Osudovost od A-Ž

Osudovost A-Ž

Osud je jako řeka. Má své břehy, hloubky, vodopády a boční ramena. My nemůžeme ovlivnit samotnou řeku – daný rámec osudovosti. Můžeme však do jisté míry (dle vyspělosti a možností) ovlivnit kudy přesně z daných osudových možností budeme procházet. Tak jako řeka má své břehy a hloubky, tak i osud má své „břehy a hloubky“. Můžeme jít hladce středem po hladině, nebo taky po dnu, kde nás čekají překážky a nebezpečí. Můžeme se na vodopád připravit a přežít, nebo jako slepec vplavat a náš daný osud třeba i skončí.

Smrtí však nic nekončí, někdy dokonce může být i odložení těla právě tím nejlepším osudovým klíčem pro další naplnění bytí (není myšlena sebevražda). Naučili jsme se bát smrti, ale ve skutečnosti život nikdy nekončí. Nemůže skončit něco co nemá začátek. To jen naše vědomí se vyvíjí od naprosté oddělenosti do vědomí jednoty – jsem vše a pak stále dokola a dokola.

Vědomí (bytost) tak prochází mnoha a mnoha životy od nejprimitivnějšího elementálu přes rostlinné, živočišné druhy až po člověka a pak dál a dál (člověk je někde uprostřed vývoje vědomí) až do plného splynutí vědomí do jednoty (IE O UA). Nakonec zlepšení osudovosti (nejen vlastní jakožto jednotky) by mělo být jedním z cílů aktivní cesty vědomí (duchovní cesty). Chápat sebe jako celek (já-každý) a měnit se v souladu s vývojem (tedy poznáváním životních zákonitostí a aktivním vžíváním se do stále hlubších a širších „celků“).

 

Vůle Boží a vůle lidská

Je zde tedy osud – vůle Boží a pak naše vůle a volba z daných možností. Osud tedy není „lineární“, ale má své hloubky, šíře, roviny a pod-roviny. Pak je zde osud rodu, národa, daného vesmíru, Života jakožto celku atd.

I když se nám náš osud mnohdy zdá těžký či nepochopitelný, je právě on tou naší pupeční šňůrou s „Bohem“ a Jednotou. Mnohdy teprve až s větším časovým odstupem můžeme plněji pochopit těžké osudové zkoušky a události, které nás v důsledku vedly tou nejlepší cestou. Naopak je obyčejně vždy velkou osudovou ochranou, že se nám nesplní naše osobní přání a touhy, které by nás spíše od Jednoty a rovnováhy jen zaváděly. Člověk míní, Život (Bůh) mění.

Člověk svým stávajícím životem určuje děje a osudové linie budoucí. Vytváří si cestu dle daných osudových možností. Můžeme si to obrazně představit tak, že máme více osudových linií (pro názornost třeba „100“), to znamená, že po smrti a dokončení ve stavu bez těla přichází další zrod do hmoty. A dle stávajícího osudu (i předchozích) a našich činů můžeme kormidlovat a určovat jaký ten další osud bude dle těch „100“ daných osudových možností. Avšak každá linie je jiná v mnoha ohledech, některé mají mnoho variant a možností, některé osudy a linie jsou velmi zúžené a je na ně velký osudový tlak. Dokonce je zde osudová možnost osud „obejít“, ale to je pro člověka složité k pochopení, protože i ta možnost osud obejít je jednou z osudových možností. Tím „obejitím“ je míněno urychlení vlastního vývoje (vnitřní bytosti) a tím může dojít i k zásadní změně proudu řeky osudu.

Musíme též pochopit, že odložením těla (smrtí) nic nekončí a žijeme dál tento náš stávající osud včetně našich znalostí jako máme nyní. Můžeme tedy ještě mnohé změnit v době po odložení těla, kdy vyspělejší vědomí má i větší možnosti a „volnost“. Zapomínáme až právě dalším zrodem do hmoty. Zůstávají nám jen hluboké prožitky (vnitřní hluboké vědomí – vnitřní bytost). Lidé si jen stěží uvědomí, že se můžeme rodit z našeho pohledu třeba i „zpět“. Klidně do doby Egypta a faraonů. Čas neexistuje, vše „je a trvá“, to jen naše vědomí spěje a rozšiřuje se postupným vývojem na vše. Osudy jsou jako knihovna a knihy v ní. Můžeme číst (žít) všechny osudy, vždy a stále dokola. Ale stejně tak jako stejnou knihu vnímá každý jinak, stejně tak osud prožívá každý jinak a nikdy knihu osudu „nečte“ stejně jako jiný.

 

Vyšší duchovní řád – vývoj

Vše podléhá osudovosti a tak se vše cyklicky mění i v rytmu dechu vesmíru. Žijeme v přelomovém čase. Setkávají se zde zcela protichůdné vesmírné cykly a vlivy. Každých cca 24 tisíc let život na Zemi projde jedním z cyklů, které však mají i své nad-cykly 12x 24 tisíc let a ty mají své nad-nadcykly. A my jsme právě v bodě velké změny nad-cyklů. V těchto dobách na Zemi též vznikají nové vývojové druhy a zcela se mění způsob bytí (podstata i naplňování). A tak jistě není náhoda, že se již dnes rodí další vývojový článek po člověku. Zatím je na venek velmi podobný člověku, ale podstata (nitro) je již jiná. I proto vzniká mnoho nedorozumění a nepochopení (mezi lidmi a dalším vývojovým článkem). I proto se mocní „starých časů“ a na ně napojené entity snaží vší silou a všemi způsoby zastavit vývoj (rození „nových“ dětí). Povede se jim na Zemi život zničit a zastavit vývoj, nebo se najdou služebníci a  ochránci společenství Života?

Vždyť právě další vývojový druh může i lidem pomoci k nalezení harmonie, prostoty a přirozenosti bytí. K pochopení, že ve skutečnosti jsme buňkou jednoho velkého těla – Života (Jednoty). Ač lidé cyklicky získávali vědění přinašečů, vždy selhali a nikdy neudrželi rovnováhu. Nelze to z principu a „mladosti vědomí“ od lidí očekávat ani žádat, snad se více rovnováze bude moci přibližovat právě přicházející další vývojový stupeň vědomí („nadčlověk“).

Na konci se všichni sejdeme na začátku v nekonečném – Jsem každý, vždy a všude. Není vyšších ani nižších, hodnota každého života je stejná.

A-Ž

Společenství Života

www.spolecenstvizivota.cz