PODSTATA NAUKY PŘINAŠEČŮ VĚDĚNÍ OD A-Ž
Budeme-li hledat podstatu nauky (filosofie) přinašečů vědění (Thovth, Noe, Mojžíš, Abrahám, Ježíš, Zezulka..), nutně dojdeme k závěru, že podstatou jejich filosofie je rovnováha citu a rozumu. Ta lze dosáhnout jen poznáváním životních zákonitostí (souhrnně – FILOSOFII BYTÍ) a směřováním (vlastní změnou a bytím) ve směru – JÁ-VŠE.
„Nikdy nevěřte a to ani mně. Vše kriticky promýšlejte, hledejte rovnováhu“
Josef Zezulka
Abychom rovnováhu mohli najít, je třeba být na cestě poznání (sebe)kritický, snažit se umět rozlišovat a hodnotit nejen své vlastnosti. Přinašeči vědění vyžadovali a učili druhé tak, aby nebyli vázáni na víru (či na ně), ale aby se každý stal sám hybnou silou. Toho dosáhneme jen tehdy, pokud máme zdůvodněné a logicky poznané životní zákonitosti, které následně obsáhneme i svým nitrem (v hlubokých meditacích). Aby hledající našel své vnitřní vedení a nebyl závislý na druhých, nemůže tedy věřit, ale musí vědět – pochopit do hloubky a naučit se hledat odpovědi ve svém nitru, kritičnosti, logice a šírších souvislostech.
„Na duchovní cestě musíme mít sebekritiku a kritičnost vůbec. Musíme vědět, že všechno je tak, jak to je, a musíme počítat i s lidskou vlastností, kde jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen.
To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit.“
Josef Zezulka
Hledající tedy musí myslet, myslet, myslet a meditovat, meditovat, meditovat, jak zdůrazňoval Zezulka. Důvodem proč Zezulka neměl rád víru, ale vědění je fakt, že věřit (rozšiřovat svůj cit) jde v důsledku na vše, ale to je z principu chybné. My musíme umět zdůvodnit si záměr a důvod (smysl) našeho rozšiřování citu. Pokud bychom neovládali naše city, stali bychom se jejich otroky a unášelo by nás naše okolí, či kdejaké deformace.
„Koukejte kolik je na světě sekt ve všech náboženstvích. Ať je to křesťanství nebo indické. Co se v těch sektách v Indii děje? Jakým naivnostem se tam věří? Můžeme se potom divit, že velmi vyspělý člověk bude materialista?“
Josef Zezulka
Člověk je tvor, který došel do určitého vývojového stupně, které je tvořené niternou podstatou (mnohými a mnohými životy). Tedy je zde již jistá niterná zkušenost a hloubka, kterou má každý člověk, protože jinak by nebyl člověkem. Aby se však dostal do rovnováhy, musí se naučit kriticky a samostatně myslet, zdůvodnit si své niterné zkušenosti. Umět pochopit základní životní zákonitosti ducha i hmoty a ty si plně a logicky vysvětlit v souvislostech a návaznostech. Pokud by tak neučinil, byl by slepcem, kterého ovládá nějaká víra, pocity či mlhavé iluze. Cit (vývojové zkušenosti) tedy má z principu vývoje a lidského stupně každý, ale rozum (poznání zákonitostí, zdůvodnění se a logiku) nikoli, ten se člověk musí učit a získat. Je to i podstata lidského stupně, aby obsáhl a pochopil své nitro. Je to hluboká otázka „kdo jsem já“, ke které nutně vede prvotní zdůvodňování si, logičnost a kritika.
Je to vinou roznašečů a příjemců.
Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
Josef Zezulka
Abychom následně mohli bezpečně dojít až k hlubokému „vžívání se“ (meditacím), musíme napřed být pevně ukotveni svým rozumem, věděním a znalostmi. Jinak bychom nevěděli jak, proč a kam rozšiřovat své nitro (meditace). Nebyli bychom v souladu se svým vývojovým stupněm a dříve či později bychom se vychýlili v nějakém „úletu“ víry, náboženství či sebe-iluzi o své duchovní velikosti a mistrovství. Jen stěží bychom pochopili, že nejvyšším duchovním stavem je prosté a harmonické bytí a jen stěží bychom naplňovali své bytí rovnováhou a harmonií (přirozeností).
„Jde o to stát se hybnou silou a pohybovat se sám dopředu. Jestliže budu já něčemu jen věřit, tak se nechávám táhnout jen nějakou vírou. Jakoukoli – dobrou, špatnou, střední, ale nechávám se táhnout.“
Josef Zezulka
Deformované náboženské systémy a struktury odcházející epochy Ryb
Pochopíme-li podstatu nauky přinašečů vědění, nutně dojdeme k poznání, že vhodným systémem či strukturou nikdy nemůže být prvořadá víra (církev) či jakákoli jiná jednostranně vychýlená struktura a systém. Popírala by podstatu a postup poznávání vedoucí k samostatnosti, kritičnosti a schopnosti zdůvodnit si základní životní zákonitosti. Proto i přinašeči nepřinášejí víru, ale vědění. Josef Zezulka o přinašečích nikdy nemluvil jako o přinašečích víry, ale vždy jako o přinašečích vědění a sám zdůrazňoval, že nemá rád víru (věřit se dá všemu), ale má rád vědění (samostatnost myšlení a schopnost zdůvodnit si).
Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je.“
Josef Zezulka
Úkolem a velkou částí podstaty mise přinašečů je napravit omyly a nerovnováhu, kterou lidé svým smlouváním a nepochopením vytvoří v dvoutisíciletým obdobím mezi úmrtím a zrodem nového přinašeče. My jsme na přelomu končící epochy Ryb (jejíž krystalizací jsou deformované dostředivé nauky, církve a víra) a nastupující epoše Vodnáře (jejíž podstatou bude vědění a odstředivost JÁ-VŠE). Je tedy velkou chybou a odklonem od podstaty nauky přinašeče, že jeden z žáků J. Zezulky vedl své žáky do dostředivých a silně nerovnovážných indických vlivů a vložil nauku do vychýlené struktury církve prvořadé víry, která na sebe váže i staleté deformace a negativní vlivy (způsoby a zvyky). Pro udržení rovnováhy a oddělení se od staletých deformovaných vlivů a zvyků prvořadé víry měl T. Pfeiffer udržet nauku daleko od končících a deformovaných struktur církve a víry, avšak neosvědčil se a selhal. Vrátil se tak k odcházející deformované (dostředivé) době Býka s pod-vlivem Ryb (dostředivosti, klidařství, slepé víry a pasivitě), kde se cítí pohodlněji.
„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“
Josef Zezulka
Toto pochybení již dnes nese nedobré „ovoce“ v podobě ztráty kritičnosti hledajících i jejich nesamostatnosti. Církev Tomáše Pfeiffera, kterou založil 22 let po úmrtí přinašeče (J. Zezulkovi) a zcela v rozporu s jeho naukou a přáním ji po něm i pojmenoval, je již dnes ukázkou deformací dostředivosti a prvořadé víry. Členové církve SJZ nekriticky následují mistra kamkoli a například jsou schopni zcela v rozporu s naukou přinašeče platit za vyčištění karmy či se rozplynout v indických iluzích a nerovnováze. Indická kultura, stejně jako všechny velké kultury, v dálné historii čerpala z původního rovnovážného zdroje přinašeče, ale dnes již ztratila rovnováhu a kněží ani hledající si neumějí logicky a kriticky zdůvodnit životní zákonitosti a jednostranně podléhají obřadům, mantrám, vytratila se rovnováha citu a rozumu. Mnozí dnešní indičtí kněží jsou spíše „pouličními prodejci odpustků“, daleko od původních strážců rovnováhy a hlubokého poznání přinašečů vědění.
Výsledkem a extraktem nerovnováhy (odklonu od podstaty nauky přinašeče) církve SJZ jsou níže uvedené myšlenky jednoho z dlouholetých žáků T. Pfeiffera a člena nejužšího týmu církve, cituji:
„Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu.“
„Princip udržení jednoty funguje i v mnoha jiných oblastech života, např. to stádo těch ovcí má svůj smysl, protože více chrání stádo před dravci… Jakmile se nějaká ovečka oddělí od stáda, je snadněji napadnutelná.“
Pro úplnost si dovolím myšlenky „poslušného vojáka stáda ovcí SJZ“ upravit tak, jak by dle mého názoru měly znít, kdyby byly v souladu s podstatou učení přinašeče vědění Josefa Zezulky:
„Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry i trochu důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné (nikdo nejsme a nemůžeme být bezchybní, ani mistři), avšak nikdy jako voják co plní rozkaz, natož zjevně nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou neupozornit učitele na chybu v něčem zásadním, když by měl žák snadno odůvodnitelnou a logickou pravdu.“
„Princip udržení jednoty funguje i v mnoha jiných oblastech života, např. to stádo těch ovcí z principu postrádá svůj smysl, protože pokud poznání nevyvěrá z hloubky rovnováhy rozumu a citu každého jedince, chrání stádo obyčejně jen iluzi o ochraně před dravci ve skutečnosti maskující vlastní pohodlnost a nesamostatnost (slepou víru) často ospravedlňovanou dalšími mlhavými alibi, že když se nějaká ovečka oddělí od stáda, je tak snadněji napadnutelná.“
Dlužím v této souvislosti omluvu za pojmy „ovce a voják“. Opravdový voják totiž musí plnit mnohdy i chybné rozkazy a má tak do jisté míry ospravedlnění, stejně tak opravdové ovce, které jsou ve své podstatě násobně rovno-vážnější, než li členové církve SJZ. Osobně nenacházím dostatečně výstižné „sprosté slovo“ či přirovnání, které by pravdivě vystihovalo sprostotu věřících církve SJZ, kteří pro svoji zbabělost, lenost, nekritičnost, pohodlnost, dostředivost a klidařství pokrucují a zamlžují pro budoucí generace čistý zdroj a podstatu myšlenek J. Zezulky, čímž zásadně ohrožují vývoj a Život celkově. Měli ty nejčistší myšlenky a poznání přímo ze zdroje, ale nenaplnili je činem a bytím, jsou stromem co nenese dobré ovoce.
Církev SJZ a především její členové nesou nemalou odpovědnost za tíhu a nerovnováhu dnešního světa, dostali ty nejčistší myšlenky a poznání, ale překroutili všechny podstatné pilíře (podstatu, formu, vlivy i směr) v přesný opak.
Duchovní věda – věk Vodnáře
Nová epocha Vodnáře a nově se rodící vývojový druh přinese i nové systémy vzdělávání a poznávání. Jejich podstatou bude vědění, hlubší architektura souvislostí a tím i větší rovnováha. Hledající již nebude prvořadě podléhat „mistrům“ a závislosti na jejich „pověření“ (tedy nějaké víře), ale bude více samostatný a schopný sám si klást otázky a hledat odpovědi ve svém nitru (hledat hluboké vědění). Opravdové a hluboké vědění můžeme najít jen ve svém nitru, nikde jinde. Duchovní mistr (učitel, průvodce) má tedy jen úkol ukázat nám dveře (filosofii a duchovní praktika), ale otevřít (poznávat a praktikovat) je musí každý sám. Podstatou duchovního mistra tedy je, aby jej žák co nejdříve nepotřeboval a stal se sám „mistrem rovnováhy“ – svého nitra a rozumu. Aby společnost mohla harmonicky fungovat je zde v důsledku jediná cesta, tou jsou samostatní jedinci, kteří jsou vedeni vlastní logikou, rozumem (kritičností), citem a nitrem (Bohem, vesmírem, Podstatou, Universem..).

Duchovní systém a nauka přinašečů tedy není prvořadě o poslušných žácích a nezpochybnitelných mistrech (víře či tupém a nekritickém následování), ale o zákonitostech hmoty i ducha a schopnosti každého je poznávat (vnímat) a rovnovážně poznané naplňovat ve svém každodenním a prostém bytí. Jednou lidstvo pochopí, že věda je náboženství a náboženství je věda, protože zákonitosti ducha a hmoty jsou tytéž (jen v jiné oblasti a formě) a nutně se musí protnout do Jednoty. Stejně tak i rozum a cit. Věřit mohu jen tomu co mám zdůvodněné a zdůvodněné je nutné i prožít hloubkou svého nitra. Rovnováha citu a rozumu je jedinou cestou k harmonii bytí a Života. Jednou tak plněji a do hloubky pochopíme, že jsme Jednota.
A-Ž Společenství Života