A jsme opět u základu: Poznej, člověče, sám sebe.
Ovšem „sebe“ znamená nejen jako člověk, ale sebe jako bytost, Život, věčnost, jako nekonečnost. Sebe jako vše.
Pokud je člověk v nižší vývojové stupnici, převládá více víra. Je více pasivní a nechává se vést.
Pokud je už ve vyšší stupnici lidského vývoje, uplatňuje se už více vím, tedy vědění.
Uplatňuje se logika, poznávání zákonitostí atd.
Tyto dva póly by měly být v rovnováze.
Pokud tomu tak je, je to ideální stav člověka pro duchovní cestu.
Bohužel většina lidí podléhá více prvku, který byl pěstován v minulých životech, onomu pasivnímu přijímání, které v tomto životě znamená pasivní víru.
Jestliže budeme jen něčemu věřit, potom nebudeme vědět čemu věřit. Budeme-li přemýšlet, pak to půjde. Potom půjdeme ku předu. Vyžaduje to ale sebekritiku.
Vždycky si uvědomte: „JÁ JSEM VŠE CO JEST“. Není mnohost, to je klam.
Komentář od A – Ž
Na duchovní cestě máme dvě základní složky vnímání – poznávání. Přemýšlení a meditaci (vědění a víru). Obě složky je třeba napnout k cíli. Tím je snaha o pochopení sebe sama jako části celku a vlastního smyslu života v podobě Bytí kladnou složkou tvůrčího díla.
Přemýšlení napnuté k jednotě a aktivní duchovní cestě vede bytost k uvažování, kritičnosti, logice, hledání a ověřování svého vnímání a života směrem: jsem každý vždy a všude (tedy k plnému pochopení smyslu života a jeho zákonitostí). Je to nutný základ a předstupeň pro další a hlubší poznávání v podobě meditací.
Zezulka o meditaci (ač je to k nevíře) hovoří v souvislosti s vírou. Ovšem tato „víra“ nemá být jen nekontrolovaným prožíváním duchovních stavů, ale je užívána prvořadě jako nástroj k prohloubení vlastních úvah a logicky zdůvodněných zákonitostí a myšlenek – vědění. Víra je tedy přechodem z aktivního myšlení (vědění) k „aktivní“ pasivitě (víře) – prožitku, čili „in medias res“. Víra je dle J.Z. i meditace a citové vnímání obecně. Ovšem i ta nejlepší víra (prožitek a hluboký cit) pokud není opřena a plně zdůvodněna vede bytost k nerovnováze a pouhému ukáznění. Zezulka nemá rád (jen) víru (citové prožitky), protože věřit se dá čemukoliv (vciťovat a prožívat se dá cokoli a to i velmi negativní stavy). Zezulka má rád vědění, tedy prvořadou snahu o plné zdůvodnění a pochopení životních zákonitostí a smyslu bytí (které se následně v meditaci cíleně a korygovaně prohlubuje v hluboký citový prožitek).
Ač je z hlediska vývoje vnitřní bytosti (která je našim vnitřním hlasem a pravou podstatou) zásadnější prožitek (víra), z hlediska lidského stupně a rovnovážného vývoje je „důležitější“ vědění. A to proto, aby se člověk sám zorientoval a jeho kroky byly v souladu s Životem a smyslem Bytí. Samozřejmě, že ideálem je vždy rovnováha, ale člověk musí vědět proč a jak být rovnovážný. Nikdy by jsme v rámci vývoje člověka nemohli hovořit o větší důležitosti víry, protože ta sama, pokud není doplněna prvkem „vím“, vždy a nevyhnutelně vede k nerovnováze, životním propadům a naivitě (ukáznění se).
Je tedy třeba prvořadě přesně vědět (plně si zdůvodnit, ověřit, pochopit, promyslet zákonitosti života), čemu věřit (plně zastavit myšlení a celým svým citem a hloubkou nitra prožít – meditovat).
Jen tak se stáváme samostatnými a rovnovážným. Nejsme pak závislí na názoru a poznání druhých, není třeba vnějšího vedení, člověk nalezne to své, vnitřní vedení a zkušenost, která jej na základě přemýšlení a vžívání se prohlubuje a činí rovnovážným. Člověk pak nedělá něco jen proto, že se to nesmí (nebo mu to řekne nějaký „pověřený), ale nedělá to proto, protože člověk už je takový, už zná víc – získal vědění.
Na závěr se bohužel musím zmínit o jednom s žáků J. Zezulky a jeho poněkud zásadnímu odklonu a nepochopení svého učitele. Založení církve Společenství Josefa Zezulky (SJZ) T. Pfeifferem je opravdu velkým nepochopením odkazu J. Zezulky. Dle zakladatele T. Pfeiffera je církev SJZ prvořadě o víře. Ovšem to je, jak jsme si zdůvodnili, zcela v rozporu s odkazem J. Zezulky, který nutně nabádá ke kritičnosti, uvažování a prvořadému hledání vědění – pochopení životních zákonitostí.
