Na Zemi se cyklicky (po dvou tisíci letech) rodí nejvyšší možné bytostné vědomí – přinašeči vědění.
Jde o bytosti, které k nám přicházejí z „budoucnosti“. Ve skutečnosti jejich vědomí (duch) není lidské.
Svým vědomím již obsáhli „vše co bylo, je a bude“ a tak nám mohou předat poznání,
které vždy vysoce převyšuje to stávající – lidské.
Rodí se aby pomohli lidstvu ve vývoji a poznání životních zákonitostí. Tedy sebe sama jakožto „jedno jsem“. Aby člověk i rozumem plně pochopil smysl Života a našel rovnovážnou cestu ve směru –
jsem každý, vždy a všude.
JÁ JSEM – je – CESTA, PRAVDA A ŽIVOT.
Já – od odděleného „jsem“ k „celkovému jsem“ (JSEM – každý, vždy a všude“).
Zrod civilizací
Všechny velké civilizace vždy vznikaly a čerpaly právě z poznání těchto přinašečů vědění. Civilizace zde byly dlouho a dlouho před příchodem Krista a logicky tak nebyl jediným, kdo lidstvu přinesl poznání. Mnozí před ním pomáhali a byli příčinou vzniku mnohých dávných a dávných civilizací, které mnohdy byly vyspělejší než ta naše. Ovšem tak jako vše, tak i civilizace cyklicky vznikají a zanikají.
Lidé poznání přinašečů vždy nějak zabarví či deformují. Můžeme tak pochopit příčinu lidského pádu, stejně tak i vznik a konec civilizací. Čím vzdálenější je civilizace od příchodu těch co předávají poznání životních zákonitostí (přinašečů vědění), tím více je civilizace dekadentní (vzdálená rovnováze). Bohužel člověk zatím neumí udržet rovnováhu a tak vždy spadne zpět k nerovnováze – ztrátě vědění životních zákonitostí (přikloněním se k prvořadé víře).
Vědění přinašečů a víra lidí
Ač přinašeči přinášejí „vědění“ (poznání životních zákonitostí) a vyžadují vždy kritičnost a logické uvažování, lidé si jejich učení obyčejně vždy (a velmi rychle) překroutí a přikloní se k prvořadé víře. Věřit se dá všemu, vědět můžeme jen když se vším (ve svém myšlení a nitru) stáváme.
Víra dovoluje mnohé iluze, nesmysly a manipulace. Opravdové a harmonické vědění (poznání životních zákonitostí) nedovolí takový odklon a nerovnováhu, což se však mnohým „samozvaným mistrům a rádoby přinešečům nauk“ nehodí a tak si učení vždy nějak přizpůsobí.
Je celkem logické, že přinašeči vždy nabourávají svým poznáním dosavadní lidské iluze a jsou mnohdy i za svoje názory a poznání nepřijati. Ježíše jsme zabili dříve, než nám předal své poznání v plnosti. Dodnes si lidstvo ve své hlouposti jeho vraždu vykládá jako snětí vlastních hříchů. Jistě i jeho smrt byla jistým darem (obětí, protože si byl plně vědom svého osudu) lidstvu, ale nikoli podstatou a smyslem jeho příchodu.
Jistě tak není náhoda, že se lidé ve své naivitě utápějí v různých vírách, stavech a domněnce, že duchovnost je prvořadě věcí víry a citu. Ovšem je tomu přesně naopak. Opravdová duchovnost vyvěrá prvořadě z vědění a rovnovážného rozumu. Pochopení (logického zdůvodnění a kritičnosti) životních zákonitostí a smyslu bytí. Jen plné a rozumové zdůvodnění zákonitostí bytí nedovolí pád člověka a civilizací. Harmonický rozum (vědění životních zákonitostí ve směru „jedno jsem“) je prvotním a nezbytným „kormidlem“ pro cit (lidské nitro a hlas) a jeho další rozšiřování v hlubokých úvahách a aktivních vžívání se do hloubek bytí (meditací).
Podstata vývoje (nad)člověka
Ač je obecně podstatou vývoje jakékoli bytosti vnitřní (citová) změna (rozšiřování hlubokého vědomí vnitřní bytosti na vše), podstatou vývojového druhu – člověka, je prvořadě vyrovnat své myšlení a bytí se svým nitrem (ve kterém jsou již u člověka uloženy zkušenosti a prožitky jak ze zrodů rostlinných, tak živočišných) a stát se kladnou složkou Života. Aktivní duchovní práce (změna vnitřní bytosti a vžívání se hlubokým vědomím do širších a širších celků) je pak více přirozeností až dalšího vývojového druhu po člověku. Ten již nepropadá tak mnoho iluzím či sebeklamům a je schopen udržet „normálnost“ (prostotu bytí). Ono jak vidíme, když se člověku povede dosáhnout nějakého „duchovního stavu“, má mnohdy potřebu hned ze sebe dělat „tisíciletého mistra či přinašeče nauk“. To je velmi úsměvné a poněkud vzdálené opravdovému duchovnímu mistrovi. Duchovní mistr je především přirozený a normální (proto jej lidé obyčejně nerozeznají). Vždyť i další vývojový článek po člověku je zatím velmi nízké vědomí (vzhledem k vědomí Jednoty-Celku), což si na rozdíl od člověka vyspělejší vývojový druh plněji uvědomuje a proto zůstává nohami na Zemi. Naplňuje své bytí přirozeností, prostotou a normálností. Neodkloňuje se k nějakým úletům víry, sebestředným meditacím na vlastní blaho (nirváně) či k šlechtickým a královským představám o kastách a dělení společnosti na základě „duchovnosti“. Uvědomuje si, že nejvyšším učitelem i školou je Život sám a že ve skutečnosti jsme jedno vědomí – „jedno jsem“.
Další vývojový druh se již dnes poměrně často rodí a tak ve společnosti vzniká mnoho nedorozumění. Jsou to starší a vyspělejší vědomí (vůči lidem), které logicky vyžadují jiný přístup a způsob vzdělávání (lidé je dnes z nepochopení vývoje někdy nazývají jako „indigové či křišťálové děti“). Nespokojí se s ukázněním a povrchností. Nepřijímají „autority“ a celkově již uvažují jinak. Svůj rozum a cit mají více rovnovážný a propojený. Jak myslí, tak i cítí (není tedy jedno jaké informace přijímají a proto bohužel mnozí díky vychýlení lidské společnosti a nesmyslným informacím končí s psychickými problémy, depresemi atd.). Nikdy se nebudou ladit (či vést) na osobu ani kdyby šlo o přinašeče (hledají poznání a zákonitosti). Vyžadují samostatnost a hledají vlastní vnitřní vedení (nitro) a k němu i poznání – vědění. Musí nalézt svoji rovnováhu a prostotu, jinak mohou skončit velmi špatně.
Ač je jejich podstatou již více než u člověka citová rovina, nejde o rovinu „víry“. Víra má mnoho konotací i stupňů a ve své podstatě je vždy pasivní. Čerpá z okolí a jen „bere“. Aktivní duchovní (citová) práce má opačné znaménko (podstatu). Nejde o braní, ale o aktivní bytí – vědomé tvoření v citu (rozšiřování vnitřního vědomí). Považovat tak víru za synonymum pro cit (jak si někteří vysvětlují) by bylo mylné, průnik je jen z části (do jistého stupně) a někdy jde naopak doslova i o protiklad. Rozdíl mezi vírou (citem pasivním – braním) a aktivní citovou prací vžívání se do hlubších a hlubších celků (meditací) je stejný, jako je rozdíl mezi černou a bílou.
Pro člověka je (pasivní) víra nejvyšším možným citovým stavem. Zde je hranice vývojového stupně člověka, stejně tak jako lidského pokračovatele J.Z. – T. Pfeiffera a jeho církve SJZ, který nám příklonem k prvořadé víře ukazuje lidskou neschopnost najít cestu a udržet podstatu vývoje člověka (neuvádím to abych jej snad nějak ponížil, ale pro ponaučení a pochopení, že lidé ze své pozice poznání z principu nemohou udržet rovnováhu a nelze to očekávat ani žádat).
V celém vesmíru a stvoření nelze najít nerovnovážnějšího tvora než jsou lidé – lidé jsou krizovým druhem (tvorem). Rovnováhu tak u lidí nelze očekávat ani žádat. T. Pfeiffer byl přinašečem (Životem) pověřen ukázat nám příčinu a způsob pádu lidského rodu, což je vdůsledku obrovským darem a příležitostí jak tuto nerovnováhu a příčiny cyklického pádu lidstva plně pochopit.
A proto je dobré pochopit a uvědomit si, že je pro člověka důležitější vědění (poznávání a zdůvodňování si životních zákonitostí a souladné bytí), které však lidstvo vždy ztrácí a odvrací se od něj ve své nerovnováze a pádu. Stejně tak je dobré pochopit, že pro další vývojový článek by (pasivní) víra nutně vadla k ještě větší nerovnováze a deformacím (nenaplněním svého vývojového stupně, poznání a vědomí) než u člověka.
Nelze očekávat, že lidé rozpoznají další vývojový článek a jeho zrozence, vždyť lidé nerozpoznají ani přinašeče, jehož vědomí (rozdíl šíře a hloubky) je o řády odlišný, než je rozdíl mezi člověkem a nadčlověkem (který v důsledku není až tak markantní, stejně jako není až tak z hlediska celkového vývoje vědomí markantní rozdíl mezi věděním opice a člověka).
Přinašeči vědění
Na nezbytnost „prvořadého vědění“ důrazně upozorňoval i další v řadě přinašečů vědění (po Abrhámovi, Mojžíši a Ježíši) – Josef Zezulka. Jak uvádí, sám nemá rád víru, víra je málo, proto má rád vědění. „Věřil“(slovo víra J.Z. mnohdy používal i proto, aby mu lidé v jeho době vůbec mohli alespoň trochu rozumět) jen tomu co ví (napřed tedy musíme vědět, abychom věděli čemu rozevírat cit). Vyžadoval, abychom svůj cit rozevírali jen tomu, co máme plně zdůvodněné. Předal zákonitosti života, ale jeho pokračovatel a pověřený žák pár let po jeho smrti selhal a vložil jeho filosofii do církevní struktury (kde se prvořadě věří). Tento žák též zcela v rozporu s učením přinašeče odvedl hledající k starobylým a deformovaným kulturám, kde se též prvořadě věří a kde se vytratilo vědění (poznání životních zákonitostí, kritičnost, logika). Jeho pád nám znovu (pro ponaučení) ukazuje příčiny cyklického pádu lidstva. Snad tuto chybu a odklon Tomáš pochopí, pak by tato „chyba“ byla o to víc i přínosná.
Lidé velmi rychle zapomínají, že přinašeči nepřinášejí víru, ale vědění. Že se nás snaží udržet v rovnováze a proto nám předávají poznání životních zákonitostí, abychom svůj cit udrželi pevně a harmonicky rozumem. Je to právě harmonický rozum (poznání a zdůvodnění si životních zákonitostí), který nás nepustí k deformacím a pádům (citovým úletům a víře). Pokud bychom poznali a plně si zdůvodnili (kriticky a logicky) zákonitosti života, nemusí docházet k cyklickým pádům civilizacím a lidským katastrofám.
Samozřejmě platí, že ideálem je vždy rovnováha citu a rozumu, ale je dobré pochopit, že aby se člověk do rovnováhy dostal, musí si napřed plně zdůvodnit a rozumem obsáhnout co již ve svém nitru (hlubokém vědomí – citu) má. A věru to nebude snadná práce. I když hlas nitra (hlubokého vědomí) může mnohdy i vést a pomáhat, vždy platí, že i ten nejlepší pocit a intuice musí být rozumem zdůvodněna a pochopena. Jen tak se „pocit“ pevně stane naší součástí (znalostí), jen tak se bytost stane samostatnou a kladnou složkou Života. Primárním cílem Života není a nemůže být osobní vývoj, nýbrž bytí kladnou složkou k čemuž je nutné své snahy a změnu (duchovní cestu) směřovat.
Vědění obecně má mnoho stupňů (rozsahů, hloubek, rovnováhy a šíře). Máme například „vědění o gravitaci“, máme též „vědění o počtech“ nebo i různé lidské deformované vědění jako například o historii či vývoji člověka (tyto „vědění“ jsou velmi vzdálené realitě a bylo by lepší je nazývat „vírou“). Ovšem to co přináší přinašeči je „VĚDĚNÍ JEDNOTY“ – poznání samotného základu vzniku Života a bytí. Jde o nejvyšší možné poznání vyššího řádu souvislostí a reality (bezčasové jednoty vědomí – JEDNO JSEM)
Základy vědění od A-Ž
Aby byla bytost rovnovážnou a kladnou složkou života, musí si napřed (prvořadě) plně zdůvodnit, poznat a pochopit (i odžít) životní zákonitosti – VĚDĚNÍ JEDNOTY. Dát do rovnováhy své vědění (poznat a zdůvodnit si životní zákonitosti) se svým nitrem (citem). Nitro (vnitřní bytost) má každý (do určité hloubky a šíře), vědění nikoli, to se člověk musí učit a získat jej přemýšlením, zdůvodňováním si a kritičností. Jedno bez druhého by bylo „slepé“, ideálem je vždy rovnováha citu (vlastní niterné zkušenosti) a vědění (znalost životních zákonitostí).
Stručný nástin základních životních zákonitostí (kompletní životní zákonitosti a vědění viz. filosofie bytí J. Zezulky a jeho publikace BYTÍ a další):
- plně si zdůvodnit a pochopit vývoj (reinkarnace) vědomí (bytosti) od nejprimitivnějšího viru přes rostlinné zrody, dále živočišné až ke člověku a dále a dále (přes mnoho a mnoho vývojových stupňů) až k plnému splynutí vědomí do jednoty (jsem každý, vždy a všude)
- pochopit a plně si zdůvodnit smysl života, kterým je bytí kladnou složkou tvůrčího díla, nikoli vlastní vývoj, jak se dodnes mnohé kultury a deformované (dostředivé) civilizace domnívají (podstatou aktivní změny je služba celku – bytí kladnou složkou života)
- z poznání a zdůvodnění si svého vývoje a smyslu života si musí bytost (vědomí) vyvozovat změnu svého bytí, přestat být příčinou smrti nižších bytostí (stát se vegetariánem), neničit přírodu (Život) ani sebe (drogami, alkoholem, negativními vlivy atd.)
- vrátit své bytí k prostotě a harmonii, naučit se naslouchat vnitřnímu hlasu a pochopit, že nejvyšším učitelem i školou je Život sám – být v rovnováze (citu a rozumu)
- poznat a zdůvodnit si tvůrčí čtveřici živlů (I-A-U-E), které tvoří vše co „je“ (jak v duchu tak ve hmotě)
- pochopit a zdůvodnit si věčnost Podstaty, vznik a dělení tvůrčí čtveřice – dech vesmíru (I-E- O -U-A)
- poznat zákonitost věčnosti, vše co je bylo a bude trvá v nekonečném „teď“, čas a prostor je dán hloubkou a šíří (vyspělostí) vědomí, která jej od oddělenosti k jednotě oživuje (od omezenosti času a prostoru k věčnosti trvání v nekonečném „jsem vše“)
- plně pochopit a vždy žít zákonitost, že cesta je jenom jedna – měnit sebe
- plně pochopit a žít zákonitost, že ve skutečnosti jsme buňkou jednoho velkého těla – Života, není vyšších ani nižších, jsme „JEDNO JSEM“ (hodnota a důležitost každého života je stejná, jsme to my)
- poznávat, hledat a žít jen pravdu ve směru – jsem každý, vždy a všude
- až přijde čas a podmínky, prvořadě rozumem (povrchově) poznané (zdůvodněné) postupně prohlubovat (v souladu s podstatou vývoje a dle duchovních praktik přinašečů) do hlubokého vědomí (nitra -vnitřní bytosti)
- sloužit svým bytím a změnou Životu – jednotě – rovnováze (pravdě)
Rovnováha poznání
Žijeme v přelomové době. Přinašeč vědění Josef Zezulka předal v plnosti své poznání. Na Zemi se rodí nový vývojový druh (po člověku) a tak je i vyšší pravděpodobnost, že lidstvo najde cestu k rovnováze a plně pochopí, že jsme buňkou jednoho velkého těla – Života. Že ve skutečnosti je jen „jedno jsem“ – všeobsáhlé vědomí, které jednou každý z nás obsáhne.
Lidstvo tak může pochopit, že důležitost každého života je stejná a udržet tak rovnováhu (přestat vraždit „nižší“ tvory).
Na konci se všichni setkáme na začátku. Jsme jednota, cokoli děláme druhým, děláme ve skutečnosti sami sobě. Až tuto zákonitost a skutečnost lidé pochopí, nebudou války, krádeže ani pády civilizací.
A-Ž
