Každých 2000 let se na Zemi zrodí ti, co se „vrací“ z plného vědomí Jednoty (Noe, Mojžíš, Ježíš…).
Avšak lidstvo dlouhá tisíciletí nevyužívá „darů“ těchto přinašečů. Poznávání životních zákonitostí a kolektivní vědomí lidstva tak setrvává v hluboké nevědomosti, víře a stagnaci. Člověk přichází o možnost ulehčení cesty návratu zpět k bezčasovosti a harmonii vlastního nitra.
Stejně tak i pokračovatelé přinašečů obyčejně vždy přicházejí o přímou možnost dál získávat (i po smrti přinašečů) informace přímo od „zdroje“…
Josef Zezulka o pádu pověřených a ztrátě možnosti přijímat pravdu z čistého zdroje (výběr myšlenek J.Z. + myšlenky „žáků“):
(Modrou barvou citace Josefa Zezulky, zelenou údajných pokračovatelů)
„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče – Noe, Mojžíš, Ježíš..) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji“. (J. Zezulka, Bytí)
„Jenomže když mu tuto schopnost (rozevření možnosti vnímat přímo pravdu Bytí napojením na přinašeče) předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů.“ (J. Zezulka, Bytí)
„Dnes je významný den, což je osud a jistě ne náhoda, protože nás vede Šiva tímto způsobem“.( T. Pfeiffer 26.12. 2015 – biovid – Indie)
„Tím že přetrhali spojení, znemožnili si správný příjem a zrušili možnost předávat dál hlavám církve schopnost přímého napojení.. tu možnost kterou se domnívali mít pozdější papežové a kterou představovali jako neomylnost“ (J. Zezulka, Bytí).
„Všechno moje konání bylo a je jím (J. Zezulkou) jakoby posvěcené“ (Tomáš Pfeiffer, kniha Přinašeč“)
„Máš-li to štěstí, že potkáš dobrého učitele, dbej jeho rad, ale vždy nejlepším vodítkem bude Tvoje meditace. To je základ i koruna veškerého duchovního snažení. Ta Ti pomůže vyvarovat se omylů, chybných nebo slabých nauk a nevědomých nebo málo vědomých lidí, kteří se ve své samolibosti vydávají za učitele“. (J. Zezulka, Bytí)
„Jsem duchovní mistr, který byl učen duchovním velmistrem a jsem tu proto, abych vám ze své duchovní vnitřní zkušenosti, která trvá tisíce let, přinášel tyto nauky“ (Tomáš Pfeiffer, proslov hora Říp, 2019, biovid tv)
„Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je“. (J. Zezulka, Bytí)
„Církve jsou velmi prvořadě o víře, respektive o víře obecně a nejinak je tomu u nás (v církvi SJZ). (Tomáš Pfeiffer 2.10. 2015 archiv BIOVID)
„Kdykoli budeme mluvit o duchovní cestě, vždy budeme zdůrazňovat kritičnost a vždy budeme nechávat jako hlavní fakt, aby člověk přemýšlel, ne aby jen věřil.“
„Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu.“ (dlouholetý žák T. Pfeiffera a člen nejužšího vedení církve SJZ)
Lidé zatím nikdy neudrželi čistotu a zdroj…
V nám známé historii lidstvo zatím nikdy nerozpoznalo přinašeče (vědomí Jednoty) za jejich života. Některé jsme zabili dříve, než nám stačili předat poznání, a dokonce jsme si z jejich vraždy udělali „snětí vlastních hříchů a spasení“.
I proto se tito přinašeči hlubokého poznání obyčejně vždy snaží najít své žáky. Vybírají dle osudových možností a vyspělosti lidstva (což zatím není velké, člověk je poněkud „krizový tvor“). I tak se přinašeč vždy snaží, aby pověřený žák mohl mít možnost (po smrti přinašeče) vnímat pravdu skrze mediální napojení. Ovšem tato možnost „napojení na čistý zdroj přinašeče“ má svá úskalí a „neúprosnou“ podmínku zachování čistoty vlivu. Pověřený se musí zcela oddělit a distancovat od jiných směrů a jejich vlivů.
Kvalitu a čistotu napojení tak ovlivňuje prostředník (pověřený), stejně tak jako vlivy, které na sebe nechá působit (je zde tedy logická možnost napojení ztratit či zkreslit, a to díky rozevření se jiným směrům a jejich vlivům).
Avšak ke ztrátě napojení a odklonu dochází zatím téměř vždy (jak uvádí i J. Zezulka). A tak není divu, že i tentokrát byla možnost napojení nejspíše zcela ztracena.
Každý člověk má své karmické vazby (nerovnováhu), které mu mnohdy neumožní vnímat realitu takovou ,jaká ve skutečnosti je. Díky nekritickému rozevření se prastaré a deformované kultuře a jejím vlivům (před kterou J.Z. svého žáka varoval) i v této osudové rovině a času ztrácí pověřený žák možnost vnímat pravdu skrze napojení na čistý zdroj.
Ani ne po 25 letech po smrti přinašeče pověřený neudrží čistotu vlivu a dle vlastních slov jej po Indii vede Šiva. Snad i proto se zcela proti vůli a varování J.Z. otevře po několik let desítkám obřadů a starobylým rituálům. Za tyto obřady a rituály pověřený i jeho věřící (církve SJZ) platí v součtu miliony. Avšak platby za rituály a obřady jsou v naprostém rozporu s myšlenkami J. Zezulky, který učil a varoval, že duchovní služba a pomoc má být vždy zdarma.
Pád pověřených?
„Dnes je významný den, což je osud a jistě ne náhoda, protože nás vede Šiva tímto způsobem“.
( zakladatel církve SJZ – T. Pfeiffer, Indie, 2015 – biovid)
Ač J. Zezulka k možnosti pověřeného žáka dlouhou dobu připravoval a učil, i tak došlo, jako ostatně zatím vždy, ke ztrátě napojení. Pro lepší pochopení příčiny této stále se opakující ztráty napojení pověřených je dobré pochopit celou situaci z širšího pohledu a vžít se do jejich role, která není snadná. Představte si, že dostáváte informace a znalosti, na které byste si sami nejspíše nikdy nepřišli (a nebo přišli, ale potřebovali byste měsíce meditovat). Pověřený tak je vždy trochu ve „schizofrenní roli“, kdy na jedné straně je on sám a jeho poznání (duchovní vyspělost) a na druhé poznání, které získává „napojením“ jako prostředník na vyspělou bytost přinašeče, který je však řádově vyšší (má více zkušeností a znalostí bezčasového Bytí).
Pověření má tedy v sobě zásadní úskalí, že ten, kdo je prostředník, předává informace daleko přesahující jeho rámec poznání i myšlení (vnitřní bytost).
Není pak nemožné a dokonce je velmi pravděpodobné, aby když pověřený ztratí své „napojení“ (most), může se jeho napojení za určitých podmínek „překmitnout“ na jiný zdroj (v případě, že by se rozevřel jiným vlivům a směrům). Jen stěží by následně on sám byl schopen rozpoznat ztrátu či zamlžení původního napojení na čistý zdroj.
Pro doplnění vážnosti celé situace a velké ztráty pro lidstvo je třeba doplnit, že v témže období a pár dní po pronesení slov pověřeného, že jej vede Šiva, ztrácí tento pověřený žák téměř na týden vědomí. Zcela bez sil a bez vědomí není schopen ani komunikovat a jeho život je ve vážném ohrožení. Jen díky energii členů církve se jej povedlo oživit a pověřený nezemřel.
Avšak domnívám se, že od této chvíle již není nic jak dříve. Možnost napojení na vyšší vědomí přinašeče je nejspíše zcela ztracena. Pověřený propadá máje úplatných kněží a je omámen iluzí o své velikosti a významnosti. Čistota a prostota původního zdroje je nahrazena indickým vlivem a deformací (kastováním společnosti, padlým duchovním systémem mistrů a kněží atd.). V následujících letech o sobě pověřený veřejně a „slavnostně“ prohlašuje, že je „duchovní mistr, který byl učen duchovním velmistrem a je tu proto, aby ze své duchovní vnitřní zkušenosti, která trvá tisíce let, přinášel tyto nauky“. Tvrdí o sobě, že veškeré jeho konání bylo a je přinašečem jakoby posvěcené.
K tomu dodávám, že i pokud by tomu tak snad bylo, pak ten kdo je opravdovým duchovním mistrem a je ve spojení s vyšším vědomím jako jsou přinašeči, takto nikdy, ale opravdu nikdy, jednat a konat, natož veřejně, nebude. Nikdy.
Tento pád pověřeného je do očí bijící a je smutným a ostudným mementem odklonu od prostého bytí, hledání pravdy, duchovního řádu, vlivu a možnosti napojení na vyšší vědomí. Takto koná snad jen opravdu velký hlupák, který propadl povrchní touze ega o uznání a iluzi o vlastní nadřazenosti, velikosti a jedinečnosti.
Dalším velmi závažným důsledkem pádu pověřeného je ztráta vlivové čistoty a ohrožení všech, co mají s „pověřeným“ vazbu.
Jak by mohl ten, kdo má své karmické vazby a historii hluboko v indických směrech a vlivech, sám poznat hloubku propadu?
Co když pak ve svém pádu stáhne všechny, co se pověřenému rozevírají a nechají se jím vést v mylném domnění, že následují jediného pokračovatele přinašeče a že tak konají „dobro“?
Nebylo by pak ani k podivu, že by věřící v pověřeného následně zcela nekriticky následovali kamkoli, a to třeba i k vlivovému rozevírání se starobylých indických obřadů a rituálů (jiných směrů). V iluzi v neomylnost pověřeného by se pak věřící mohli slepě a zcela nekriticky domnívat, že tak snad ctí starobylé kultury a slouží šíření filosofie Bytí. Avšak ve skutečnosti by tímto slepým a naivním následováním „padlého“ pověřeného neudrželi ani základní pravidlo duchovní čistoty a řádu, že duchovní obřad a služba má být vždy zdarma, a že je nutné oddělit se a distancovat od jiných směrů a jejich vlivů.
Padlí „papežové“ a víra ve vlastní neomylnost
Z nepochopení obsahu, rizik a odpovědnosti se z padlého a ztraceného pověření může následně stát všemocný nástroj víry, kterým je potíráno kritické myšlení a veškeří oponenti. Lidé tak obyčejně i po ztrátě napojení (kterého si ani nevšimnou) nekriticky následují jen prázdné a ztracené „pověření“ v mylném domnění, že pověřený stále roznáší vědomosti přinašeče (čistou pravdu a poznání).
Obyčejně pak tito padlí „papežové a mistři“ slepou vírou ve svoji neomylnost (domněnku, že jsou stále v „napojení“) napáchají více nerovnováhy, než kdyby pochopili, že jejich „napojení“ je ztracené a začali by sami kriticky přemýšlet a vše si ověřovat (hledat pravdu).
A co dál?
Je smutné, že ač se nám dochovaly myšlenky J.Z. v plné hloubce a rozsahu, tak doslova pár let po jeho odchodu nectí údajní pokračovatelé základy duchovní cesty (duchovní pomoc a služba má být vždy zdarma a je nutné udržovat čistotu vlivu) a jdou i proti vůli J.Z. Pověřený se rozevírá jiným vlivům a přichází o možnost napojení na čistý zdroj. Obklopuje se nekritickými posluhovači a obdivovateli. Věřící a posluchači pověřeného se po více jak 20 letech učení dle jejich vyjádření domnívají, že je z duchovního hlediska na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i kdyby měl žák pravdu (logicky i kdyby pak pověřený udělal cokoli, věřící a následovatelé by jen zbaběle mlčeli a nejspíše jej následovali kamkoli, a to i kdyby učitel-pověřený udělal chybu v něčem opravdu zcela zásadním).
Místo hledání pravdy, samostatnosti a kritického myšlení se upřednostňuje víra, poslušnost a sebekázeň. Věřící slepě následují padlého v teatrální duchovnosti a Indické obřadnosti, která je opakem prostého Bytí a služby celku (nejenom lidem). Tento odklon je z velké části odpovědností pověřeného, ale stejně tak i dalších následovníků, kteří mnohdy navštěvují přednášky či jsou členy církve jen pro vlastní prospěch či pocit výlučnosti (vyvolenosti). Málokdo je zde pro filosofii J. Z (hledání pravdy a reality), většina hledá především vlastní pomoc (biotronickou léčbu) a jistotu víry v „pověřeného“, kterému bezmezně věří.
Mnozí z pohodlnosti jen přihlížejí, nenacházejí odvahu naplnit odkaz J.Z. a hledat jen pravdu. I někteří rodinní blízcí nesoucí jméno přinašeče upřednostní zbabělost před nutným střetem s realitou a přiznání si odklonu od podstaty filosofie Bytí těmi, co byli „pověřeni“. A tak se zde stále opakuje malost s iluzí, slepá víra v autoritu a odklon od života a naplňování poznaného vlastním Bytím. Lidé se vždy raději zařadí do stáda a nechají se unášet v bohulibé iluzi, že je vše třeba nechat „plynout“ a že jsem jen „lidé“ a tak je třeba držet „hubu a krok“. A tak i ti co by mohli něco změnit selžou a postupně vyprchává odkaz vědoucích, který je rozmělňován lidskou pohodlností, smlouváním a přizpůsobováním si poznání k obrazu svému, který je především obrazem lidské malosti a hlouposti vykrystalizované v údajné „jistoty“.
Hledání pravdy však nikdy (z principu hledání) nemůže upřednostňovat „jistoty“ (iluze ega a víru), vlastní prospěch a pasivitu. Ten, kdo hledá pravdu, nesmí být nikdy jen tažen jiným či domnělými autoritami. Najít pravdu a zrealizovat ji skrze vlastní změnu je ten nejtěžší úkol a jediná cesta vedoucí zpět do Jednoty.
Bude se i nyní historie opakovat, nebo lidé najdou odvahu sami kriticky myslet a hledat pravdu (realitu)?
A-Ž 30.9.2021
