Přichází „nadčlověk“? Vše je jinak.

I když bez odsudku můžeme o opici říci, že je mladší vývojový druh (má menší rozsah vědomí), jistě to neznamená, že je méně důležitá než člověk. Ale stejně tak víme, že opice neumí počítat zlomky, skládat básně ani opery. Můžeme tedy rozlišovat, hodnotit či označovat vlastnosti, a to především proto, abychom pochopili přirozenost, možnosti a rovnovážnou rovinu bytí dle (hloubky a rozsahu) vědomí. Člověk, jakožto první tvor po zvířeti, má již aktivní vědomí, širšího ducha a větší rozsah myšlení. Je tedy vyspělejší tvor (širší vědomí než opice). Nicméně zatím je opici poměrně blízko a se svojí novou vlastností, kterou je myšlení, si ještě neví moc rady. Neví proč a jak svoji novou vlastnost využívat a navíc má malou sebe korekci (zkušenosti vnitřní bytosti – nitra). Dokonce je zřejmé, že opice je ve svém konání mnohdy vyváženější než člověk. Člověk je z principu svého vědomí, vývojového skoku a nových, zatím nezvládnutých možností (aktivního vývoje), krizový tvor. Ničí sebe i své okolí a ještě se mnohdy považuje za pána tvorstva. Ač je vyspělejším tvorem než opice, jeho konání je mnohdy nevyváženější a destruktivnější, což je zapříčiněno tím, že vědomí (cit i rozum) ještě není dostatečně vyváženo, nemá dostatek zkušeností a nutné sebereflexe pro novou vlastnost – aktivní myšlení (možnost aktivní vnitřní změny a rozšiřování svého vědomí – ducha). Myšlení tak často jen zneužívá pro své nízké cíle, osobní prospěch, ego a mylnou představu o své důležitosti, nadřazenosti či duchovní vyspělosti.

Námi dohlédnutelná historie lidstva je především ukázkou nerovnováhy a neschopnosti návratu k ní, což si jistě může každý ověřit. Člověk jen stěží umí sám nalézt rovnováhu, jen stěží umí naplnit svůj život prostým a harmonickým bytím (mírem a spoluprací). Ač má rozum, mnohdy neumí kriticky myslet a ověřovat si základní životní fakta a zákonitosti. Jistě najdeme i moudré lidi. Většinou jsou to ti „nejprostší a bez vzdělání“. Nemají svoji mysl a ego zanesenou ješitností a „bláboly“ (nerovnovážným a plytkým vzdělávacím systémem a vědou), které jsou v důsledku jen zcela vzdáleny od podstaty života a pravého smyslu bytí. S jistotou tedy můžeme říci, že ač je člověk vyšší vědomí než opice,  jeho konání (rovnováha) je v mnohém nižší než životní projev opice. Neumí si prozatím se svojí novou vývojovou vlastností počít a využít ji v harmonii s životem a smyslem bytí (být kladnou složkou stvoření).

 

Stejně tak jako v řádu bytí vyspělo vědomí z opice do člověka, nyní opět vědomí vyspělo z člověka do dalšího vývojového článku. Ač hmotný rozdíl není na první pohled zatím až tak patrný, vnitřní struktura bytosti a způsob uvažování je zásadně odlišný. Lidskému stupni můžeme bez odsudku říkat „mladé vědomí“ a dalšímu vývojovému článku „širší vědomí“ (ve srovnání s lidským). Jedná se jistým způsobem o podobný skok (vědomí a rozsahu ducha a možnosti vnímání života) jako mezi opicí a člověkem. Je dobré to pochopit, protože mnozí zrozenci nerozumí lidem (nesouzní téměř s ničím), jejich hodnotám, směřování, příčině jejich nerovnováhy atd. A stejně tak lidé jen stěží rozumí jim, protože jejich rozsah vědomí je značně odlišný (stejně tak jako myšlení a životní náplň). Podstatou dalšího vývojového článku (širšího vědomí) je již stabilnější rovnováha, prosté bytí a myšlení citem (přirozenost). Tím se od lidí zásadně liší, protože podstata myšlení a bytí člověka je z principu jeho mladého nitra (nedostatku zkušeností) nerovnováha a neschopnost rovnováhu sám najít. Mladé vědomí se snad vším vzdaluje prostému a harmonickému bytí, čím dál více a hlouběji.

V dnešní době se tak tyto dvě vědomí (mladé a širší) mísí a nutně dochází k nedorozuměním. To širší (další vývojový druh) často bývá lidmi odmítnuté, nepochopené a vyčleněné, protože je prostě „jiné“. Lidé (mladé vědomí) logicky ještě nemají vyvinutou sebereflexi a schopnost sebekritiky (samo nápravy k rovnováze). Širší vědomí však naopak sebereflexí a sebekritikou do jisté míry oplývá, a tak si dokonce mnohdy připadá méněcenné. Lidé kolem něj jsou často plní sebedůvěry a nepochybují o sobě (což je zapříčiněno faktem, že jejich vědomí je příliš mladé a tak ani nemůže vědět, že neví). Mladé vědomí má ještě moc málo zkušeností a aby žilo rovnovážně a harmonicky, nutně potřebuje procházet kotrmelci a životními pády, protože ještě neumí aktivně měnit svoje nitro a přibližovat se sám Jednotě a rovnováze. Je nutné pochopit, že člověk není méněcennější než další vývojový článek, ale z principu je více nerovnovážný a méně schopný sebe korekce a tím i nadhledu sám nad sebou (nelze do půllitru nalít litr vody). K tomu by mu mohl nový vývojový druh (širší vědomí) pomoci, stejně tak jako k nalezení rovnováhy a radosti ze života (návratu k harmonickému a prostému bytí).

Širší vědomí však automaticky také není hned vyvážené či plně vědomé (abychom neměli nějaké zbytečné iluze). Potřebuje na svých talentech a potenciálech pracovat stejně (možná i více) jako mladé vědomí (člověk). Dokonce se může i stát, že pokud širší vědomí nenajde svoji rovnováhu (nitro a poznání vyššího řádu životních zákonitostí), může být pro své okolí o to více destruktivní, protože nitro je širší a má tak i větší životní „náboj“. Musí se naučit ovládat a krotit svůj hněv a kritičnost, kterou sice napíná i samo k sobě, ale často automaticky i ke všem ostatním, což je dost zásadní chybou. I když mnohé situace doslova vyžadují ráznost, přímou kritiku a neústupnost, je třeba tak konat vždy jen s čistým úmyslem, přiměřeností, rozvahou a vnitřním klidem (láskou – hlubším pochopením). Každý potřebuje svůj čas, prostor a může zvládnout jen tolik, kolik jeho nitro pojme a rozum rozliší. Malé dítě nemůže řídit vlak a nelze to od něj očekávat ani žádat. Nicméně pokud bude mít možnost získat znalosti životních zákonitostí přinašečů (výrazně vyšších vědomí, které se rodí každých cca. 2 tisíce let – Mojžíš, Ježíš, Zezulka..), bude se moci výrazně srovnat a vnitřně prohlubovat (aktivně měnit své jádro – vnitřní bytost). Tím, že v dnešní době zatím není plné uvědomění si toho, co se v rámci vývoje ve skutečnosti děje, dochází k mnohým zbytečným nedorozuměním a konfliktům. Mnohdy se tak logicky stává, že širší vědomí (protože z principu bere všechny jako své rovnocenné bratry) očekává od všech stejné pochopení, vjemy a vnímání života, jako má samo. Kdyby plně pochopilo, že tak žádat nemůže, možná by to byla úleva pro něj a nakonec i pro mladé vědomí (člověka).

 

 

Je dobré pochopit, že širší vědomí nutně potřebuje ke svému harmonickému vývoji svůj (mnohdy delší) čas a nalezení vlastního osudového rámce. Učitelem i školou je širšímu vědomí především život sám (jeho osud a vnitřní vedení). Z principu nehledá „vůdce, mistry ani jiné vnější berličky“. Nicméně i tak potřebuje více času a hlubší poznání (promyšlení) životních zákonitostí včetně sebe sama (svého nitra). Širší vědomí tak fakticky dospívá později. Tím, že se v dnešní době nemá od koho vnitřně učit či mít přirozený vzor, musí hledat jen u sebe a tím je vše ztíženo. Ničí jej též moderní lidské výdobytky (mobilní sítě jako 4G a 5G, Wi-Fi, chemie v jídle a lécích, hluk atd.) včetně vzdělávacího systému školství (které se vzdálilo od Života a rovnováhy citu a rozumu). Pokud širší vědomí nenajde zaměstnání odpovídající jeho nitru, může dojít až k sebe destrukci. Samotný Život a bytí je „potravou“ těchto širších vědomí, a tak není jedno, co dělají, pro koho pracují a jak myslí. Myšlenka je čin a může jejich nitro zabít. Podstatou života je hledání a žití pravdy (rovnováhy citu a rozumu).

 

Může to být těžko pochopitelné, ale širší vědomí se z principu svého nitra nemůže ukáznit, nemůže být vychováváno formou „kázání“ či memorování a už vůbec ne příkazy. Domnělé lidské jistoty, výmluvy na „kontext doby“ a naivní víra jsou jim cizí. Potřebují zkušenost, potřebují cítit (prožívat) a chápat (kriticky si ověřit), hledají především neosobní pravdu (rovnováhu). Respektují jen formu učení, kde učitel svoje učivo předává především svým životem – tedy vlastním příkladem v podobě vlastního bytí. Samozřejmě i tento další vývojový článek má své nerovnováhy a limity. Je též zatím blízko přechodu od zvířete a i po něm bude vývoj pokračovat dalšími a dalšími vývojovými stupni – rozšiřováním vědomí ve směru – jsem každý, vždy a všude. Obrazně vysvětleno je to asi tak, že člověk je na pomyslných hodinách vývoje vědomí někde na 6 hodině (tedy uprostřed) a další vývojový článek je na 6h a 1 min. Tedy čeká nás ještě mnoho vývojových „hodin“ a zatím jde jen o „slepičí krok“, což jistě nabourává mnohé představy o naší „vyspělosti“.

 

Ač se jistě nacházíme na tenkém ledě (kde hrozí dělení společnosti na „nad a pod“), je nutné pochopit oč jde.

 

Tím, jak se rodí více a více širších vědomí, automaticky a přirozeně se mění i duch doby a směřování společnosti. Snad v budoucnu i díky těmto zrozencům zavládne mír a harmonie. Snad si mladé (lidské) vědomí a nově se rodící (širší vědomí) navzájem porozumí a najdou cestu vzájemného respektu a spolupráce. Není vyšších ani nižších, podstatou Boha je život – prosté a harmonické Bytí, a to bez ohledu na šíři a hloubku vědomí.

Bylo by značně nepřesné a rozdělující vnímat život plošně v intencích „pod a nad“. Ve skutečnosti žádné „pod a nad“ není, mění se jen šíře a hloubka ducha (vědomí), která je tvořena zkušenostmi nitra (hlubokými prožitky). Každá bytost (duch) se postupně vyvíjí od primitivní až k hluboké a široké (a to až k věčnosti bytí – ie O ua, ze které oddělením sama vznikla a kam se logicky navrací).  Každá bytost nutně procházela stejným vývojovým cyklem (ve svých předchozích životech – inkarnacích). Mladé vědomí zatím moc neví o podstatě vývoje, ale známe vývoj hmoty, a proto bychom též mohli pochopit i vývoj ducha, který hmotu tvoří (hmota kopíruje ducha). 

 

Každé vědomí (vnitřní bytost – duch) muselo být napřed tím nejprimitivnějším prvokem, pak zrody (vývojem) procházelo rostlinou říší, zvířecí až k člověku a bude pokračovat stále až k vědomí – jsem každý, vždy a všude. Těžko vysvětlovat (pokud budeme používat jen ohraničený rozum), že čas a prostor je jen iluzí ohraničeného vědomí, které své hranice jednou ztratí (rozšíří). Tak jako známe bytosti, jako je zvíře či člověk, mohli bychom snad už i pochopit, že podobné „bytostné“ vědomí má třeba i Země, Slunce, galaxie atd. I proto by se měl člověk k Zemi chovat jako k bytosti. Dává mu vše a člověk jen bere a ničí. Ve svém šílenství chce snad nyní pokračovat i na Marsu a dalších planetách místo toho, aby se pokusil udělat si pořádek ve svém bytí tady na Zemi. Naše společnost ročně vyvraždí 150 miliard bytostí (pro svoji stravu), snad už najdeme sílu a odvahu začít přemýšlet a změníme toto barbarské konání.

 

 

„Nedělej druhým to, co nechceš aby dělali oni tobě.“

Naše společenství by se mělo zamyslet i nad naší technikou, kde například údajně „bezpečné“ elektromagnetické vyzařování (nejen) věží pro mobilní přístroje, o kterém se domníváme, že není škodlivé, ve skutečnosti zcela zásadně ničí člověka a vše živé. Málokdo ví, že právě elektromagnetické záření má na organizmus podobný vliv jako světlo, což se negativně projeví třeba tím, že v noci tělo netvoří melatonin a dochází tak ke ztrátě imunity a z toho plynoucí onemocnění. Elektromagnetické záření (EMF) může být též příčinou vzniku tzv. virů (které však ve skutečnosti jsou jen zbytky našich otrávených buněk). EMF velmi negativně působí i na všechny tvory a život obecně (především hmyz – včelstvo, ptactvo a i jistou měrou i na celkové zahřívání, čímž je částečně zapříčiněn i úbytek spodní vody). Mladé vědomí napřed koná a teprve pak zjišťuje důsledky, možná by už bylo na čase napřed znát důsledky a teprve pak (pokud ověříme bezpečnost) konat. 

 

Snad najdeme odvahu a sílu k hlubšímu promyšlení a vlastní změně. Snad se vědomí a směřování společnosti změní a začneme být kladnou složkou Života. Zatím se nám to moc nedaří, ale záleží jen na nás. Cesta byla, je a bude jenom jedna, to znamená měnit sebe (své myšlení, nitro a život).

Tak jako se jednou spojí (vyrovná) rozum a cit, spojí se v budoucnu i věda a náboženství. Náboženství bude vědou a věda bude náboženstvím, protože obojí bude zkoumat a propojovat Život-Boha a jeho zákonitosti, které se shodně projevují jak v duchu, tak ve hmotě. S přibývajícím poznáním plněji pochopíme, že tím nejmenším a zároveň největším co existuje je myšlenka (IE -(O)- UA).

 

A-Ž