Tomáš Pfeiffer mimo jiné tvrdí, že: „filosofie – to je zákonitost, to je věda a jako taková se nedá vztahovat k vlastní osobě“. Avšak „kázat vodu a pít víno“ by bylo přesné přirovnání k jeho konání, protože právě Tomáš Pfeiffer filosofii BYTÍ vztahuje prvořadě k vlastní osobě. A to například tím, že o sobě veřejně prohlašuje, že je „mistr s tisíciletou zkušeností“ a že on jediný má „pověření šířit filosofii bytí“ a má „právo na vše co učiní, protože k tomu byl pověřen“. Tomáš a jeho věřící bezmezně věří, že právě on je doslova „ztělesněním filosofie BYTÍ“ a „přinašečem nauk“. O nic méně absurdní je i jeho snaha napasovat filosofii bytí, která je o zákonitostech a vědě, do církevní struktury, která je prvořadě o církevní víře a ukáznění dle věrouky. Vrcholem hlouposti je pojmenovat církev po Josefu Zezulkovi, který přinesl filosofii Bytí, která je o zákonitostech a vědě, a jako taková se nikdy nedá vztahovat k vlastní osobě (natož v názvu organizace).
Z církve SJZ (Společenství Josefa Zezulky), kterou T. Pfeiffer založil více jak dvacet let po úmrtí Zezulky, si udělal „skanzen vlastní jedinečnosti a mistrovství“. Jeho osobu vidíme všude, na všech plakátech, stejně tak vidíme jeho fotku na autobusech v Indii a vlastně všude kde může propaguje především a prvořadě sám sebe. Je až komické, jak hystericky a demagogicky propaguje svoji iluzi o „jedinečném pověření“, což ukazuje spíše na fakt, že dodnes nepochopil, že my všichni jsme „pověřeni“ – pověřeni k BYTÍ.
Filosofie BYTÍ se šíří především vlastním prostým a harmonickým bytím.
Pokračovatelé jeho církve SJZ (a jeho iluzí) tak bohužel nejsou a nemohou být pokračovatelé filosofie BYTÍ (hledání pravdy a rovnováhy), ale jsou spíše slepými následovníky kultu Tomáše Pfeiffera. Není jistě náhodou, že výsledkem učení se v církvi SJZ je „poslušný voják co plní i nesprávný rozkaz a z principu nikdy neupozorní mistra ani na zásadní chybu“… cituji jednoho z nejbližších žáků T. Pfeiffera a člena nejužšího vedení církve SJZ: „Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu“.
Míra odklonu, protiřečení si a schizofrenie Tomáše Pfeiffera i jeho církve SJZ dosáhla nepěkných rozměrů a proto se pokusím o malý osobní komentář k pravé podstatě filosofie BYTÍ.
Filosofie BYTÍ je o poznávání životního faktu – poznávání reality Bytí do stále hlubších a hlubších souvislostí vedoucích nás k niterné změně – prostému a harmonickému bytí. Filosofie BYTÍ nás vede k tomu, abychom byli kladnou složkou Života. Filosofie bytí (poznání životních-duchovních zákonitostí) je podstatou mise přinašečů vědění a vede hledající do vlastního nitra, rovnováze citu a rozumu, k rozšiřování svého vědomí a harmonického bytí na celek. Vyvážení učitelé filosofie BYTÍ budou vždy vést hledající tak, aby je co nejdříve nepotřebovali a stali se sami „rovnovážnými mistry“ svého života. Nejlepší učitel i škola je Život sám. Vedení i vědění (dříve či později) najde každý ve svém nitru (vědomí) a to díky aktivnímu kritickému myšlení a citovému prohlubování ve směru – JSEM KAŽDÝ, VŽDY A VŠUDE.
…….
Pár otázek na „guru“ T. Pfeiffera a jeho „vojáky církve SJZ“
Snad se všichni shodneme na faktu, že: Filosofie Bytí je o zákonitostech a vědě a jako taková se nedá vztahovat k vlastní osobě..
Jak je tedy možné, že přestože se filosofie Bytí nemůže vztahovat k vlastní osobě (protože se opírá o zákonitosti a vědu), T. Pfeiffer všude, kde může, opakovaně tvrdí, že jeho osoba je jediná, ke které se filosofie Bytí vztahuje, a že jen on má právo ji šířit?
Jak je možné vložit filosofii Bytí, založenou na zákonitostech a vědě, do církevní struktury, která je ze své podstaty postavena na víře a věrouce – tedy na principech opačných k vědě, zákonitostem a logickému myšlení?
Jak je možné filosofii Bytí, která se z principu nemůže vztahovat k žádné osobě, včlenit do církevní struktury a zároveň tuto církev pojmenovat po vlastní osobě zakladatele filosofie Bytí – Josefu Zezulkovi?
Jak by bylo možné, aby opravdový pokračovatel filosofie Bytí o sobě tvrdil, že je „duchovní mistr s tisíciletou zkušeností“ a že má „právo na vše, co učiní“, protože byl údajně pověřen, když filosofie Bytí se opírá o vědecké a životní zákonitosti – a nikdy ne o vlastní osobu samozvaných mistrů?
A jak je možné, aby opravdový pokračovatel filosofie Bytí vedl hledající do Indie, kde by pod jeho nátlakem a vedením platili za „vyčištění karmy“, když filosofie Bytí je o zákonitostech a vědě, a nikoliv o rituálních praktikách a placeném „spasení“?
Jak by se mohlo stát, aby pokračovatelé filosofie Bytí slepě následovali padlé „mistry“ a indické kněží jako stádo vojáků, když je filosofie Bytí o zákonitostech a vědě (cestou samostatného hledání pravdy, rovnováhy a hlubokého poznání) – nikoliv kultem vlastní osoby natož následováním „samozvaných mistrů“ či deformovaných obřadníků?
Cesta k Jednotě vede v prvořadém následování Pravdy (rovnováhy), nikoli v tupém následování „mistrů“.
Vztahovat Pravdu o životním faktu a zákonitostech k vlastní osobě by mohl snad jen ten, kdo zatím životní Pravdu ani částečně nepochopil. Čím více a hlouběji chápeme životní faktum, tím méně jej vztahujeme k sobě samému a více jej vážeme na zákonitosti Jednoty a rozšiřování na celek (JÁ-VŠE).
Bude-li někdo o sobě tvrdit, že je snad „duchovní mistr s tisíciletou zkušeností a má právo na vše co učiní, protože byl pověřen“, pak si můžeme být jisti tím, že není opravdovým filosofem, natož pokračovatelem filosofie BYTÍ.
Dokonce i Tomáš Pfeiffer částečně chápe, že filosofie Bytí je o zákonitostech a vědě a jako taková se nemůže vztahovat k vlastní osobě.. ale zdá se, zatím stále nepochopil, že se nemůže vztahovat ani k jeho sobě. Jistě se domnívá a argumentuje tím, že dostal dar napojení na vědomí J. Zezulky a je tak jeho zprostředkovatelem vědění, ale tato argumentace je hned z mnoha důvodů lichá. Josef Zezulka by se jistě nikdy nepojmenoval duchovním mistrem, Guru a již vůbec by se neholedbal pověřením na vše co učiní. Zcela jistě by svým posluchačům neodpovídal tak jako Tomáš Pfeiffer – „proč se odvažujete uvažovat o tom, že vy to víte lépe než já“. Ač Tomáš Pfeiffer dostal dar napojení na vědomí J. Zezulky, tento dar měl podmínku, že se nesmí rozevřít jiným vlivům a směrům („ve jménu mém“). Tuto podmínku však Tomáš v Indii nesplnil a o čistotu napojení přišel, což nám od roku 2015 snad ve všech svých krocích a konání ukazuje. Tím, že ztratil čistotu napojení, ztratil i „zdroj“ a začal čerpat ze svého okolí. Léčit tedy stále může, ale nečerpá již jen ze svého nitra a vlastní síly, ale bere i ze svého (vnějšího) okolí a nejbližších, což je velmi vážný problém. Vrátil se do starých a deformovaných vlivů (církevní struktury a deformované Indie), kde se přece jen cítí pohodlněji.
„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“
Josef Zezulka
Josef Zezulka přinesl filosofii BYTÍ (poznání životních zákonitostí) a pověřil jednoho ze svých žáků, aby ji (hluboké poznání Života a zákonu Bytí) šířil dál. Jistě jej ani v nejhorším snu nenapadlo, že pověřený žák (T. Pfeiffer) se sníží k tomu, aby ze sebe udělal guru, samozvaného duchovního mistra a na místo filosofie šířil především vlastní osobu a kult „jedinečnosti a pověření ke všemu co učiní“.
Tomáš Pfeiffer a jeho věřící jím založené církevní sekty SJZ mohou být velmi zdárným příkladem toho jak lidé umí pokroutit a proti smyslu převrátit poznání a poznávání životních zákonitostí.
Ač Zezulka neměl rád víru, jeho žák vložil filosofii do struktury církve, kde se prvořadě věří.
I když Zezulka vždy vyžadoval kritičnost a samostatnost, jeho „pověřený“ vyžaduje poslušnost a nekritické následování.
I přes fakt, že Zezulka vždy důrazně upozorňoval a vyžadoval, aby duchovní služba a pomoc byla zdarma, Tomáš Pfeiffer odvedl hledající do Indie, kde tamním úplatným kněžím platí horentní sumy za „vyčištění karmy“ či zajištění lásky a blahobytu.
Snad každému soudně myslícímu člověku musí být na první pohled zjevné protiřečení si T. Pfeiffera. Ten na jednu stranu tvrdí, že filosofie je zákonitost a nelze ji vztahovat k vlastní osobě a hned následně filosofii Bytí vztahuje výhradně k vlastní osobě a sám sebe honoruje jako duchovního mistra s tisíciletou zkušeností, který má právo na vše co učiní protože byl jako jediný „pověřen“.
Své poslušné věřící Tomáš manipuluje k výzvám, ve kterých dle jeho diktátu veřejně svorně tvrdí a podepisují, že „původní čistý zdroj filosofie BYTÍ je reprezentován pouze prostřednictvím T. Pfeiffera“. Zdá se, že věřící sekty SJZ poněkud zapomněli, že filosofie bytí je o zákonitostech a vědě a jako taková se nikdy nedá vztahovat k osobě (tedy ani osobě T. Pfeiffera).
V souvislosti s T. Pfeifferem a jeho církví SJZ je dobré zmínit historická fakta a paralely.. Přemyslovci, které mnozí nejspíše z neznalosti uctívají jako naše „krále“ ve skutečnosti byli anglo-saští otrokáři, kteří chytali Slovany jako lovnou zvěř a na největším tržišti své doby (v Praze) je prodávali až do Persie. Přemyslovci geneticky pocházejí z anglosaských zemí a jsou to právě oni, kdo vybudovali svůj rod a moc na prodeji lidí a to především Slovanů, jen díky ziskům z prodeje otroků si mohli dovolit námezné vojáky a mužstvo, které postupně vyvražďovalo slovanské rody a nakonec i velko-rod Slavníkovců (ten byl rodem nového vývojového druhu, jejich vyvražděním Přemyslovci zajistili stagnaci vývoje a pojistili si tak na další staletí svoje deformované struktury a zvyky dostředivé epochy).
Praha je dodnes ve svých kořenech i otrokářským tržištěm a energetickým karmickým uzlem přechodu od stávajícího „přemyslovského západního otrokářství a ovládání“ k „slavníkovské východní svobodě a bratrství“. Dodnes vidíme v přemyslovských „inkarnacích“ snahu podrobovat a oslabovat Slovany ve své přirozenosti a schopnosti najít vedení (a vědění) ve svém nitru. Tak jako inkarnace Slavníkovců (Jan Amos Komenský, T. G. Masaryk atd.) vždy budou podporovat bratrství a niterné království, tak inkarnace Přemyslovců nikdy nedovolí, aby Slované našli své vnitřní vedení a „království rovnováhy“ ve svém nitru, protože právě Přemyslovci a jim podobní by tak ztratili své vydobyté pozice a iluze o jedinečném „pověření“. Kdokoli kdo by se „Přemyslovcům“ dovolil nepodrobit a nesložit bude jimi vnímán jako „černý“ a budou jej všemi způsoby a intrikami ničit a omezovat.
I nové inkarnace Přemyslovců mají tento „program moci a jedinečnosti“ hluboko ve svém nevědomí a pokračují tak i „dnes“ v anglo-sasské tradici podrobování a ovládání. „Spolupráce“ v jejich představách je spíše poddanství druhých připomínající otrokářství a bezmeznou službu jejich „jedinečnosti a vyvolení“. Přemyslovci jsou „strážci pyramidálních a struktur moci a ovládání odcházející dostředivé epochy Býka“. Jsou opakem nové Vodnářské doby bratrství a organických struktur moci, kde není vyšších ani nižších, protože „moc“ vyvěrá z nitra a je vedena vyšším duchovním světem“. Slované toto vnitřní vedení („moc sloužit celku“) nalézají snadněji než ostatní a proto jsou tím, kdo nové struktury moci a bratrství přinesou a nastane „království rovnováhy“. Avšak Slované budou anglo-saským „vůdcům a samozvaným mistrům“ podléhat tak dlouho, dokud sami nenajdou vedení (a vědění) ve svém nitru i rozumu… jen tak najdou své poslání, jen tak najdou sami sebe naplní svůj osudový úkol. Anglosasové by se od Slovanů měli učit v rozvíjení nitra a citlivosti, Slované by se od Anglosasů mohli naučit více rozvíjet logiku a rozum. Ideálem je rovnováha citu a rozumu.
…………………
Církev Tomáše Pfeiffera (SJZ) by snad mohla být dostatečně odstrašujícím příkladem pro budoucí generace a snahy překrucovat či napasovat filosofii bytí do lidských struktur a iluzí odcházející klidově-dostředivé epochy Ryb (Býka).
Selhání T. Pfeiffera a věřících SJZ má již dnes nedozírné následky. Národ který selhává ve svém osudovém úkolu zákonitě ztrácí i svoji ochranu. Dokud budou hledající jen poslušnými věřícími ve vyvoleného samozvaného mistra, jen stěží nastane rovnováha a zlatý věk.
Zatím co církve a věrouka jsou prvořadě o víře a ukázněném následování, filosofie Bytí je o hlubokém vědění, aktivním-vědomém prožívání (meditaci) logice, kritickém myšlení a samostatnosti (rovnováze citu a rozumu). Člověk se musí sám stát hybnou silou a nestačí jen věřit, ale musí vědět a poznané naplnit svým Bytím.
„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli.
Je to vinou roznašečů a příjemců.
Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
Josef Zezulka
Ti co budou chtít být pokračovatelé T. Pfeiffera, ti budou věřícími církve SJZ. Ti co by chtěli být pokračovatelé filosofie BYTÍ, ti nikdy věřící nebudou, protože budou vědět, že opravdové a hluboké vědění (i vedení) může každý najít jen ve svém nejhlubším nitru.
Filosofie BYTÍ to je zákonitost, to je věda a jako taková se nikdy nedá vztahovat k vlastní osobě.
Základem filosofie BYTÍ jsou životní zákonitosti, věda, logika, kritické myšlení a vědomý (řízený) hluboký prožitek zdůvodněných úvah (nikoli víra).
A-Ž
Univerzita filosofie BYTÍ
