Každých 2000 let se cyklicky na Zemi rodí „přinašeči“ hlubokého poznání (vědění) životních zákonitostí. Pomáhají nám k pochopení sebe sama a aktivní vlastní vnitřní změně vedoucí naše vědomí k plnému rozšíření ve směru – jsem každý vždy a všude.
Lidstvo však obyčejně hledá vše, jenom ne pravdu. Nám posledního veřejně známého přinašeče (Ježíše) lidé pověsili na kříž a z jeho vraždy si mnozí dokonce udělali snad i snětí vlastních hříchů. Mnozí dodnes nepochopili jeho misi a cíl, tedy abychom mohli díky jeho poznání lépe a aktivně měnit sebe, kriticky přemýšlet a být kladnou složkou života. Tím, že se poznání přinašečů obyčejně vždy zakalí a deformuje, dochází lidstvo k o to větší nerovnováze. Myšlení se tak obyčejně vždy odkloní od kritičnosti a přiklání se o to více k slepé víře.
Přinašeč a jeho žáci
Přinašeč se za svého života snaží vychovat i své následovníky a žáky (pověřené). Ovšem přinašeči mohou vybírat jen z toho, co jim osud a doba dovolí. Lidé zatím nejsou vyspělým tvorem (jsme asi tak uprostřed vývoje) a ve své hlouposti a namyšlenosti ničí vše živé a pokládají se za „pány tvorstva“. Je tedy nelehkým úkolem přinašečů předat své poznání a pomoci lidstvu k rovnováze citu a rozumu.
Jeden z žáků přinašeče dostane i možnost napojení (zasvěcení) ne vědomí přinašeče a to i po jeho smrti. Může tak dál (jako medium) předávat znalosti životních zákonitostí. Avšak má to jednu podmínku. Pověřený aby udržel své napojení (zasvěcení), tak se musí zcela oddělit a distancovat od jiných směrů a jejich vlivů.
„Jenomže když mu tuto schopnost předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů“ Josef Zezulka (BYTÍ str. 117-118)
Bohužel tuto podmínku pověření vždy, dříve či později, neudrží a své pověření (napojení) ztrácí. Lidstvo tak přijde o možnost dostávat poznání z čistého zdroje. Jistě si ztrátu vlastní rovnováhy a napojení v minulosti žádný pověřený nechtěl připustit, nebude tak jistě činit ani současný či budoucí pověřený, a to i přes fakt, že napojení ztratí. Jak uvádí Zezulka, mnozí papežové se mylně domnívali, že jsou stále prostředníky přinašeče, i když tuto schopnost ztratili.
Co je „pověření“ a jak je možno jej ztratit
Přinašeč svému vybranému a vhodnému žákovi svoji silou a rozsahem rozšíří a prohloubí jeho vrozenou schopnost průtoku vitálních (bioenergetické pole) sil a umožnil mu tak i vnímat pravdu bytí skrze něj (napojením na vědomí přinašeče). Má to však logickou podmínku, že pověřený tento dar (rozšíření vlastního bioenergického pole a vědomí) musí chránit před cizími vlivy a směry. Protože toto „pověření a schopnost“ není bytostným vlastnictvím a kvalitou pověřeného, musí být v naprosté čistotě drženo od jiných silných vlivů, aby nebylo přestřeno či jinak zamlženo a zdeformováno.
„Jenomže když mu tuto schopnost předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů“ Josef Zezulka (BYTÍ str. 117-118)
Mnozí si slova Zezulky jistě vykládají jen tak, že pověřený nesmí být členem jiného směru či, že by se musel stát vyznavačem jiné víry, aby neudržel tuto podmínku. Ale pravda je taková, že Zezulka hovoří o „vlivech“. Tedy pověřený musí udržet především vlivovou čistotu a nenechat na sebe působit (a rozevírat se) jiným směrům a jejich vlivům (aby zasvěcení nebylo přestřeno jiným vlivem). A tak se táži, když se pověřený žák J. Zezulky T. Pfeiffer v Indii účastnil stovek obřadů a rozevřel se mnohým kněžím a jejich vlivům, jak mohl udržel vlivovou čistotu a podmínku, že se nesmí rozevřít jiným směrům a jejich vlivům?
Mnozí věřící církve SJZ dodnes ve své iluzi o šíření filosofie bytí v Indii nejsou schopni kriticky popřemýšlet, natož připustit možnost, že právě jejich sedmileté konání a plné rozevření se deformované indické kultuře by mohlo být tím odklonem o kterém hovoří J. Zezulka (podmínce „oddělit a distancovat se od jiných směrů a jejich vlivů“). Dalším logickým důsledkem cest SJZ do Indie by i dle J. Zezulky mohlo být zamlžení podvědomí a ztráta (deformace vědomí) schopnosti vnímat realitu. Pak by jistě málo kdo byl schopen rozlišit, že pověřený své napojení ztratil, ba co víc, že je napojen a zavázán na starobylé vlivy a indické entity.
„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv, pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí“ . Josef Zezulka
Tedy zamyslíme-li se, je zde minimálně velmi velká pravděpodobnost, že pověřený (zasvěcený) tento dar a „možnost vnímat pravdu bytí v napojení na přinašeče“ již ztratil, když se v Indii otevřel jiným směrům a jejich vlivům. Ač si to jistě mnozí věřící SJZ nebudou chtít z principu ani připustit a budou do roztrhání těla nekriticky dál hájit T. Pfeiffera, ten dost možná již tento dar (zasvěcení – pověření) zamlžil či zcela ztratil. Ostatně tak jako všichni jeho předchůdci z dob dávných. Napojení (zasvěcení) pověření žáci přinašeče nikdy neudrželi a tak by nebylo ani divu, že i tentokrát by bylo „pověření“ ztraceno.
Pro rovnovážné a nestranné promyšlení je dobré si připomenout, že otevření se indickým vlivům vyvrcholilo v druhém roce cest do Indie, kde pověřený ztrácí na celý týden vědomí a sám byl dokonce jen kousek od ztráty života. Po tomto propadu se mnohé změnilo. Pověřený se nepochybně neoddělil a nedistancoval od jiných směrů a jejich vlivů a právě tím velmi pravděpodobně mohl ztratit i možnost čistě vnímat pravdu skrze napojení na přinašeče. Navíc se pověřený navázal na indické entity. Z nevědomosti tak dodnes rozšiřuje vazby na indické vlivy u každého, kdo se mu rozevře (např. i u biotronického léčení).
T. Pfeiffer mnoho let odvádí věřící k placeným deformovaným obřadům, starobylým dostředivým (indickým) kulturám a následně zakládá církev, kde se prvořadě věří. Došlo tak dle mého názoru k obraznému „míchání“ staré kaše s novou. Ve svém odklonu tak dost možná stahuje celou generaci (dost možná i celou dvoutisíciletou epochu) a nejspíše z nevědomosti se vrací k deformacím odcházející dostředivé doby Ryb (jejíž podstatou je víra a církev, resp. starobylé deformované a dostředivé kultury, kde se lidé snaží především o své blaho a vývoj na úkor rovnováhy a prospěchu celku).
Společenství Života
Společenství Života byl svěřen nelehký úkol, pokusit se vysvětlit nejen věřícím T. Pfeiffera v SJZ, co je podstatou pověření a jak může dojít k jeho ztrátě. Nevyhnutelně tak mnozí věřící včetně T. Pfeiffera půjdou (a již i v mnohém šli) proti této snaze a udělají snad vše, aby svoji víru (a iluzi) obhájili, a to i kdyby byla zcela mylná. Je přece mnohem jednodušší nechat se někým či něčím táhnout, než-li sám přemýšlet a hledat pravdu (natož si přiznat chybu). Církev SJZ je bezesporu v důsledku postavena především na prvořadé víře v „pověření a pověřeného“ a nikoli na kritickém myšlení a hledání pravdy. Logicky a nevyhnutelně by tak pro mnohé bylo velmi bolestné a téměř až nemožné si možnou ztrátu iluze o pověření přiznat, protože by tak byli v situaci, kde by museli ztratit i svoji „hlavní oporu a předmět víry“ a přiznat si tak mnoholetý omyl. Vždyť si mnozí v církvi SJZ postavili své bytí na následování pověřeného a to třeba i do Indie, kde mnohdy utratili své dlouholeté úspory v pevné víře, že tak konají dobro a nebo, že tak snad šíří filosofii bytí.
Ale pravda je taková jaká je a ne jakou by si mnozí přáli, stejně tak o pravdě nerozhoduje „hlasování či většina“. Vždyť každý kdo neztratil soudnost si jistě může sám zdůvodnit a popřemýšlet, že Tomáš Pfeiffer (SJZ) mohl ztratit „pověření (napojení) a dokonce, že nyní nemá s podstatou vůle a čistým odkazem J. Zezulky nic společného.
Snad dojde ke změně a i T. Pfeiffer a jeho věřící pochopí, že cílem Zezulkova učení není a nemůže být prvořadě víra (a církevní struktura), ale pochopení životních zákonitostí, kritické myšlení a hledání pravdy. Snad pochopí, že indická kultura je v mnohém dnes již tak deformovaná, že její vlivy mohly vést ke ztrátě napojení (pověření) T. Pfeiffera.
Cožpak by si někdo uměl představit, že by Zezulka platil indickým kněžím, aby mu vyčistili karmu? Nebo aby Zezulka souhlasil s pojmenováním církve, kde se prvořadě věří , po jeho osobě?
Dle mého osobního názoru by žádný opravdový žák a pokračovatel nevložil filosofii bytí do církevní struktury, kde se prvořadě věří a která nese jméno přinašeče. Vždyť jeho posláním bylo přinést vědění a nikdy by si jistě nepřál, abychom jej vzývali či uctívali například v názvu církve, kde se tak věřící nevyhnutelně budou ladit na jeho osobu a nikoli na podstatu učení (kritické myšlení, niternou změnu, poznávání životních zákonitostí).
Kritické myšlení a vlastní niterná změna
Nezbývá, než aby každý sám, a to i dle doporučení přinašeče Josefa Zezulky, kriticky myslel, vše ověřoval a z principu nikomu nevěřil.
Tedy nevěřte prosím ani shora uvedeným myšlenkám a názorům, vše vždy sami promyslete, hledejte rovnováhu.
Cesta je jenom jedna – to znamená, kriticky myslet a měnit sebe (svoji vnitřní bytost).
Zdroj videí BIOVID TV
Citace J. Zezulky – BYTÍ
