původní Filosofie Bytí Josefa Zezulky a starobylé indické upanišady vykazují až nápadnou, strukturální podobnost. Obě tato učení shodně vyžadují kritičnost, niternou změnu a vedou hledajícího striktně do vlastního nitra k bezplatné duchovní službě.

O to mrazivější je přímá paralela, kterou nabízí historický vývoj v Indii. Přestože v ní vzniklo hluboké vědění upanišad, které vnější placené rituály ostře kritizuje, souběžně s ním se rozvinul a dodnes vzkvétá brutální komerční kolos – doslovný „bráhman-byznys“. Tento průmysl s „odpustky“ vede k přímé závislosti člověka na kněžské kastě a její domnělé „magii“.

Tento duchovní trh má své kořeny v Rigvédě a v průběhu věků vykrystalizoval v pouhý prodej duchovních odpustků, kde si lze za nemalý peníz koupit cokoliv: od přivolání blahobytu a partnera až po mechanické vyčištění karmy. Před naším letopočtem si úplatné kněze (bráhmany) mohli za obrovské hmotné statky – jako byly tisíce krav, zlato a drahokamy za jediný obřad – koupit jen králové a vyšší šlechta k upevnění své světské moci, zatímco prostý lid byl odsouzen k pouhé pasivní závislosti na jejich kosmické technologii. Teprve postupem času, s ještě větším úpadkem samotné kněžské kasty, bráhmani zjistili, že obchod s rituály lze rozšířit masově. „Zmenšili“ proto velkou rituální magii do podoby rodinných obřadů a začali prodávat fiktivní očištění karmy i běžným lidem

Dnes už se prodej „odpustků“ rozrostl pro každého, kdo dobře zaplatí – dokonce se dá „vyčištění karmy“ objednat on-line a zaplatit QR kódem. Ke koupi je nespočet rituálů a „zázraků“.

Celková hodnota indického duchovního průmyslu dnes přesahuje 58 miliard dolarů ročně a generuje více než 2,3 % HDP celé země. Čistá hodnota samotné chrámové ekonomiky z toho dosahuje přibližně 40 miliard dolarů. Klíčovým pilířem tohoto odvětví je náboženský a duchovní turismus, který přináší dalších více než 42 miliard dolarů ročně a tvoří plných 60 % domácího cestovního ruchu v zemi. Když se k těmto rituálním darům a ziskům z ezoturistiky připočte masový prodej náboženských předmětů, vzniká gigantický byznys. Stát skrze své úřady spravuje většinu hlavních chrámů, přičemž až 85 % vybraných financí končí ve vládní pokladně a tyto masivní finanční toky jsou následně zneužívány k politickým účelům a financování předvolebních kampaní.

Toto indické obchodování s Bohem je pravou myšlenkovou podstatou a vzorem, ze kterého aktuální celosvětové hnutí New Age věcně vychází a žije. A tato polarita přesně zrcadlí napětí mezi původní čistou Filosofií Bytí Josefa Zezulky a dnešním praktickým konáním církve SJZ.

Dva systémy, jedna objektivní realita

Starobylé upanišady a původní Filosofie Bytí Josefa Zezulky nejsou jen dvě náhodně podobná učení. Jde o strukturálně, logicky a zákonitě identické popisy objektivní reality. Josef Zezulka došel ke svým poznatkům zcela samostatně, bez kopírování východních směrů, což jen dokazuje, že pravé vědění o vesmírných zákonitostech je univerzální a neměnné. Obě učení sdílejí naprosto totožnou kostru a staví před hledajícího nekompromisní zrcadlo pravdy:

- Pojetí Boha (Brahman jako Podstata Bytí): Upanišady definují Boha jako Brahman – nepersonální, nekonečné, bezpočáteční Absolutno, které prostupuje vším stvořeným a zároveň ho přesahuje (panenteismus). Starověké moudro „Sarvam khalvidam brahma“ říká: „Všechno toto je vskutku Brahman.“ Josef Zezulka používal pro tentýž princip pojem „Podstata“. Jeho slavná věta „Bůh je vše, co jest i co není“ je přímým, moderním ekvivalentem upanišadového axiomatu. Ani jeden systém neuznává „osobu na obláčku“, kterou lze uplatit rituálem.
- Řády vesmíru (Karma jako Zákon odrazu): Upanišady přinesly pochopení karmy a samsáry (koloběhu životů) jako absolutně spravedlivého příčinného řádu. Zezulka tento identický mechanismus popsal jako Zákon odrazu – co jako projevová bytost vyšleme (myšlenkou, slovem, skutkem), to se k nám v naprosto stejné kvalitě a intenzitě vrátí. Oba systémy shodně varují: tento zákon nelze nijak „ošidit“, obejít, ani si od něj koupit odpustek u prostředníka.
- Anatomie člověka (Loupání vnějšího ega): Upanišady pracují s psychologickým systémem pěti obalů (Paňča kóša), kde je pravé nesmrtelné vědomí (Átman) zahaleno obaly těla, emocí a mysli. Cílem je loupání těchto vrstev a překonání ega. Zezulka definuje člověka skrze trojsložkovost (hmota – duch a vše procházející duše.. značně připomínající Šivův trojzubec). Duchovní vývoj podle něj spočívá v postupném očišťování vědomí (vnější-rozum-hmota-myslící část, vnitřní-cit-intuice hluboké podvědomí-vnitřní bytost a dál), vyrovnání sebestředného (omezeného) ega a dosažení vývoje vědomí cestou rovnováhy ve směru JÁ-VŠE.

Rozbití struktury závislosti

Abychom viděli, jak hluboký je tento panenteistický skvost, musíme jej porovnat s rigvédským ritualismem. Starobylá Rigvéda už od svého počátku (kdy ji kolem roku 1500 př. n. l. přinesli indoevropští pastevci od Uralu) stavěla lidi do pozice psychické a strukturální závislosti na kněžích jakožto nezbytných zprostředkovatelích kosmické technologie. Věřilo se, že bez kněze a přesného odříkání manter se vesmírný řád zhroutí.

Upanišady (které tvoří tzv. Védántu – konec a myšlenkový vrchol všech čtyř Véd) však tuto závislost radikálně rozbily. Vystoupily jako přímá vzpoura proti zpoplatněnému trhu s rituály a kněžskému monopolu. Když se podíváme na konkrétní pasáže, zjistíme, že upanišady mluví k dnešnímu indickému „brahman-byznysu“ i praktikám církve SJZ s mrazivou přesností. Mundaka upanišad (1.2.7–8) nekompromisně drtí představu, že si lze duchovní pokrok koupit:

„Vetché a nespolehlivé jsou tyto lodě v podobě obětí… Hlupáci, kteří je oslavují jako nejvyšší dobro, upadají znovu a znovu do osidel stáří a smrti. Žijí uprostřed nevědomosti, ale sami sebe považují za moudré a učené. Tito pošetilci se motají bez cíle jako slepci vedení slepým.“

Čhándógja upanišad (1.12) jde ještě dál a používá drsnou satiru, kde mudrc sleduje procesí psů, kteří se drží jeden druhého za ocas – přesně tak, jak to dělají bráhmani při obřadních průvodech – a začnou sborově recitovat náboženské zpěvy: „Óm, pojďme jíst! Óm, pojďme pít! Óm, božstva, přineste nám jídlo!“ Text se tímto otevřeně vysmívá kněžím, kteří recitují posvátné texty nikoliv z duchovní potřeby, ale čistě pro peníze, jídlo a ukojení vlastních žaludků.

Mundaka upanišad (1.1.4–5) dokonce celou Rigvédu a všechny rituální příručky výslovně řadí mezi nižší, přízemní vědění (apará). Za vyšší vědění (pará) považuje pouze to, čím člověk sám v sobě nahlédne Neuhasitelné (brahman). Znalost tisíců rituálů a manter je bez vnitřního prožitku bezcenná. A Kaušítakí upanišad (2.5) definitivně bere kněžím jejich zdroj obživy, když zavádí pojem „Vnitřní oběť“ (Antar-agnihotra). Říká, že skutečným chrámem je lidská bytost a pravá duchovní práce se děje uvnitř, neustále a je zcela zdarma.

Podstata Šivy: Očištění od modlářství a chrámového byznysu

Krásným a hlubokým příkladem toho, jak upanišady očišťují indickou symboliku, je jejich pohled na šivaismus. V pop-hinduismu a turistických centrech Indie je Šiva uctíván jako mytologická postava s trojzubcem sedící na hoře Kailáš, které je třeba přinášet oběti v chrámu. Upanišady se však na šivaismus nedívají jako na vnější náboženství nebo sektu nějaké „osoby“. Chápou Šivu jako samotné neosobní Absolutno (Brahman), které prostupuje celým vesmírem.

V klíčové Švétášvatara upanišad (4.18) se výslovně uvádí, že když pomine temnota nevědomosti, neexistuje bytí ani nebytí – existuje pouze Šiva, který je Neuhasitelný. Šiva je zde definován jako čisté, neměnné, absolutní Vědomí a vnitřní Já (Átman) v každém z nás. V šivaitských upanišadách (např. Rudrahridaja upanišad) se přímo píše, že lidská duše a nejvyšší Šiva jsou jedno a totéž. Všechny vnější symboly šivaismu upanišady zvnitřňují: posvátný popel (bhasma) neznamená vnější nátěr na tělo, ale spálení vlastního ega a iluzí v ohni vnitřního poznání. Šiva je v tomto pojetí stavem Bytí, Tichem a plnou Prázdnotou (IE – O – UA), ze které vzešlo dynamické tvoření – což v dokonalé shodě odpovídá tomu, co Josef Zezulka popisuje jako Podstatu.

Kontrast s realitou Společenství Josefa Zezulky (SJZ) je zde přímo hmatatelný. Tomáš Pfeiffer a jeho stoupenci během svých cest po Indii navštívili bezpočet chrámů, kde se Šiva uctívá vnějším způsobem. Namísto toho, aby se ztišili v duchu upanišad a hledali Šivu jako čisté vědomí ve vlastním nitru, zapojili se do nejnižšího chrámového pop-šivaismu prodejných brahmánů. V těchto chrámech mechanicky platili úplatným kněžím za rituály vyčištění karmy, kupovali si posvěcené předměty či dary a přistoupili na myšlenku, že svůj vnitřní duchovní stav změní skrze finanční dary a placené prostředníky. Zúčastnili se tak byznysu, který ze vznešené metafyziky Šivy udělal pouhý prodejný obchod a kult na vyčištění karmy. Uctívali vnější formu a přehlédli vnitřní podstatu, která by jim nikdy nedovolila se tohoto kšeftu s Bohem aktivně účastnit. Vždyť je Zezulka varoval a důrazně upozorňoval, že duchovní služba a pomoc má být vždy zdarma. Přitom již v samotné Rigvédě vidíme opak: čím více platíte bráhmanům za obřad, tím více prý obřad „funguje“.

Past duchovní pýchy: Cirkusoví „siddhové“ a ohňová show

Fascinace Tomáše Pfeiffera a jeho věřících církve SJZ indickými „zázraky a mistry“ dosahuje vrcholu, když se svými věřícími navštěvuje moderní komerční guruy, kteří se sami vydávají za realizované siddhy. Vrcholem tohoto náboženského marketingu jsou situace, kdy tito „mistři“ předvádějí spektakulární kousky pro davy, jako je každoroční spaní či ulehání do ohně před tleskajícími diváky. Pro naivního západního new age esoterika je to nezpochybnitelný důkaz božské přítomnosti a nadpřirozených sil. Z hlediska upanišad i autentického učení Josefa Zezulky je to však hluboká duchovní tragédie a selhání.

Pravý siddha (uskutečněný mistr ve směru JÁ-VŠE) totiž z principu žije v naprosté skrytosti, nejčastěji v samotě vysokých hor, jeskyní nebo hlubokých lesů. Skutečný siddha nestaví obří kamenné chrámy, neshromažďuje majetky a zásadně nepořádá placené obřady pro davy lidí. Ví, že duchovní síla patří výhradně Podstatě a jakýkoliv její prodej nebo teatrální předvádění vytváří nebezpečné duchovní dluhy, iluze a vazby. Opravdový siddha o sobě nikdy na veřejnosti nemluví jako o siddhovi, stejně tak jako přinašeč o sobě před davy nikdy nehovoří jako o přinašeči.

Současná realita vs. tradice siddhů

Historický počátek (18 mistrů):
Původní jihoindická tradice uznává pouze 18 legendárních siddhů (zřeců), kteří položili základy mystiky a působili v absolutní čistotě charakteru a bez ega.
Dnešní skuteční siddhové (Pár jedinců v tichu):
V současné Indii žije takto realizovaných mistrů pouze několik v řádu jednotlivců. Z principu se o nich však veřejnost nikdy nedozví, protože se za ně sami nevydávají, žijí v hlubokém ústraní a slouží celku v tichu prostřednictvím své vlivové sféry a rovnováhy.
Dnešní pseudo-siddhové (Komerční přehršel):
Naopak ti, kteří se za siddhy veřejně prohlašují, pořádají ohňová představení pro davy a inkasují peníze, skutečnými siddhy nejsou. Těchto komerčních „baba-showmenů“ a pouličních kejklířů (madari) jsou v Indii tisíce, protože zneužívání tohoto titulu představuje pro indický pop-hinduismus obrovský byznys parazitující na naivních cizincích.

Upanišady jasně varují, že zneužívání vnitřních schopností (siddhí) pro potlesk mas slouží pouze k nasycení obřího ega a duchovní pýchy (ahamkáry). Vydávat se za siddhu a zároveň budovat komerční impérium a předvádět ohňové show je pouhým zneužitím moci k upevnění závislosti a naivity věřících. Josef Zezulka před tímto chováním nekompromisně varoval slovy, že „jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen. To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit.“ Pfeiffer tak vyměnil hluboké, skryté, tiché a bezplatné poznání zákonitostí za laciné rituální divadlo institucionálních manipulátorů, kteří tyto cirkusové kousky používají jako marketingový nástroj pro získání obdivovatelů a naivních (dobře platících) ezo-turistů.

Známí „pop-siddhové“, kteří svými cirkusovými kejklemi udělali díru do světa

V současné Indii existuje obrovský trh s duchovnem, kde se vedle autentických hledačů pohybuje množství takzvaných „pop-siddhů“ či „Godmenů“ (božských mužů). Tito lidé staví svou popularitu na demonstraci nadpřirozených schopností (siddhis), které slouží jako dokonalý marketingový nástroj pro přitahování davů, médií a západních turistů (a jejich peněz). Z hlediska čisté filosofie upanišad i učení Josefa Zezulky však tyto vnější senzace představují pouze past pro ego a rituální divadlo odvádějící od niterné změny a rovnováhy.

Mezi nejvýznamnější představitele tohoto moderního fenoménu pop-hinduismu patří:

Swami Nithyananda: Extrémní příklad pop-guruismu. Své stoupence fascinoval tvrzeními, že dokáže lidi naučit vidět skrz zdi nebo nechat létat krávy. Chodil oděný v nánosech zlata a tygřích kůží. Poté, co byl v Indii obviněn z finančních podvodů a zneužívání, uprchl ze země a na koupeném ostrově vyhlásil vlastní fiktivní stát „Kailasa“.
Maha Ananda Siddha: Bývalý obchodník s kurkumou z Tamilnádu, který kolem sebe vybudoval masové hnutí. Davy a televizní kamery ohromuje tím, že údajně nejí, nepije a pravidelně „spí v ohni“, ze kterého má čerpat čistou energii. Celý jeho aparát a masové krmení chudých jsou financovány skrze rozsáhlý fundraisingový systém, dary od bohatých sponzorů a nadaci Maha Siddhargal Trust. Často své aktivity propojuje s politiky, kteří se mu v pčedvolebních slibech upisují a využívají jej pro svoje osobní výhody a politické cíle. Z principu nevede k poznaní zákonitostí, ale naopak vytváří závislost na jeho osobě (jakožto prostředníkovi) a stejně tak vede k závislosti na jeho „darech“ i chudé, které velkoryse krmí, ale neukáže jim cestu ven z bludného kruhu.
Gurmeet Ram Rahim Singh: Muž, který spojil roli duchovního vůdce s estrádou rockové hvězdy. Točil vlastní akční filmy, kde hrál hlavní roli superhrdiny, pořádal megakoncerty a jezdil na křiklavých motorkách. Jeho impérium se zhroutilo v roce 2017, kdy byl odsouzen k doživotnímu vězení za těžké zločiny.
Pilot Baba: Bývalý vojenský pilot, který vsadil na demonstraci moci nad hmotou. Před zraky tisíců diváků a novinářů se nechával na několik dní zavírat do vzduchotěsných skleněných boxů pod vodu nebo pohřbívat zaživa do země, aby demonstroval stav hlubokého samádhi. Tyto kousky sloužily jako spolehlivý magnet na peníze od zahraničních sponzorů.

Takto bychom mohli pokračovat donekonečna, těchto kejklířů a obchodníků se „zázraky“ najdeme v dnešní Indii tisíce.

Tento zástup „pop-siddhů“ ukazuje, jak snadno lze duchovní principy zneužít k budování osobní slávy a finančních impérií. Skutečná indická mystika i česká Filosofie Bytí Josefa Zezulky však učí pravý opak. Skutečný mistr nepotřebuje kamery, zlato ani cirkusová představení s ohněm či vodou. Největším zázrakem v evoluci vědomí není schopnost levitovat nebo spát v plamenech, ale dosažení vnitřního ticha (nalezení vnitřní bytosti – nitra), absolutního soucitu se vším živým a nezištná pomoc bližním bez patosu a touhy po uznání.

Zatímco tito guruové potřebují k fungování neustálý příliv financí a publicitu, Josef Zezulka působil v naprosté skromnosti pražského bytu a za své biotronické léčení či předávání životní moudrosti zásadně nikdy nevzal žádné peníze. Čistá pravda nepotřebuje vnější kulisy, „spaní v ohni“ ani davy poblouzněných věřících.

Opravdového siddhu či zasvěcence na „cirkusových jevištích“ nikdy nenajdete.

Význam titulů: Od magie k nejvyššímu dosažení (Brahmarši)

Pro pochopení indické spirituality je klíčové rozlišovat mezi původním významem duchovních titulů a jejich moderním komerčním zneužitím:

Siddha („dokonalý“): Původně bytost, která realizovala jednotu s Podstatou a ovládla své ego. Vnější, magický význam se váže k nadpřirozeným silám (siddhis, např. necitlivost vůči ohni). Staré texty (např. Pataňdžali) však varují, že honba za těmito kousky je pastí pro ego. Člověk tak může ovládat energii, a přesto zůstat hluboce sobeckým duchovním trosečníkem.
Maharši („Velký mudrc“): Čestný titul vyjadřující vysokou duchovní autoritu a moudrost, který učiteli přirozeně dává sama společnost na základě jeho vyzařování.
Brahmarši („Božský mudrc“): Absolutně nejvyšší možný stupeň duchovního dosažení v indické tradici. Označuje bytost, která zcela a trvale splynula s nejvyšší kosmickou Podstatou (Brahma). Pro Brahmaršiho již neexistuje žádné ego, žádný dualismus ani potřeba cokoli předvádět – je samotným čistým Bytím.

Zatímco tichý mudrc Ramana Maharši reprezentoval skutečného Siddhu (žil v absolutní chudobě a za nejvyšší schopnost považoval vnitřní klid), moderní pop-guruové udělali z těchto titulů pouhý marketingový brand. Například Maharishi Mahesh Yogi postavil celosvětový byznys na prodeji TM-Sidhi programu, kde za obrovské peníze sliboval západním celebritám nadpřirozené schopnosti a „jogínské létání“, což v praxi znamenalo pouze mechanické skákání v lotosovém sedu na matracích.

Celý tento rozpor mezi vnějším indickým cirkusem a čistou, nezištnou duchovní moudrostí (kterou v českém prostředí ztělesňoval Josef Zezulka) lze shrnout do jednoho neomylného logického pravidla: Maharši (a zejména Brahmarši) je VŽDY i Siddha, ale Siddha NENÍ Maharši.

Skutečný velký mudrc dosáhl nejvyššího cíle a sjednotil se s Bytím, proto z definice ovládá i všechny nižší duchovní a energetické síly. Tyto schopnosti má, ale nemá sebemenší potřebu je předvádět, protože pro něj nemají žádnou váhu. Naopak pouhý „Siddha“ může být pouze mágem či fakírem, který tvrdým tréninkem vůle ovládl energii, umí spát v ohni nebo číst myšlenky. Má sice sílu nad hmotou, ale chybí mu moudrost a morální čistota mudrce. Jeho ego zůstalo obrovské, a proto končí jako sobecký pop-guru prodávající iluze za peníze a slávu.

Skutečný stav Brahmaršiho neboli čistého Bytí se neomylně pozná podle toho, že nepotřebuje publicitu, peníze, rituály ani divadelní představení. Projevuje se výhradně absolutní skromností a nezištnou službou.

Komerční čištění karmy a ega v indickém korporátním „duchovním průmyslu“

Ačkoliv z filosofického hlediska nelze karmu ani ego zničit penězi, indický náboženský (bráhmanský) byznys vytvořil propracované rituální balíčky prodávané jako prémiové duchovní služby.

Ceny a luxusní balíčky

Ceny exkluzivních obřadů se pohybují od 20 000 do více než 150 000 INR (cca 5 500 až 42 000 Kč).
Výsledná částka závisí na míře „pokročilosti“ rituálu, který si rodina zaplatí.

Hlavní prodejní artikl – TOP nabídka „pophindu“

1. Rituál Karma Šuddhi (Očištění minulé karmy)

Cílová skupina: Lidé, které stíhá životní smůla, finanční krachy nebo nemohou mít děti. Kněží tyto problémy svádějí na špatnou karmu z minulých životů.
Průběh: Vícedenní obřad u posvátného ohně (Homa), kam kněží za doprovodu manter hází přepuštěné máslo ghí, vzácná dřeva a byliny.
Byznys: Klientovi se prodává psychologický pocit, že oheň fyzicky „spálí“ neviditelné dluhy. Cena za práci kněží je přitom astronomická v porovnání s nízkou cenou surovin.

2. Rozpuštění ega (Ahamkára Naša) skrze drahé obětiny

Princip: Komerční scéna nabízí rituální zkratku k potlačení ega, které je jinak hlavní překážkou k osvobození.
Symbolické úkony: Využívá se oholení hlavy v chrámu (Mottai) nebo hromadné rozbíjení kokosových ořechů, které symbolizují tvrdou skořápku lidské pýchy.
Paradox: K levným úkonům chrámy nabalují drahé procedury, očisty v nádržích a amulety. Bohatí byznysmeni platí desetitisíce rupií za pocit pokory, čímž své ego skrze drahý nákup paradoxně ještě více posilují.

Moderní verze: E-čištění přes mobilní aplikace

Princip: Prodej iluze na dálku pro bohaté Indy a cizince bez nutnosti cestovat do chrámu.
Průběh: V aplikaci si zákazník vybere balíček (např. „Očištění od finančních bloků“), zaplatí kartou a kněží v Indii odříkají rituál za něj.
Důkaz: Zákazníkovi domů poštou dorazí pouze posvěcený popel z ohně a sladkosti (Prasádam).

Duchovní korporace a specializované weby jako ePuja nebo SmartPuja nabízejí tyto služby jako „Ultimate Spiritual Cleansing“ (Nejvyšší duchovní očista) nebo „Tantra Puja and Yagna to Kill the Ego“ (Tantrický rituál a oběť k zabití ega).

Až bizarně to kopíruje korporátní marketing, protože ty největší weby mají standardní e-shopy, kde si balíčky klikáte do nákupního košíku.

🛒 Co přesně v těchto reálných balíčcích kupujete?

Když se podíváte na nabídky indických online platforem, najdete tam položky rozdělené do přehledných „produktových karet“:

Sarva Dosha Nivarana Homa: Tento balíček na webu ePuja inzerují doslova jako „Rituál pro úlevu od hříchů z minulých životů“. Slibuje vymazání veškeré negativní karmy a bloků, které vám brání v úspěchu či zdraví.
Chandra / Tantra Puja for Dissolving Ego: Jak potvrzují specializované rituální servery jako Shaligram Shala, rituály na „rozpuštění ega, uzemnění a zklidnění mysli“ jsou běžnou komerční nabídkou. Slibují, že rituál zničí vaši pýchu a otevře vám cestu k duchovnímu osvícení.
Vše v jednom (All-Inclusive): Tyto portály vám ke každému balíčku automaticky garantují, že rituál provedou certifikovaní védští kněží, pošlou vám z něj krátké video jako důkaz a domů vám kurýrem dorazí fyzický balíček se svatým popelem a certifikátem.

Celý tento absurdní „duchovní průmysl“ ukazuje, jak hluboko dokáže komerce klesnout, když lidem nabídne možnost vykoupit se z vlastních chyb penězi namísto skutečné vnitřní transformace.

Koncept „pophindu“ dovedl tento kšeft k dokonalosti. Nemusíte měnit svůj život, stačí mít platební kartu a kliknout na tlačítko „Add to Cart“ (Přidat do košíku).

Nekompromisní odkaz Josefa Zezulky

Když vedle starověkých pravd upanišad položíme autentické výroky samotného přinašeče Filosofie Bytí, zjistíme, že Josef Zezulka stál na naprosto stejném nekompromisním pilíři kritického rozumu a absolutní bezplatnosti. Jeho odkaz je přímým pokračováním upanišadového ducha:

„Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je.“

„Nikdy nevěřte a to ani mně. Vše kriticky promýšlejte, hledejte rovnováhu.“

Slepá víra a naivita jsou pro obě učení brzdou vývoje. V upanišadách je tato fáze kritického, analytického přemýšlení a odstraňování pochybností definována jako povinný krok (Manana). Bez hluboké skepse a racionálního rozumu nelze dosáhnout pravého pokroku. Zezulka proto neustále varoval před lacinou naivitou:

„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“

„Na duchovní cestě musíme mít sebekritiku a kritičnost vůbec. Musíme vědět, že všechno je tak, jak to je, a musíme počítat i s lidskou vlastností, kde jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen. To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit.“

Zezulka zde s mrazivou přesností popsal přesně to, co se stalo s védským učením v Indii a co se dnes děje v církvi SJZ. Čistá myšlenka byla „roznášeči“ překroucena pro lidskou touhu povýšit se a kořistit z důvěřivosti hledajících. Ostře proto kritizoval indickou náboženskou realitu:

„Koukejte kolik je na světě sekt ve všech náboženstvích. Ať je to křesťanství nebo indické. Co se v těch sektách v Indii děje? Jakým naivnostem se tam věří? Můžeme se potom divit, že velmi vyspělý člověk bude materialista?“

Ne náhodou Zezulka o Indech hovoří jako o etniku s největší karmou; je to právě kvůli Rigvédám, tedy kvůli tisíciletému obchodování s duchovní službou a pomocí, která by měla být vždy zdarma a měla by hledajícího věst k samostatnosti. A zde přichází jeho nejtvrdší, nekompromisní etický imperativ:

„Duchovní služba a pomoc mají být vždy zdarma.“

„Máš-li to štěstí, že potkáš dobrého učitele, dbej jeho rad, ale vždy nejlepším vodítkem bude Tvoje meditace. Ta Ti pomůže vyvarovat se omylů, chybných nebo slabých nauk a nevědomých nebo málo vědomých lidí, kteří se ve své samolibosti vydávají za učitele.“

Duchovní síla a pomoc patří Podstatě, nikoliv člověku. Kdokoli s nimi obchoduje nebo toleruje jejich zpoplatnění, dopouští se těžkého karmického provinění a deformuje čistotu napojení. Pouze vlastní vnitřní meditace a prožitek Jednoty – nikoli placené rituální zkratky – jsou ochranou před falešnými naukami. a falešnými či padlými „mistry“.

Proroctví o selhání „roznášečů“

Josef Zezulka však nevaroval jen před vnějšími vlivy, ale zcela prorocky popsal i budoucí selhání těch, kteří mu byli v životě nejblíže a kteří měli jeho myšlenky opatrovat:

„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“

„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.“

A právě to se v přímém přenosu stalo. Tomáš Pfeiffer se jako žák neosvědčil. Místo toho, aby pěstoval Zezulkou vyžadovanou těžkou, niternou práci, sebekritiku a absolutní odpoutání se od starých lidských chyb, sklouzl tam, kde je to pro lidskou mysl pohodlnější a efektnější: zpět do vnějších vlivů náboženské naivity, pop-hinduismu a rituálního divadla New Age. To vše završil založením církve, kde se prvořadě věří a která si zcela v rozporu s podstatou nauky Josefa Zezulky dala jeho jméno do svého názvu (církev Společenství Josefa Zezulky).

Jako zcela zásadní selhání a zneužití Filosofie Bytí a jména Josefa Zezulky proto musíme považovat fakt, že Tomáš Pfeiffer své mnohaleté cesty po Indii, kde se jeho věřící účastnili stovek placených rituálů (včetně zpoplatněných šivaitských obřadů a ohňových show falešných siddhů), spjal se Zezulkou a dokonce tyto cesty nazval „Velká cesta s Josefem Zezulkou po duchovních místech Indie“. Konání církve SJZ je stejně hloupé, jako bychom čisté upanišady spojovali s úplatnými indickými kněžími a rituály, proti kterým se právě upanišady tak zásadně vymezovaly a silně je kritizovaly.

Tomáš Pfeiffer i jeho církev se karmicky zapletli s nejdekadentnějším indickým projevem pseudo-duchovnosti a zamlžili tak čistotu Filosofie Bytí pro další generace. Pověřený díky rozevření se brahman-byznysu a deformacím s ním spojeným ztratil čistotu napojení na vědomí Josefa Zezulky, a tím ztratil i možnost předat jej dál. Je vážnou otázkou, zda se Tomáš Pfeiffer má ještě vůbec právo vydávat se za pokračovatele Josefa Zezulky a Filosofie Bytí. Avšak to, co osobně vnímám jako více než jisté, je fakt, že církev a věřící SJZ jsou hluboce a nerozlučně propojeni s magickým bráhmanským systémem braní a dávání. Prodejní bráhmanové pro svoje kejkle a nízkou magii (obřady-puje) potřebují odněkud brát energii, kterou se právě věřící SJZ z nevědomosti stali – stejně jako všichni ti, kteří se s církví SJZ zapletou. Velmi smutná podívaná; ještě smutnější však je, že do této temné bráhmanské bažiny a kšeftu namočili Filosofii Bytí a Josefa Zezulku.

Výzva k procitnutí a hluboké meditaci nad moudrostí rišiů

Pokud by vedení a věřící církve SJZ opravdu chtěli porozumět duchovní čistotě a zákonitostem, které Josef Zezulka přinesl, museli by okamžitě přestat dotovat indický pop-hinduistický byznys. Měli by se hluboce zamyslet nad odkazem starověkých ršijů, kteří před tisíci lety v upanišadách nekompromisně varovali před kupováním si duchovních zásluh. Tvůrci upanišad označili vnější bráhmanské rituály za „vetché lodě“, které nikoho ke skutečnému osvobození nedovezou, a vědění postavené na prodejných obřadech s despektem zařadili mezi podřadné, nižší poznání (apará). V Čhándógja upanišadě dokonce ršijové s mrazivou satirou přirovnali prodejné bráhmanské kněze ke psům běžícím v průvodu za jídlem a ziskem. O této pravdě by měl Tomáš Pfeiffer se svými stoupenci konečně začít vážně meditovat.

Namísto hromadných zájezdů za placenými divadly na odpuštění karmy by měla celá církev SJZ spíše odjet do Indie a strávit tam minimálně měsíc zavřená výhradně v ášramech a chrámech, kde se dodnes autenticky a nekompromisně praktikuje čistá filosofie upanišad (jako je linie Ramana Maharšiho v Tiruvannamalaí či tradiční kláštery Advaita-védánty). Právě v ášramu Ramana Maharšiho, na úpatí posvátné hory Arunáčaly, by nalezli živoucí odkaz toho, co upanišady nazývají „vnitřní obětí“ (antar-agnihotra) – poznání, že skutečným chrámem je lidské nitro, kde se pravá duchovní práce děje neustále, bez prostředníků a zcela zdarma.

Sám Ramana Maharši – uznávaná duchovní autorita Indie – hned v mládí zahodil bráhmanskou šňůru, odhodil peníze a do konce života se jich nedotkl. Předvádění nadpřirozených sil (siddhis) označil za pouhou past pro ego, která člověka udržuje v iluzi a nevědomosti. Jasně deklaroval, že vnější rituály a závislost na kněžích jsou překážkou k Sebepoznání.

Teprve v tichu těchto míst, bez ceníků, bez QR kódů, bez vnějších rituálních kejklí pop-siddhů a pod vedením učitelů pravého poznání, by snad na vlastní kůži zažili, co znamená ona niterná, samostatná a bezplatná práce na vlastním vědomí. Možná by teprve tam – skrze tichou konfrontaci s pravou indickou moudrostí a nekompromisním učením o nesmrtelném Šivovi v nitru – procitli ze své naivity a pochopili, jak fatálně své vlastní učení pod vedením Tomáše Pfeiffera deformují.

I když Tomáš Pfeiffer o sobě uvádí, že měl dva duchovní učitele – Ramana Maharšiho a Josefa Zezulku –, je více než podivné, že ani jednoho nectí. Koná totiž v přímém rozporu s jejich pohledy a myšlenkami týkajícími se úplatných bráhmanů, draze zpoplatněných rituálů a senzacechtivých pop-siddhů. Možná by bylo dobré, kdyby se jejich radami a myšlenkami začal skutečně řídit, pokud se chce vydávat za jejich žáka a dokonce pokračovatele. Jinak půjde spíše ve šlépějích úplatných bráhmanů, kteří sice Upanišady a nauku o niterné změně a bezplatné pomoci naoko ctí, ale v reálném životě konají v přímém rozporu s nimi.

Budoucnost bez byznysu: Jak nabídnout Filosofii Bytí pokračovatelům indických upanišad?

Pro lidi, kteří chtějí očistit odkaz Josefa Zezulky a rozvíjet ho v jeho původní ryzosti, se otevírá obrovská příležitost. Namísto izolace v dogmatické sektě nebo účastí na placených turistických rituálech je možné Filosofii Bytí aktivně propojit (nabízet) s mezinárodní filosofickou školou upanišad (oficiálně zvanou Advaita-védánta). Tato společenství sdílejí totožný myšlenkový jazyk a existují konkrétní cesty a platformy, kde lze Zezulkův odkaz prezentovat a sdílet jako ucelenou „západní Advaitu“:

Vzhledem k tomu, že indická akademická i duchovní scéna neodděluje striktně vědu od spirituality, existují konkrétní instituce, které se specializují na propojování staré védánty s moderním světem. Zezulkova Filosofie Bytí má největší potenciál oslovit následující subjekty:

1. Moderní univerzity se zaměřením na IKS (Indian Knowledge Systems)

Vládní program IKS podporuje výzkum védské moudrosti v moderním kontextu. Tyto univerzity zkoumají lidské vědomí a mezinárodní přesahy filosofie:

- Chinmaya Vishwa Vidyapeeth (Kochi, Kérala): Univerzita s prestižní School of Philosophy, Psychology & Scientific Heritage. Ideální místo pro srovnávací studii o tom, jak evropský myslitel nezávisle integroval koncepty Sat (Bytí) a Ahiňsá (úcta k životu) do uceleného systému.
- Ramakrishna Mission Vivekananda Educational and Research Institute (Belur Math, Západní Bengálsko): Elitní akademická instituce spadající pod řád Svámího Vivékánandy. Jejich Department of Sanskrit & Philosophy se systematicky zabývá tím, jak duchovní dědictví upanišad rezonuje na Západě.
- Dev Sanskriti Vishwavidyalaya (Haridvár): Univerzita u Gangy zaměřená na vědecký výzkum spirituality, lidského vědomí a vegetariánství. Zezulkův biotronický a etický přístup zde nachází přímou paralelu.

2. Výzkumné indologické ústavy

Místa, kde se texty a myšlenkové proudy analyzují z hlediska čisté filosofie a fenoménu poznání:

- Chinmaya International Foundation (CIF, Veliyanad, Kérala): Mezinárodní výzkumné centrum pro sanskrtský výzkum a indickou filosofii, které sídlí v rodném domě filosofa Adi Šankary. Jsou zvyklí zkoumat, jak se koncepty jednoty (átman/brahma) projevují v jiných kulturách.
- Bhandarkar Oriental Research Institute (Pune): Jeden z nejstarších a nejuznávanějších ústavů v Indii pro kritický výzkum orientálních filosofií a starých textů.

3. Globální ášramy s mezinárodní publikační činností

Místa, kde pokračovatelé upanišad teorii přímo žijí a praktikují. Mají vlastní nakladatelství a oslovují miliony hledajících po celém světě:

- Sri Ramanasramam (Tiruvannamalai, Tamilnádu): Centrum odkazu Ramany Maharšiho zaměřené na čistou nedvojnost (Advaita) a podstatu Bytí. Zezulkovo dílo by zde bylo vnímáno jako autentická západní paralela k jejich praxi sebedotazování.
- The Divine Life Society (Rišikéš): Společnost založená Svámí Šivánandou. Vydává obrovské množství literatury o józe, reinkarnaci, karmě a upanišadách a je velmi otevřená západním autorům, kteří došli k totožnému poznání.

Klíč k úspěchu: Koncept „Svajambhú“

Pro tyto instituce bude nejatraktivnější fakt, že Josef Zezulka k hlubokým pravdám o Podstatě, Odrazu dějů (karmě) a Reinkarnaci dospěl sám, bez studia sanskrtu či indických reálií. V kontextu upanišadové tradice může být prezentován jako Svajambhú (sám od sebe osvícený mudrc) či novodobý Rši (zřeník), což je pro indické učence ten nejvyšší možný status pro uznání duchovní autority.

Cesta k smysluplnému šíření Filosofie Bytí tedy nevede skrze placené QR kódy indických chrámových komplexů Tomáše Pfeiffera, ale skrze návrat k nekompromisní logice, hluboké komparativní filosofii a otevřenému sdílení s těmi, kteří v upanišadách hledají totéž čisté, bezplatné a všeprostupující Bytí, které vede k vlastní niterné změně a kritičnosti.

Shrnutí a zásadní varování Josefa Zezulky

Jak už bylo zmíněno, Josef Zezulka považuje Indy za etnikum s největší karmou (duchovním dluhem). Může za to do velké míry právě bráhmanské obchodování s Bohem, kdy již v samotné Rigvédě byla ukotvena povinnost dostatečně finančně či materiálně ocenit kněze (dakšina). Nemluvíme zde o nějakém symbolickém „vyrovnání energií“, ale v dávné historii šlo rovnou o desetitisíce krav, obrovské zásoby zlata a jiné „dary“ za jediný obřad. Tyto podmíněné „dary“ fungovaly na přímé úměře: čím byly dary větší, tím více obřad „fungoval“. Tento zvyk kšeftování s duchovnem si dnešní bráhmani udrželi a v duchu moderní doby jej rozvinuli do extrémních rovin a absurdních rozměrů.

Ovšem nejen Rigvéda, ale i samotné upanišady, respektive ti, kteří je naplňují, selhávají a jsou příčinou faktu, že právě Indové mají tak velkou karmu. I když upanišady vycházejí ze stejného základu jako Filosofie Bytí (hledají kritičnost, niternou změnu a bezplatnou duchovní službu), v toku času se jednostranně vychýlily k upřednostnění pouhého vlastního vývoje a rozvoje vlastní osoby jakožto jednotlivce na úkor celku. Cílem upanišadistů se stalo především individuální, osobní osvobození z koloběhu reinkarnací (samsáry) – touha, aby se oni sami již nemuseli rodit do strastí tohoto světa. Dostředivost doby vychýlila upanišady k praktikování jednostranného jáství až na samou hranici. Chybí zde totiž klíčová rovnováha principu „JÁ – VŠE“.

Tento rozpor se plně projevuje i v samotném pojetí duchovních mistrů – siddhů. Vedle skutečných, hluboce realizovaných mistrů (není jich mnoho a jen tak je nenajdete a nikdy o sobě nemluví jako o siddhovi), kteří v absolutním tichu, ústraní a bez nároku na slávu či peníze transformují vlivovou sféru (vyrovnávají nerovnováhu celku) a anonymně mu slouží, totiž v Indii vznikla obrovská masa komerčních pseudo-siddhů. Ti zneužívají nižší magii a psychické síly k tomu, aby krmili své sebestředné ego, shromažďovali majetky a uvrhovali naivní lidi do duchovní závislosti a podřízenosti (iluzí). Oblíbené jsou obřady ohně, kdy pseudo-siddha ulehá do rozžhaveného lože před davy obdivovatelů, čímž si získává slávu a potvrzuje svou domnělou duchovnost. Je dobré pochopit, že takový jedinec není pravý siddha, je to jen laciný pouliční kejklíř. Pro tento typ veřejných „asketů“, kteří dělají show pro davy, se v Indii používají neformální výrazy jako „madari“ (kejklíř, krotitel opic) nebo „baba-showmen“, protože jejich chování má k hlubokému duchovnímu klidu upanišad velmi daleko.

Stejným komerčním podvodem jsou dnes knihovny palmových listů. Ty zneužívají jméno starověkých rišijů (zřeců), kteří přitom v historii sepsali jak původní palmové listy, tak právě i upanišady a vedli k bezplatné vnitřní cestě. Samotné texty rišijů byly psány vždy v sanskrtu (konkrétně ve védském sanskrtu v období hluboce před naším letopočtem). Naproti tomu dnešní palmové listy jsou psány v tamilštině, a navíc v básnickém stylu odpovídajícím období okolo roku 1100 našeho letopočtu. Vzhledem k tomu, že palmové listy podléhají poměrně rychlé zkáze, musejí se pravidelně přepisovat. Není tedy divu, že podobně jako v případě evropských biblických skriptorií byly i tyto listy mnohokrát upravovány a doplňovány o textové vsuvky.

Je více než jisté, že starověcí rišijové by nikdy nikoho nevedli k očistě karmy prostřednictvím úplatných bráhmanů, proti kterým se rišiové vymezovali stejně jako proti kastovnímu systému. Dnešní bráhmani však za čtení listů žádají nemalé částky a skrze strach z karmy manipulativně nahánějí lidi k placení za předražené rigvédské rituály (parihára), které slibují očistu hříchů. Je to stejně zvrácené jako domnělí siddhové, kteří ulehají do ohnivého lože. Skuteční rišijové by s takovým kšeftováním nechtěli mít nic společného a nikdy by nevedli hledající k absolvování, natož k placení za tyto pseudo-obřady.

Je fascinujícím dějinným zvratem, že to byla v toku času nová generace zřeců (rišijů) – často z řad moudrých králů a válečníků (kšatrijů) –, kdo si uvědomil slepou uličku drahého rituálního formalismu kněží, vnitřně celou nauku opravil a skrze upanišady otočil lidstvo k bezplatné vnitřní cestě. Dnešní placení čteči palmových listů tak nerespektují ani samotný vývoj rišijů, ani fakt, že v době prvních zřeců, kteří ve vnitřním napojení tvořili Rigvédu, by lidstvo nikdy nevedli k masovému očišťování karmy či k získávání osobních výhod. Současní draze placení čteči tak svým komerčním jednáním fakticky popírají samotný historický odkaz starověkých rišijů. Jejich jméno, možná z nevědomosti či snahy něco získat, manipulativně zneužívají k implantování strachu a k nahánění lidí do finančních pastí předražených rituálů, proti kterým se přitom tito zřeci v upanišadách tak zásadně vymezovali.

Tito „nádí“ čteči jsou stejnými duchovními „kejklíři“ jako bráhmanští prodejci odpustků. Jsou to kšeftaři a obchodníci, kteří těží z hlubokého poznání dávných vědoucích, ale zneužívají jej pro svoje obohacení, slávu a společenské postavení. Ubozí lidé, kteří z nevědomosti zákonitostí bytí tvoří karmu (hlubokou nerovnováhu) a vytvářejí pyramidální systém závislostí. Ne náhodou Josef Zezulka sepisuje BYTÍ, nikoli pouhé „braní a dávání“. Tyto dva systémy jsou totiž zcela protichůdné.

V přímém rozporu s upanišadami (i Filosofií Bytí) tak v Indii dodnes platí realita, že rituální očista karmy je bráhmany a čteči nabízena jako odstupňovaný komerční produkt. Pokud hledající zaplatí vyšší finanční částku, uspořádají kněží nákladnější a delší obřad, který má mít podle jejich tvrzení mnohem větší účinek na smazání duchovních dluhů či splnění světských přání. Stejný rozpor panuje v otázce kastovního systému. Ačkoliv je dělení společnosti na kasty z hlediska filosofie upanišad zcela neduchovní a moderními indickými zákony přísně zakázané, je to právě kněžská kasta bráhmanů, která tyto staré zvyky v náboženské praxi rigidně udržuje. Kastovní struktura jim totiž i v současnosti zaručuje rodový monopol na provádění rituálů, společenskou nadřazenost, moc a trvalý materiální blahobyt.

Ač bráhmani naoko upanišady ctí, fakticky je svým životem popírají a zcela ignorují, dokonce by se dalo říci, že dělají vše, jen aby upanišady nebyly přijaty a respektovány. Jejich konání je opakem upanišad i Filosofie Bytí a smyslu mise Josefa Zezulky, kterého by stejně jako upanišady z principu nepřijali. Právě úplatní bráhmani a čteči palmových listů jsou zářným příkladem toho, proč Zezulka tak naléhavě žádal, aby duchovní služba i pomoc byla vždy poskytována zásadně zdarma.

Dnešní Indie je z duchovního hlediska jednou z nejskorumpovanějších a nejzkaženějších zemí, co známe. Až 80 % veškeré duchovnosti je spjato s kšeftováním s karmou a obchodováním s Bohem, které se stalo součástí i státního zřízení a „duchovního korporátního průmyslu“. Indie provozuje největší náboženský průmysl na světě, kde se přes 3 miliony chrámů staly komerčními prodejními místy a více než 1 miliarda obyvatel (přes 80 % populace) tvoří aktivní poptávku po placených rituálech za úspěch či zmírnění karmy, což z pohledu Upanišad funguje jako masové kupčení s bohem. Tento systém generuje gigantický náboženský turismus s 1,4 miliardy poutí ročně a pohání chrámovou ekonomiku v hodnotě 2,3 % indického HDP (přes 80 miliard USD). Celou mašinérii navíc unikátně integruje a kontroluje samotný indický stát, který přímo spravuje přes 400 000 nejbohatších svatyní, určuje ceny za rituály i VIP lístky a miliardové zisky z darů legálně odčerpává do státních rozpočtů.

Zatímco v evropském středověku a tehdejším prodeji odpustků šlo o lokální krizi jedné církve, v dnešní Indii sledujeme největší, nejmasovější a nejvíce industrializovaný prodej boha a manipulaci s karmou v dějinách lidstva, který svým rozsahem nemá historické srovnání.

Indové jsou právě z těchto důvodů podle J. Zezulky jedním z národů s největší karmou (duchovním dluhem a nerovnováhou).

Závěr a krvavá historie bráhmanského vekslování s karmou

Abychom se vyhnuli duchovnímu kejklířství a egoterikům, je dobré mít vždy na paměti, že všechny duchovní praktiky – pokud jsou správně vyváženy – zde zkrátka nejsou a nemohou být pro primární osobní prospěch či postup jednotlivce. Mají prvořadě sloužit celku. Aktivní duchovní vývoj je totiž pouze prostředkem pro službu Životu – celku. Jsem každý, vždy a všude.

Dobrý učitel vede vždy k rovnováze citu a rozumu a vyžaduje kritičnost a samostatnost. Deformovaní „mistři“ a jiní kejklíři naopak vedou k závislosti na jejich „vedení“ a obyčejně vyžadují za svou „pomoc“ nemalé finanční či jiné „vyrovnání“. Je dobré pochopit, že tak jako naše vědomí a konání mohou ovlivňovat hmotní parazité v těle, stejně tak nás mohou ovlivňovat parazité duchovní, kterých se právě v Indii dá na každém rohu potkat přehršel.

Je velmi složité se těchto duchovních přisedlíků a parazitů zbavit a mnohdy si těchto energetických upírů ani nevšimneme, stejně jako parazitů hmotných. Žijí pak z naší energie a mnohdy ovládají naše konání i myšlení. Josef Zezulka na tento fakt velmi důrazně upozorňuje:

„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv, pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.“

Bráhmanští vykonavatelé rituálů ještě do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu místo mléka a přepuštěného másla upřednostňovali zvířecí obětiny. Chrámovými obětišti tehdy protékala krev zvířat a nesnesitelný zápach pálícího se masa dodnes popisují starobylé texty. Bráhmanové toto maso sami běžně jedli. Nešlo o nějaké výjimečné případy, ale naopak; při větších obřadech šlo o stovky zvířat, standardně o desítky denně. Temní bohové tohoto bráhmanského kšeftu s karmou vyžadovali krvavé obětiny, a tato historie dodnes duchovně ovlivňuje každého, kdo na bráhmanský princip rituální směny přistoupí. Je to pomyslný duchovní gen bráhmanského náboženského byznysu a kšeftování s karmou. Jsou to „veksláci a kejklíři“ – jen duchovně slepý, co nezná zákonitosti bytí, by se jim otevřel, jen nemoudrý by za jejich temnou a draze zpoplatněnou magii platil.

Porovnáme-li systém bráhmanů a Filosofii Bytí, zjistíme, že se jedná o dva zcela protichůdné systémy – jak po stránce filosofické, tak energetické. Bráhmanský koncept je od samého základu i historie koncipován jako systém „braní a dávání“.

Zatímco v prvním tisíciletí bráhmani pro své magie a rituální přání využívali energii získanou z vraždění zvířat, dnes již tuto energii z vraždění nepotřebují. Pro své magické kejkle mají dostatek účastníků, kteří jim nevědomky odevzdávají vlastní životní energii (vitální složky). Pro svou magii používají tzv. pyramidální systém braní a dávání. Kromě obětin v podobě hektolitrů másla a mléka (jejich vitálních složek) do své magie zapojují i všechny ty, kteří jsou v jejich systému a kteří se jim vnitřně rozevřeli.

Tento mechanismus funguje naprosto stejně jako známý finanční pyramidový systém – letadlo. Ti, co jsou na vrcholu, mají vždy větší prospěch a moc než ti dole. Výsledkem tohoto systému je například pseudo-siddha, který nepije, nejí a nespí, protože čerpá vitální síly ze svých obdivovatelů. Ti tvoří samotné dno pyramidálního bráhmanského systému, zatímco pseudo-siddha stojí na jeho vrcholu, odkud může čerpat výhody a dál oblbovat svými kejklemi naivní turisty a věřící. Dalším zákonitým důsledkem nerovnovážného pyramidálního systému braní a dávání je hluboká duchovní závislost a podřízenost – v bráhmanském systému jde o podřízenost kněžím a jejich draze zpoplatňovaným rituálům. Nakonec tato podřízenost a pyramidální hierarchie vykristalizovala právě ve známý indický-pyramidální kastovní systém. Hledající je tak vržen do pasti a uvězněn v závislosti na placených prostřednících, kteří si nárokují výlučné spojení s „Bohem“.

Naproti tomu Josef Zezulka a jeho Filosofie Bytí představují systém, který od závislosti na prostřednících a pyramidových strukturách braní a dávání striktně odvádí a vyžaduje naprostou samostatnost a vnitřní zdroj. Filosofie Bytí vede hledajícího k rovnováze bytí a do vlastního nitra, kde jako v jediném místě lze najít skutečné spojení s Jednotou. Adept se musí stát samostatným a nezávislým na pyramidálních (vnějších) systémech moci a braní a dávání, a to včetně „prostředníků“.

Tyto dva systémy (bráhmanský a Zezulkův) jsou svými čistými protiklady a zcela protichůdnými a nesmiřitelnými energetickými systémy (závislost vs samostatnost).

Tím, že se Tomáš Pfeiffer a jeho věřící církve Společenství Josefa Zezulky v Indii po mnoho let a zcela nekriticky rozevřeli bráhmanskému systému braní a dávání a dokonce jej podporovali přímo v centru církve propagací a čtením palmových listů u úplatných čtečů, zamlžili samotnou podstatu Filosofie Bytí. Čisté učení, jehož podstata je „BYTÍ“ (vnitřní zdroj), zamlžili cizorodým systémem braní a dávání (čerpající z vnejších zdrojů). Církev Společenství Josefa Zezulky (SJZ) je nyní fakticky součástí bráhmanského pyramidálního systému, kde indičtí kněží pro svoje kejkle a magii používají energii všech zapojených – tedy i věřících SJZ. Jejich energie je dodnes čerpána pro indické rituály, přičemž tento odliv vitálních složek může vést až k propuknutí vážné energetické nerovnováhy (onemocnění). Svoji „moc“ (vitální slžky) totiž svěřili prostředníkům, a tak zcela přirozeně vzniká ne-moc (odliv či nerovnováha životní-vitální složky).

Tímto krokem byla čistota původní nauky (Filosofie Bytí) překroucena. Tomáš Pfeiffer se vrátil tam, kde se přece jen cítí pohodlněji – do klasického schématu pyramidálního systému braní a dávání, který byl podstatou odcházející dostředivé doby Býka. Tento fakt ostatně potvrzuje i samotná struktura církve SJZ, která je silně pyramidální. Veškerá faktická moc, stejně tak jako veškeré obřady, přednášky a kompletní majetky jsou soustředěny v rukou jediného člověka – Tomáše Pfeiffera. Ten se plně stal součástí bráhmanského systému braní a dávání, kterému se zcela a nekriticky po mnoho let otevíral, až do něj nakonec plně propadl a namočil (vložil) do něj i Filosofii Bytí a odkaz Josefa Zezulky.

Filosofie Bytí byla církví SJZ zamlžena a překroucena z energeticky-filosfického systému „BYTÍ“ do systému „BRANÍ A DÁVÁNÍ“. Došlo k naprostému popření samotné podstaty této nauky, která má přitom hledající vždy vést k samostatnosti, kritičnosti a energetické nezávislosti. Věřící SJZ se tak stali pouhými závislými poddanými „prostředníka-pověřeného“, který sám plně otevřel indickému systému prodejných bráhmanů a jejich magickému vekslování na pyramidovém principu braní a dávání.

V tomto pyramidovém systému vekslování s Bohem a karmou je v dnešní době jen v Indii zapojeno více než miliarda lidí, minimálně tři miliony kněží a přes dva miliony chrámů, kde se ročně vybere přes 40 miliard dolarů jen za prodej „odpustků“. Jde o nejzkaženější a nejzkorumpovanější „duchovní průmysl“ na světě. Avšak nejde jen o hmotu, ale především o duchovní dopad, kde na tomto systému parazitují nehmotné entity; pokud se jim jednou rozevřete, jen stěží se jich zbavíte. Parazité vás nebudou chtít pustit a skrze podvědomí vám budou deformovat vědomí. Smutným příkladem je Tomáš Pfeiffer, který ještě v roce 2013 před cestami do Indie jednoznačně uváděl, že duchovní služba a pomoc musejí být vždy a za každých podmínek zdarma.

Ovšem Tomáš Pfeiffer po návštěvách Indie od roku 2014 do roku 2018 popřel sám sebe a své věřící vedl k platbám za vyčištění karmy, a v součtu tak zaplatili za ty roky miliony za zkorumpované obřady a kněze. Jak se to mohlo stát, že Tomáš Pfeiffer popírá sám sebe a především své učitele (Zezulku a Ramana Maharšiho)? Jak je možné, že neudržel tu nejzákladnější podmínku duchovní čistoty a plně se v Indii zapojil do kšeftování s karmou a Bohem? Jak by mohl neztratit dar (napojení na jeho vědomí), který mu dal Zezulka a který měl jedinou podmínku – nerozevřít se jiným směrům a vlivům?

Osobně si fatální selhání Tomáše Pfeiffera vysvětluji kombinací, nebo převažujícím prvkem jednoho z níže uvedených důvodů:

1. Past exotiky a romantického idealismu: To, že Tomáš Pfeiffer v České republice princip nonprofitnosti (v rámci biotroniky a jim konaného léčení) drží, ale v Indii otočil, je dost možná výsledkem psychologického sebeklamu a nekritického obdivu k Východu. V Indii neviděl chladný brahmanský byznys, ale iluzi o starobylé tradici, přičemž platby maskované jako „příspěvky na rituální materiál a obětiny“ přijal jako legitimní náklad. Tím zcela přehlédl, že se stal pouhým zákazníkem kupujícím duchovní odpustky v největším duchovním supermarketu světa, jehož podstatou je již tisíce let komercionalizovat a vydělávat na prodeji „odpustků“ a duchovnosti obecně.
2. Podlehnutí egregoru a ztráta rozlišovací schopnosti: Rituální Indie je ovládána gigantickým nehmotným silovým polem, které je po tisíciletí syceno energií proseb, strachu o karmu a touhy po blahobytu. Tím, že se Pfeiffer tomuto prostředí plně rozevřel bez absolutní ostražitosti, tento silný egregor ho pohltil a parazitické vlivy mu skrze podvědomí zatemnily racionální úsudek. Začal tak sám sobě omlouvat činy, které doma striktně odsuzuje, a ztratil vnitřní kompas čistoty. Je dost pravděpodobné, že má sám v tomto ohledu své bytostné kořeny v Indii, a s tím spojenou i vlastní karmu a ztrátu schopnosti čistého rozlišování.
3. Touha po legitimizaci a velkoleposti: Zatímco v domácím prostředí vede relativně malou skupinu, v Indii uprostřed monumentálních chrámů a milionových rituálů mohl zažít pocit celosvětového duchovního významu, velkoleposti a „zadostiučinění“. Aby však mohl být součástí této velké hry, musel přijmout její komerční pravidla a zaplatit předem. Touha přivézt svým věřícím grandiózní zážitek tak zvítězila nad skromnou a přísnou čistotou, kterou vyžadoval Josef Zezulka, pro něhož tam, kde se objeví ceník a peníze, čisté duchovno definitivně končí. Tomáš podlehl touze být též uznán či ctěn tak, jako jsou ctěni indičtí „kněží a duchovní“.
4. Selhání teologického rozlišování a záměna protikladů: Tento bod je přímým vyústěním tří předchozích. Tomáš Pfeiffer fatálně nedokázal rozlišit mezi čistou duchovní linií Upanišad a jejich autentických následovníků, jako byl například Ramana Maharši, a prodejným světem chrámových bráhmanů. Zatímco Ramana Maharši reprezentoval vnitřní cestu osvobození, odhodil peníze i rituální bráhmanskou šňůru, institucionální kněží již tisíce let zneužívají Rigvédu k uvržení věřících do psychické i finanční závislosti na jejich kastech a předražených rituálech. Pfeiffer tak spáchal neomluvitelné duchovní slepení: vzal své věřící za draze placenými „veksláky s karmou“, ale celou tuto komerční turistiku jakoby zaštítil jmény Ramana Maharšiho a Josefa Zezulky, jejichž učení přitom tento typ rituálního byznysu od samého základu ostře odsuzuje a popírá. Došlo zde, obrazně řečeno, k míchání čerstvé kaše se starou a zkaženou.

Tomáš Pfeiffer a církev Společenství Josefa Zezulky (SJZ) selhávají a svým rozevřením se temným, úplatným indickým kněžím a entitám zamlžují samotnou Filosofii Bytí i odkaz Josefa Zezulky. V roce 2015 Tomáš Pfeiffer sám sebe v zakládajícím dokumentu církve (viz níže obrázek a odkaz ZDE), po vzoru indických kněží pasoval na vrchol pyramidy a do role výlučného prostředníka s Bohem, a dokonce snad na jeho úroveň.

„Každý člen je odpovědný Bohu, sanátoru a svému svědomí“.

Tomáš Pfeiffer tímto svým krokem a dokumentem zcela popřel podstatu Filosofie Bytí i podstatu odkazu Josefa Zezulky. Je to hanba, zneužití a obrovská ostuda padlého žáka. Zezulka by se nikdy nestavěl a neuváděl na roveň Boha. Odpovědnost každého člověka navíc nikdy není a nesmí být vůči konkrétní osobě, ale vůči celku – pouze a jen vůči Bohu – nejvyšší Boží existenci.

A tak se vždy rovnovážné učení přinašečů nějak pokroutí.

Tomáš Pfeiffer stojí na samotném vrcholu pyramidální struktury církve SJZ. Tím, že se osobně rozevřel indickým systémům braní a dávání, se stala i celá církev SJZ přímou součástí bráhmanského komerčního systému. Právě skrze osobu Tomáše Pfeiffera – jakožto jediného sanátora, kterému se členové společenství plně zodpovídají a jsou mu podřízeni stejně jako Bohu – je každý člen církve, a dokonce i běžní pacienti docházející na léčení, vtahován do indických tisíciletých deformací a magických rituálů. Nevědomky se tak stávají energetickým zdrojem pro indické veksláky s karmou, kteří pro své rituální kejkle životní energii druhých lidí nezbytně potřebují.

O to víc zde platí základní myšlenka Josefa Zezulky:

„Duchovní služba a pomoc mají být vždy zdarma.“

Stejně tak jako jeho klíčové varování pro všechny hledající:

„Máš-li to štěstí, že potkáš dobrého učitele, dbej jeho rad, ale vždy nejlepším vodítkem bude Tvoje meditace. Ta Ti pomůže vyvarovat se omylů, chybných nebo slabých nauk a nevědomých nebo málo vědomých lidí, kteří se ve své samolibosti vydávají za učitele.“

A–Ž
Škola Života