„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte!Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech.Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli.Je to vinou roznašečů a příjemců.
Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
—Josef Zezulka
Tato naléhavá slova přinašeče vědění Josefa Zezulky dnes rezonují silněji než kdy jindy. Varoval před dogmatismem, naivitou a slepou poslušností. Současná realita státem registrované církve Tomáše Pfeiffera – Společenství Josefa Zezulky (SJZ) – však ukazuje, jak dramaticky se od tohoto Zezulkova varování odchýlila. Její vůdce Tomáš Pfeiffer překroutil čistý odkaz svého učitele ve dvou zásadních, naprosto klíčových rovinách.
1. Ztráta vlivové čistoty: Miliony bráhmanským vekslákům
První zásadní rovinou je absolutní selhání v dodržení vlivové čistoty, kterou Josef Zezulka svému žákovi kladl na srdce jako podmínku pro udržení duchovního napojení. Zezulka výslovně varoval, že schopnost čerpat z vědomí přinašeče je možná pouze tehdy, „jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů“.
Tomáš Pfeiffer však toto varování zcela zastřel svým nekritickým rozevřením se vnějším vlivům. V letech 2014 až 2018 organizoval masové, téměř měsíční výpravy církve SJZ do Indie. Tam on i jeho věřící platili tamním bráhmanským vekslákům v součtu miliony korun za rituály, „čištění karmy“ a jiné esoterické kejkle.
Tento byznys s duchovnem stojí v přímém rozporu s elementární podstatou Filosofie Bytí a hlavním Zezulkovým zákonem:
„Duchovní služba a léčení má být vždy zdarma.“
Pfeiffer tímto krokem zákonitě ztratil dar, který od Zezulky dostal. Napojení na čisté vědomí přinašeče bylo pro celou strukturu SJZ i další generace definitivně přerušeno.
2. Autoritářská struktura a zneužití jména Josefa Zezulky
Druhou rovinou je samotná institucionální podoba církve SJZ, která vykazuje parametry despotického kultu osobnosti:
- Dogma slepé víry: Vložit svobodnou Filozofii Bytí do rigidní církevní struktury je popřením Zezulkova života a nauky. Preambule zakládající listiny SJZ dogmaticky nadřazuje víru nad vědění. Přitom sám Zezulka otevřeně prohlašoval: „Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo…“
- Vůdce na úrovni Boha: Bod 12 zakládající listiny (oficiální dokument Ministerstva kultury ČR) vklínil Tomáše Pfeiffera přímo mezi člověka a nejvyšší princip. Text doslova nařizuje: „Každý člen je odpovědný Bohu, sanátoru a svému svědomí.“ Postavit chybujícího, pozemského člověka na roveň Boha a povinně mu podřídit svědomí věřících je totální překroucení Filosofie Bytí. Ta se totiž, stejně jako například indické Upanišady, snaží celou svojí podstatou vést hledajícího k samostatnosti. Cílem je, aby se každý stal sám sobě hybnou silou a z principu nebyl závislý na žádných prostřednících či jiných ješitných jedincích usurpujících si výlučné právo na spojení s Podstatou – Bohem.
- Absolutní samovláda bez kontroly: SJZ je jedinou zástupkyní ze všech 45 státem registrovaných církví v ČR, která nemá vůbec žádnou radu, synod ani jiný kontrolní orgán. Tomáš Pfeiffer je doživotní, zcela neodvolatelný a jediný statutární zástupce. Nikdo ho nemůže kontrolovat ani sesadit, a to ani v případě duševní nemoci nebo trestního stíhání.
- Materiální past: Zatímco řadoví členové církve dlouhé roky budovali hlavní centrum na Soukenické ulici v Praze formou finančních darů a bezplatných brigád, vlastníkem této cenné nemovitosti je Tomáš Pfeiffer jako soukromá fyzická osoba.
Kriticky uvažujícímu člověku je jasné, že takto nastavené parametry mohl podepsat pouze poslušný „voják“, který bez přemýšlení plní i chybné rozkazy. Z původní filozofie svobody zbyla pod vedením Tomáše Pfeiffera jen autoritářská struktura sloužící k udržení osobního kultu a soukromého majetku jednoho muže.
Ponaučení z historie a selhání nejbližších okolo přinašeče
Tento pokus o zotročování lidského ducha skrze náboženské prostředníky připomíná situaci ze starověké Indie před tisíci lety. Tehdejší zkorumpovaná kněžská kasta (bráhmani) si monopolizovala právo na Boha, dokud nevznikly revoluční Upanišady. Ty přinesly poznání, že nejvyšší vesmírný princip (Brahman) a jiskra v nitru každého člověka (átman) jsou jedno a žádné lidské prostředníky nepotřebují. Tomáš Pfeiffer se však v bodě 12 zakládající listiny církve SJZ pasoval do role onoho výlučného prostředníka s neomylným patentem na pravdu.
Josef Zezulka toto selhání svých nejbližších jasně předvídal:
„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“
Zatímco Josef Zezulka působil jako riši – přinesl čisté, nezávislé poznání a varoval před lidskou chamtivostí a touhou po moci – Tomáš Pfeiffer toto poznání uzavřel do dogmatické klece. Vytvořením kultu osobnosti, centralizací majetku do svého soukromého vlastnictví a zavedením rituálního kupčení se stal přesně tím typem náboženského funkcionáře, proti kterému byla revoluce Upanišad namířena a proti kterému z principu přinášejí přinašeči své vědění..
Členové původního společenství DUB (Duchovní univerzity Bytí) tak byli v době zakládání církve SJZ postaveni před Sofiinu volbu. Buď budou – stejně jako Bohu – povinně odpovědní T. Pfeifferovi, který bezmezně věří, že je duchovním mistrem s tisíciletou zkušeností, má právo na vše, co udělá, a každý, kdo se mu postaví, je „černý jako bota“. Nebo se od společenství odtrhnou a budou následovat svůj vnitřní hlas a podstatu filosofie Bytí. Tomáš Pfeiffer se navíc v Indii po mnoho let nekriticky otevíral tamním deformacím bráhmanského obchodování s karmou a odváděl své věřící k platbám za její vyčištění. Tím zcela překrucuje Zezulkovo učení, ztrácí čistotu napojení (pověření) a propojuje ho právě s oněmi úplatnými bráhmany, kteří již tisíce let těží z nevědomosti lidí a cíleně je v ní nechávají, aby si udrželi své posty a zdroje.
Církev SJZ se tak doslova zaprodala bráhmanskému kupčení s karmou a Bohem. Být členem církve SJZ znamená být v přímém rozporu s podstatou filosofie Bytí i smyslem Zezulkovy mise.
Světlo v nastupující době Vodnáře: Skuteční pokračovatelé odkazu J.Z.
Naštěstí však Josef Zezulka pověřil i svého dalšího dlouholetého žáka – Jana Mareše, který svým životem naplnil Filosofii Bytí v její harmonické plnosti a hloubce. Vyšlapal tak čistou cestu těm, kteří chtějí na základě rovnováhy rozumu a citu měnit sami sebe ve svém nitru. Ukázal, jak žít ku prospěchu celku prostým, pravdivým a harmonickým bytím.
Nejvyšším duchovním stavem totiž není a nemůže být institucionální funkce, ale prosté bytí, nejlepším učitelem i školou je Život sám.
Jan Mareš a jeho žena Jaruška (též dlouholetá žákyně Josefa Zezulky) představují silný a čistý vzor pro další generace. Ty v jejich šlépějích mohou navázat na skutečnou podstatu mise Josefa Zezulky – přinašeče vědění. Tam, kde Tomáš Pfeiffer a církev SJZ fatálně selhávají a vracejí se do dogmatických struktur odcházející doby Ryb, Marešovi naplňují své bytí čistým lidstvím – podstatou Filosofie Bytí a nastupujícího věku pod souhvězdím Vodnáře.
Zatímco končící věk Ryb a jeho protilehlé znamení Panny byly charakteristické dogmatickým obětováním, sebezbožštěním, trpitelstvím a vytvářením nedotknutelných sektářských idolů v podobě guruů a mistrů, nastupující Vodnář s protilehlým znamením Lva přináší éru čistého lidství a opravdového bratrství. To vyvěrá přímo z lidského nitra (Lev) a čerpá z hloubky samotné Podstaty – ze Zdroje (Vodnář). Aby nová doba byla v rovnováze, lidské vědomí se nesmí na pravdu jen vnějškově „napojit“ skrze prostředníka či vnější zdroj. Musí se skrze vlastní vnitřní transformaci (Lev) stát vodnářským vědrem čistého pramene, který tryská ze samotné věčnosti všeho, co bylo, jest a bude – z Boha.
Konec vyvolených mistrů: Každý sám sobě hybnou silou
Nově nastupující doba již z principu nebude o výjimečných, privilegovaných „vyvolených“ ani o samozvaných duchovních mistrech. Vyvoleným a mistrem se bude muset stát každý sám sobě. Jak uvádí Josef Zezulka, i dobrá víra je málo:
„Jde o to stát se hybnou silou a pohybovat se sám dopředu. Jestliže budu já něčemu jen věřit, tak se nechávám táhnout jen nějakou vírou. Jakoukoli – dobrou, špatnou, střední, ale nechávám se táhnout.“
Cesta k samostatnosti vede jedině skrze pochopení životních (duchovních) zákonitostí a skrze vlastní nitro – tedy nalezením vlastního vnitřního zdroje božství. Ten lze oživovat výhradně prostým a harmonickým bytím, které vyvěrá z hlubokého pochopení univerzálního řádu a z vnímání sebe sama jako součást celku.
Aby lidské společenství mohlo fungovat harmonicky a svobodně, nemůže být povinně odpovědné žádnému vůdci ani jinému lidskému, „vyvolenému ješitovi“. Naopak: každý jedinec musí být z podstaty věci zcela nezávislý na ostatních lidech a plně oddán celou hloubkou své bytosti vyššímu vědění a vědomí. Pouze to může jednotlivce i celou společnost vést čistě a v rovnováze.
Jen hlupák by se ze své duchovní pýchy pasoval na roveň Boha. Jen ješitné ego by vyžadovalo od ostatních povinnou odpovědnost vůči vlastní osobě a stavělo se do role „nejvyššího soudce“. Hluboké vědění můžeme nalézt jen a pouze ve svém nitru, nikde jinde. Dobrý učitel může (a měl by) hledajícímu ukázat správnou cestu a otevřít dveře, ale jít a vstoupit do nich musí každý sám.
Škola Života (A-Ž)