Cit (víra) je obrazně řečeno naší „lodí“, vědění je „kompasem“,
bez kterého každá loď (vnitřní bytost) dříve či později narazí či ztroskotá v
rozbouřeném oceánu Života.
Dokud nenalezneme „kompas“ a plně si nezdůvodníme smysl života,
žádná duchovní praktika či duchovní stavy (meditace) nevedou a
nemohou vést k harmonii Bytí a vlastní aktivní změně.
A- Ž
I proto Josef Zezulka ve svých úvahách jistým způsobem „upřednostňuje a vyzdvihuje“ vědění před vírou (i když ideálem je samozřejmě vždy rovnováha).
Člověk je ve vývoji teprve na začátku (v rámci aktivní vnitřní změny) a proto se musí především zorientovat a nalézt rovnováhu a svoji vývojovou přirozenost. Praktika (meditace – citová práce na vnitřní bytosti) mají tedy sloužit prvořadě k uplatnění v hledání své životní přirozenosti a rovnováhy, další přijde až bude čas a kolektivní vědomí dosáhne stupně harmonie, která přirozeně otevře další horizonty Bytí a možnosti ducha.
Podívejme se na deformace starých kultur nesoucích mnohé zkazky a vědomosti dob dávných . I v Indii najdeme mnoho hodnotného, ale i tam se projevila deformace dostředivosti. Mnozí hledající upřednostňují své duchovní stavy a blaženost (víru) před plným pochopením života (věděním) a uplatněním v prostém bytí. Mnozí se pak marně a křečovitě snaží dosahovat „nirvány a osvícení“, a při tom zapomenou být prostým člověkem. Avšak právě proto ani opravdové nirvány a osvícení nikdy nedosáhnou a jen tak ztratí život v honbě za iluzí a vlastním přeludem. Tato kultura je nám krystalickým obrazem nerovnováhy víry a vědění. Jakákoli kultura, a to i kdyby měla sebelepší citové (duchovní) postupy a praktika, se bez znalosti řádu Bytí – vědění, vždy vymkne kontrole a rovnováze. Právě vědění, tedy plná znalost a pochopení příčin a následků a nevyvratitelné poznání smyslu Bytí, je nutným základem pro jakoukoli další duchovní (citovou) práci. Bez ukotvení poznání a pochopení smyslů bytí je naopak jakákoli další duchovní citová práce jen násobením nerovnováhy a nutně povede jen k dalším a dalším slepým uličkám a nepěkným pádům civilizací.
Není v této kultuře výjimkou, že „duchovní“ ve své dostředivosti nevnímají své okolí a ničí jej bez ohledu na nižší tvory a přírodu. Málokde najdeme toliko nerovnováhy a ničení přírody jako v Indii, cožpak se takto projevuje vyspělá kultura a duchovnost?
Snad už tímto vysvětlením bude pochopitelnější , proč víra (a to i v pozitivní rovině a obsahu tohoto slova mající význam v podobě citu) nemůže být nadřazována nad vědění a proč J.Z. tvrdil, že „vědět je víc“?
Je dobré mít vždy na paměti, že na prvním místě nemůže být jen náš vývoj (duchovní stavy), nýbrž rovnovážné Bytí a snaha o harmonii citu (víry) a rozumu (vědění), kde si prvořadě napřed musíme zcela a bez mezer udělat „pořádek a jasno“ ve smyslu lidského bytí a našeho vývojového stupně (který není tak vysoký, jak se mnozí domnívají).
Tím nejtěžším úkolem nás lidí bude stát se opravdovým Člověkem…
