Ač je dnes móda různých „guruů a duchovních mistrů“, je dobré pochopit, že tím nejlepším a v důsledku jediným bezchybným (vede nás vždy k nám samým – jednotě obsažené v našem nitru) učitelem a školou je Život sám.
Hledáme-li pak pomoc u různých průvodců, mistrů či učitelů, musíme mít na paměti, že cílem učení by především měla být naše samostatnost a schopnost vnímat a chápat životní faktum (realitu).
Hledání sama sebe – hledání pravdy
To ovšem vyžaduje na jedné straně naše úsilí, tak na druhé straně vyspělost průvodce-učitele-mistra. Avšak v dnešní době je vše naopak, a tak i ve věcech hledání pravdy vše spíše sklouzává k závislostem a to jak žáků (věřících, kteří se nechávají jen pasivně a pohodlně táhnout), tak i údajných učitelů, kteří si mnohdy léčí vlastní pocit méněcennosti a nahrazují jej iluzí o své duchovní vyspělosti.
Jak se tedy vyhnout slepých uliček hledání sama sebe?
Hlavně myslet, myslet a vše kriticky a ze všech úhlů domýšlet.
Kritické myšlení
Podstatou nerovnováhy v různých nejen duchovních kruzích a egoterických skupin je právě absence kritického myšlení a poněkud značná a bezbřehá (slepá) víra. Věřit se dá všemu. A proto by cílem našeho hledání mělo být prvořadě vědění – pochopení Životních zákonitostí a sama sebe jakožto součást celku a nekonečného Bytí.
Vědění
Mnozí lidé si pletou „vědění“ s rozumářstvím. Avšak takové jednostranné a povrchní vnímání by bylo stejné, jako kdyby jsme na víře viděli jen její negativní část, tedy víru slepou. Je dobré pochopit, že vědění má stejně tak jako víra více stupňů. Od povrchního rozumu, až po hluboké vědění a pochopení životních zákonitostí a vyššího duchovního řádu.
Můžeme též dělit na povrchní znalost jednotlivých a vzájemně nespojených části hmotného projevu života (pak by jsme mohli mluvit o „rozumářství“) a nebo na vědění vyvážené a vysoké, vyvěrající ze znalosti zákonitostí života, vyššího řádu ducha a propojení všeho se vším.
Vysoké poznání
Vysoké vědění vzájemně propojuje a poznává život a souvislosti tak, aby jsme mohli najít zákonitost ve všem a všude (hmotě i duchu), a to jak nahoře, tak dole (v bezčasovosti). Toto vědění je poznáním duchovního řádu a nekonečnosti bytí ve směru jsem každý, vždy a všude.
Poznáváme a odůvodňujeme si tak sami sebe, ale ne „já“ jako jednotlivý a oddělený, ale jako „já“ celkový – Jednota. Samozřejmě, že vyspělý duch své vědění následně prohloubí i v hlubokém prožitku (meditaci) tak, aby se úvaha a zdůvodněné stalo vlastnictvím vnitřní bytosti (nitra). Teprve pak lze hovořit o ideálním stavu bytosti a vyvážené aktivní duchovní cestě – tedy o rovnováze citu a rozumu (víry a vědění).
U opravdu vyspělých bytostí už se rozumové a citové vnímání spojuje do vnímání, které by se dalo nazvat plné a kontinuální vědomí. V případě, že „přemýšlí“ zároveň i prožívají, už se toliko nedělí na „cit a rozum“, myšlení je kontinuální syntézou citu a rozumu – víry a vědění.
