Spojení Boha a vnitřního svědomí tvoří přirozený základ většiny duchovních směrů. Pokud jsou tyto dvě složky v souladu, člověk jedná podle svého nejlepšího morálního vědomí. Problém nastává, když se do této intimní rovnice zákonem a zakládající listinou vklíní třetí, pozemský prvek: sanátor Tomáš Pfeiffer.
„Každý člen je odpovědný Bohu, sanátoru a svému svědomí.“
Když oficiální dokument registrované církve staví lidskou bytost na stejnou úroveň s Bohem a svědomím, nezůstává to pouze na papíře (přesné znění zakládající listiny církve SJZ zde – základní dokument Ministerstva kultury ČR). V každodenním životě členů církve T. Pfeiffera (Společenství Josefa Zezulky – SJZ) to vytváří konkrétní psychologické mechanismy poslušnosti, které zcela popírají odkaz muže, jehož jménem se církev zaštiťuje.
Ponaučení z historie: Vzpoura Upanišad proti prostředníkům
Tento pokus o zotročení lidského ducha skrze náboženské prostředníky není v dějinách lidstva ničím novým. Podobnou situaci řešila starověká Indie před tisíci lety. Tehdejší kněžská kasta – úplatní bráhmanové – si monopolizovala právo na Boha. Tvrdili, že bez jejich rituálů, prostřednictví a finančních obětí nemá běžný člověk k božství přístup.
Jako reakce na tuto korupci duchovna vznikly Upanišady, které sepsali starověcí mudrci a zřeci – rišiové. Tyto posvátné texty přinesly revoluční poznání:
- Brahma a Átman jsou jedno: Nejvyšší vesmírný princip (Brahma) a nesmrtelná jiskra v nitru každého člověka (Átman) jsou téže podstaty.
- Konec duchovní závislosti: Upanišady jasně deklarovaly, že člověk nesmí být závislý na žádných vnějších prostřednících. Své spojení s Bohem může každý najít výhradně ve svém vlastním nitru (Átmanu) a nikde jinde.
Celá podstata Upanišad, stejně jako Filozofie Bytí Josefa Zezulky, je o tom, aby se člověk stal naprosto samostatnou duchovní jednotkou. Cílem duchovního snažení je propojit své vnitřní svědomí přímo s Bohem – Vesmírem, Univerzem a Podstatou – bez lidských prostředníků.
Tomáš Pfeiffer však tím, že se v Bodě 12 zakládající listiny nechal napsat na roveň svědomí a Boha (tedy Átmanu a Brahmy), od této tisícileté duchovní podstaty zásadně odklonil a vrátil fungování společenství zpět do éry úplatných bráhmanů či jiných „vyvolených prostředníků“ majících výlučný patent na Boha. Tento fakt stvrdil ještě tím, že od roku 2014 do roku 2018 pravidelně ve velkém počtu celá církev téměř na měsíc navštěvovala Indii, kde tamním úplatným brahmanům za vyčištění karmy a jiné kejkle platili v součtu miliony. Tomáš tak zákonitě ztratil dar, který mu Zezulka dal – napojení na vědomí přinašeče je tak i pro budoucí generace ztraceno.
Zezulkův odkaz: Chybující člověk, který odmítal slepou víru
Josef Zezulka navazoval na stejnou čistotu poznání a sám sebe nikdy nestavěl na piedestal neomylnosti. Otevřeně o sobě prohlašoval, že je chybující, protože dokud je duchovní bytost inkarnována v lidském těle, její mozek ji omezuje, což nese riziko chyb.
Jeho stěžejní myšlenky stály na naprosto opačných pilířích, než jaké dnes prezentuje církev SJZ:
- Kritické myšlení místo dogmat: „Nikdy nevěřte a to ani mně. Vše kriticky promýšlejte, hledejte rovnováhu.“
- Vědění nadřazené slepé víře: „Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost…“
- Varování před překroucením: „Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! … Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
Zezulka výslovně varoval před lidskou touhou po moci a povýšení: „Musíme počítat i s lidskou vlastností, kde jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen.“ Upozorňoval také, že lidé z nejbližšího okolí učitele často selžou a sklouznou zpět, například i k dogmatismu.
Past na lidské svědomí: Když se vůdce stane filtrem pravdy
V praxi církve SJZ byl tento odkaz postaven zcela na hlavu. Bod 12 zakládající listiny totiž dělá z chybujícího člověka nejvyššího soudce, kterému je člen přímo odpovědný.
- Blokování kritického myšlení: Pokud má člen pochybnosti o krocích vedení, jeho vnitřní kompas mu signalizuje problém. V tu chvíli ale nastupuje dogma Bodu 12. Nesouhlasit se sanátorem znamená porušit odpovědnost vůči němu, což se v této struktuře rovná hříchu proti Bohu.
- Psychologická manipulace: Věřící raději potlačí vlastní morální úsudek. Přitom sám Zezulka učil, že nejvyšším vodítkem má být vlastní nitro: „Máš-li to štěstí, že potkáš dobrého učitele, dbej jeho rad, ale vždy nejlepším vodítkem bude Tvoje meditace… Ta Ti pomůže vyvarovat se omylů, chybných nebo slabých nauk a nevědomých nebo málo vědomých lidí, kteří se ve své samolibosti vydávají za učitele.“
Absolutní moc v praxi: Trojjediná kontrola jednoho muže
Abychom pochopili, proč je tato duchovní odpovědnost tak účinná, musíme se podívat na její přímé propojení s materiální realitou. Tomáš Pfeiffer totiž drží v rukou kompletní, uzavřený kruh moci, který nemá obdobu nejen na české, ale i na světové náboženské scéně. Jde o naprostý autoritářský unikát, který je tvořen těmito pilíři:
- Moc administrativní: Církev SJZ nemá žádné kontrolní orgány, synody ani rady. Pfeiffer je jediným statutárem. Nikdo ho nemůže zkontrolovat ani odvolat.
- Moc materiální: Členové církve dlouhé roky budovali hlavní centrum na Soukenické ulici v Praze. Vlastníkem této nemovitosti je však Tomáš Pfeiffer jako soukromá fyzická osoba. To přímo naráží na další Zezulkovu zásadu: „Duchovní služba a léčení má být vždy zdarma.“
- Moc duchovní (Bod 12): Koruna celého systému. Zajišťuje, že se řadoví členové proti ztrátě majetku nebo autoritářskému řízení nikdy nevzbouří, protože by tím porušili svou povinnost vůči vůdci.
Zatímco Josef Zezulka působil jako riši, neboť přinesl čisté, nezávislé poznání a varoval před lidskou chamtivostí a touhou po moci, Tomáš Pfeiffer toto poznání uzavřel do dogmatické klece. Vytvořením kultu osobnosti, centralizací majetku do svého soukromého vlastnictví a zapojením se do rituálního kupčení se stal přesně tím typem náboženského funkcionáře, proti kterému byla revoluce upanišad namířena a proti kterému z principu přinášejí přinašeči své vědění.
Jak to vypadá v reálném životě komunity?
V praxi tento systém vede k postupné ztrátě kritického myšlení i odstupu u řadových členů. Představte si situaci, kdy máte pod vedením „pověřeného“ platit velké sumy za vyčištění karmy indickým bráhmanům. Vaše racionální logika a svědomí vám říkají, že je to zcela v rozporu s podstatou filosofie Bytí i myšlenkou Josefa Zezulky, že duchovní služba a pomoc mají být vždy zdarma. Jenže Bod 12 vás nutí zodpovídat se sanátorovi (T. Pfeifferovi) na stejné úrovni jako Bohu. Vnitřní konflikt věřící vyřeší tak, že raději poslechne T. Pfeiffera (zaplatí za vyčištění karmy indickým bráhmanům) a potlačí vlastní Átman (hlas nitra – vnitřní bytosti).
Zezulka se otevřeně děsil naivity takových náboženských kultů: „Koukejte kolik je na světě sekt ve všech náboženstvích… Jakým naivnostem se tam věří? Můžeme se potom divit, že velmi vyspělý člověk bude materialista?“
Tento stav zbavuje lidi duchovní svéprávnosti. Vnitřní nastavení komunity vyžaduje absolutní důvěru, což potvrzují i interní vyjádření představitelů církve. Jeden z dlouholetých žáků a členů nejužšího jádra SJZ situaci popsal následovně:
„Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu.“
Tato mentalita slepé, až vojenské poslušnosti definitivně ukazuje reálné dopady fungování autoritářské církve Tomáše Pfeiffera. Z původní Filozofie Bytí Josefa Zezulky, která stála na kritickém myšlení, svobodě a hledání pravdy, zbyla pod vedením Tomáše Pfeiffera jen autoritářská struktura sloužící k udržení osobního kultu a soukromého majetku jediného muže. Pro ty, kteří chtějí skutečně následovat Zezulkova slova a principy Upanišad, platí závěrečná výzva přinašeče: „Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
Zezulkova výzva k soudnosti – shrnutí
Josef Zezulka ve svých myšlenkách naléhavě vyzýval k soudnosti a varoval, že je zde mnoho naivity a překrouceného, což je vinou „roznášečů“ a „příjemců“. Osobní zkušenost z období zakládání církve Společenství Josefa Zezulky (SJZ) však ukazuje, jak dramaticky se realita od tohoto varování Zezulky odchýlila. Když se člověk tehdy logicky ptal na samotný důvod překotného a nikdy nekomunikovaného vzniku církve a na to, zda by si vůbec Zezulka přál, aby instituce nesla jeho jméno, namísto věcného dialogu přišla od Tomáše Pfeiffera autoritářská reakce: „Proč se odvažujete přemýšlet o tom, že vy to víte lépe než já? Nezlobte se, ale všechno má své hranice, víte…“ V normálním, svobodném společenství by takto zásadní otázky byly automaticky vykomunikovány ještě před samotnou registrací. V praxi SJZ však toto slušné a logické tázání vedlo k okamžitému veřejnému vykázání ze společenství i z přednášky.
Člen původního společenství DUB (Duchovní univerzity Bytí) tak byl v době zakládání církve SJZ postaven před Sofiinu volbu. Buď bude – stejně jako Bohu – povinně odpovědný T. Pfeifferovi, který bezmezně věří, že je duchovním mistrem s tisíciletou zkušeností, má právo na vše, co udělá, a každý, kdo se mu postaví, je „černý jako bota“. Nebo se od společenství odtrhne (ztratí přátele i společenství) a úplně sám a bez pomoci bude následovat svůj vnitřní hlas a podstatu filosofie Bytí. Tomáš Pfeiffer navíc v Indii po mnoho let odvádí své věřící k platbám za vyčištění karmy a překrucuje Zezulkovo učení tím, že jej propojuje s úplatnými bráhmany, kteří již tisíce let těží z nevědomosti lidí a cíleně je v ní nechávají, aby si udrželi své posty a zdroje. Církev SJZ se tak doslova zaprodala bráhmanskému kupčení s karmou a Bohem. Být členem církve SJZ znamená být v přímém rozporu s podstatou filosofie Bytí i smyslem Zezulkovy mise.
I když Tomáš Pfeiffer o sobě veřejně prohlašuje, že je duchovní mistr s tisíciletou zkušeností, který má právo na vše, co udělá, skutečně soudný mistr by překotný proces zakládání církve lidem s nutnou trpělivostí a nasloucháním vysvětlil. Autoritářské hnutí Tomáše Pfeiffera ale jasně ukazuje, proč se tak nestalo. Soudný člověk, žijící podle čisté Podstaty a Filosofie Bytí, by totiž z principu nikdy nemohl podepsat zakládací formuláře církve Tomáše Pfeiffera (SJZ), která vykazuje tyto čtyři parametry:
- Absence kontrolních orgánů: Na rozdíl od jiných registrovaných církví postrádá SJZ jakoukoliv radu, synod nebo kontrolní mechanismus. Je tak jedinou zástupkyní ze všech 45 státem registrovaných církví a náboženských společností v ČR, která nemá dozorčí orgán či jinou alternativu s pravomocí odvolat doživotního statutárního zástupce. Tomáš Pfeiffer je jediným, doživotním a zcela neodvolatelným statutárem, a to i ve chvíli, kdy by například duševně onemocněl nebo byl trestně stíhán.
- Božská úroveň vůdce: Bod 12 zakládající listiny z roku 2015 staví Tomáše Pfeiffera v otázce odpovědnosti na roveň samotného Boha. Každý člen je povinen zodpovídat se vůdci stejně jako nejvyššímu principu, což z komunity činí autokratický kult, jaký nemá ve světě obdoby. V ČR je registrováno 45 církví a náboženských společností, přičemž ani jedna z nich nemá ve svých dokumentech ani vzdáleně takto definovaného žijícího jedince postaveného na úroveň Boha
- Nadřazenost víry nad věděním: Vložit svobodnou Filozofii Bytí do institucionální struktury, kde je v preambuli dogmaticky nadřazena víra, je naprostým popřením a překroucením celoživotní mise Josefa Zezulky, který víru považoval za nedostačující a prosazoval vědění.
- Zneužití jména J. Zezulky: Vytvořit z Josefa Zezulky nedotknutelnou církevní modlu a pojmenovat po něm takto rigidní, despoticky strukturovanou organizaci nemající ve světě obdoby vyžaduje absolutní ztrátu soudnosti a značí naprostou naivitu.
Při pohledu na tyto nepopíratelné body je každému kriticky uvažujícímu člověku jasné, že registrační listiny církve s takto nastavenými parametry mohl podepsat snad pouze poslušný „voják“, který plní i chybné rozkazy a neupozorní mistra ani na zásadní chybu.
V konečném důsledku je to tak přímou vinou roznašeče Tomáše Pfeiffera a jeho naivních věřících (příjemců), že založením nerovnovážné církve SJZ došlo k zásadnímu překroucení odkazu Josefa Zezulky i samotné Filosofie Bytí. Pokud by byl Tomáš Pfeiffer jediným pověřeným žákem Josefa Zezulky a pokračovatelem Filosofie Bytí, odkaz Josefa Zezulky by tím definitivně skončil a další generace by neměly na koho navazovat.
Zezulka však naštěstí pověřil i dalšího pokračovatele – svého dlouholetého žáka Jana Mareše. Ten povinnost předat učení dál, kterou mu Zezulka svěřil, bezezbytku splnil.
A-Ž
Škola Života