Slovo víra má mnoho obsahů a stavů (významů). Je zde víra slepá, víra naivní, víra hluboká, plytká, rozumová a mohl bych jistě pokračovat. Ale to co víru ve své podstatě vždy váže a naplňuje její podstatu je pasivita.
Lidé věřili, že si mohou koupit odpustkem snětí prohřešků. Stejně tak lidé věří, že nás Ježíš přišel spasit a sňal tak snad naše hříchy. Taková výra je jistě především rozumovým kalkulem. Jsou však i stavy, kdy je naše víra hlasem „shůry“, kde k nám promlouvá vyšší vědomí (nikoli naše) a my se snažíme mu naslouchat. Víra je tedy především projevem, kde se necháváme ovlivňovat (necháváme se táhnout) a to ať už v lepším případě například „hlasem Božím“, nebo v horším případě nějakou naukou, písmem, osobou atd. Ale vždy jde o stav, kdy člověk neví a je uveden do situace, že důvěřujeme bez ověření (plného poznání). Pak říkáme, že věříme a dané téma, myšlenka, stav není z principu naší znalostí.
Tedy pokud bychom zaměnili, popřípadě chtěli obecně vše co spadá pod cit, nazvat vírou, jistě bychom se dopustili do jisté míry i značného omylu. Vždyť cit není jen to co nevíme (tedy víra, kterou nelze ověřit), ale naopak cit může být využit aktivně pro získávání hlubokých vědomostí. Třeba když své hluboké vědomí rozšiřuji ve svých meditacích a tím získávám zkušenost niternou. Zde se jistě nedá hovořit o neznalosti, protože náš hluboký prožitek (aktivní citová práce, např. meditace) nás vede k nejhlubšímu poznání a to je vázáno hlubokou aktivitou.
Tedy víra jistě může spadat i pod citovou rovinu (ale i pod rozumovou), ale ne vše co je citová rovina můžeme nazvat i vírou. Pak jistě víra nemůže být plným synonymem pro cit (intuitivní vnímání).
Je víra a vědění to stejné co cit a rozum?
Pokud bychom pak například chtěli spojovat shodu mezi dělením na rozum – cit a vědění – víra, které bychom popsali vědění jako rozum a víru jako cit, nedávalo by to až tak úplně smysl.
Máme zde totiž například i hluboký vnitřní hlas našeho podvědomí, který nám mnohdy jasně a zřetelně ukazuje cestu. Náš hluboký cit (intuice) k nám promlouvá a my víme, že něco nemůžeme učinit, nebo známe někoho, koho jsme nikdy v tomto životě nepotkali. Tento hluboký cit je však hlubokým věděním našeho nitra, tedy nás samých. Pak jistě nelze hovořit o tom, že „vědění“ je jen rozum, protože jak si každý může ověřit, vědění našeho nitra vyvěrá z citu.
Tedy jistě není pravdou, že vědění vždy vyvěrá z rozumu a cit je tvořen jen vírou.
Naše srdce je v důsledku našim hlubokým vědomím (věděním), zatím co víra je stavem pasivním, který jen přijímá, tedy nechá na sebe působit. Víra může být i aktem rozumu, stejně tak jako aktem důvěry, ale vždy má hranici v té pasivitě. Ale stejně tak vědění nemusí být jen rozumové, může být i hlasem vnitřního vědomí, protože bych jej mohl popsat jako vědění nitra. Víra a rozum by se měli doplňovat (být v rovnováze), ale osobně tyto slova vnímám jako nepřesné (zavádějící) v důsledku se bavíme o vědomí (myšlení) vnitřním a vnějším.
Vědomí vnitřní a vnější (cit a rozum)
Osobně jsem došel k poznání, že mnohem přesnější popisem a pojmenováním rozumu a citu je u bytosti dělení, kde hovoříme o vědomí vnitřním (citu) a vědomí vnějším (rozumu). Tyto dva principy (rozum a cit) se u bytosti váží na vnitřní a vnější vědomí. Též bychom mohli vědomí popsat i jako myšlení. Máme zde tedy citové myšlení (vnitřní) a myšlení rozumové (vnější).
Snad tedy již každý pochopí, že chtěl by někdo například vložit myšlenky J. Zezulky do církevní struktury, jejíž podstatou je víra, pak nutně tyto myšlenky ohraničí strukturou pasivity. Což je ovšem v přímém rozporu s podstatou myšlenek Zezulky, který žádá aktivitu a aktivní změnu myšlení-vědomí (a to jak vnitřního tak i vnějšího). Podstatou aktivní duchovní cesty není víra, nýbrž aktivní rozšiřování vědomí (v rovnováze vnitřního a vnějšího – citu a rozumu) a to je opakem víry (pasivity).
Lidé rádi věří tomu, co si přejí, aby byla pravda. Avšak ponoříme-li své vědomí do nejhlubších rovin existence, nebudeme pak už věřit, ale poznáme pravdu.
A-Ž
Ponta do Sol 2.3.2023
