Všechny velké kultury, náboženství a filosofie vznikly z jednoho pramene – vědění přinašečů. Ti se na Zemi cyklický rodí každých 2000let. Jsou studnicí znalostí a svým vědomím (vývojem) se již blíží bodu plného splynutí do Jednoty. Ve své podstatě jsou bytosti (přesněji vědomí), které z našeho pohledu a vývojového stupně daleko převyšují lidské zrody a i další vývojové články po lidech. Aby lidstvo mohlo najít rovnováhu a hlubší pochopení Života, jsou přinašeči vědění zásadním a nezbytným zdrojem poznání, kteří tak vždy na přelomu dob svým poznáním a myšlenkami formují další dvoutisíciletí.
Přinašeči vědění přinášejí tři základní okruhy znalostí a poznání, které jsou navzájem plně provázány. Těmi jsou:
1) poznání životních zákonitostí (filosofie – hluboká architektura souvislostí Života a vesmírného řádu).
2) duchovní praktika (aktivní a vědomá cesta do nitra a prohlubování vědomí ve směru jsem každý, vždy a všude).
3) služba vitálními silami (biotronika a služba harmonizaci kolektivního (ne)vědomí – udržování rovnováhy Bytí).
Protože lidé přinašeče vědění za jejich života nikdy nerozeznají, jejich odkaz a rozšíření poznání do velké míry odvisí na jejich žácích a pokračovatelích („roznašečích“). Tito „roznašeči“ tak značně formují další dvoutisíciletí a teoreticky mají za úkol především udržení čistoty myšlenek přinašečů (rovnováhu) a tvorbu vhodných forem šíření pro snazší pochopení podstaty nauky v rámci dané doby a vývoje vědomí. A zde je lidově řečeno „kámen úrazu“, protože lidské vědomí je zatím nesmělé a poněkud nezkušené (mladé) a myšlenky přinašečů vědění lidští roznašeči vždy do větší či menší míry deformují a pokroutí. I proto jeden z žáků přinašeče získá dar a možnost napojení na jeho vědomí, čímž i po smrti přinašeče mohou lidé získávat znalosti a poznání přímo ze „zdroje“. Aby však „pověřený žák“ čistotu napojení na vědomí přinašeče udržel, nesmí se ani částečně otevřít jiným vlivům a směrům. Jde o to, že napojení na přinašeče pověřený získá tím, že jej sám přinašeč obrazně řečeno na-vybruje na jeho úroveň vědomí. Pověřený tak získá rozšíření svoji silové struktury (a do jisté míry i vědomí), které však neodpovídá jeho vlastní vnitřní zkušenosti ani možnostem a nemůže tak „na-kalibrování“ sám opravit nebo obnovit. Proto pověřený nesmí být ani částečně „přestřen“ jiným vlivem nebo směrem. Tuto podmínku však pověření nikdy neudrží a dar napojení na vědomí přinašeče dříve či později ztratí.
Žijeme v době, kdy se opět zrodil ten, který ví a zná životní zákon (přinašeč vědění). Ani Josef Zezulka za života nebyl rozpoznán a i tentokráte byli kolem něj žáci a pokračovatelé, kteří mají za úkol předat a rozšířit jeho znalosti dál. Jeden z žáků (T. Pfeiffer) navíc dostává dar (zasvěcení) a získává tak napojení na vědomí přinašeče. Avšak tak jako vždy, pověřený žák neudržel čistotu a napojení ztratil.
Níže si dovolím tento fakt hlouběji popsat a vysvětlit. Předem bych rád zdůraznil, že není cílem jakkoli napadat nebo dehonestovat osobu Tomáše Pfeiffera ‚(pověřeného žáka), ale jde o archetyp lidského jednání, které se nám cyklicky již po tisíciletí opakuje a proto je dobré jej hlouběji pochopit a poznat. Tomáš Pfeiffer jistě učinil maximum a možná i více, vždyť dvacet let udržel čistotu a byl čistým zdrojem vědomí přinašeče, avšak následně nevyhnutelně selhal a napojení ztratil. V důsledku však i jeho selhání, ostatně jako všech předchozích z dob dávných, bylo nevyhnutelné a zákonité, protože zde narážíme na samotné hranice lidských možností, schopností rozlišovat a chápat v plné hloubce širší reality bytí.
Lidské poznání a možnosti jsou poměrné dle stupně vývoje druhu a proto člověk nemůže činit více, než ze svého postu vědomí pojímá a je schopen rozlišit. Člověk tak může se svými stíny (ješitností, karmickými vazbami, touhou něco znamenat atd.) aktivně a do hloubky pracovat jen poměrně a tyto stíny jej tak vždy i do nemalé míry ovlivňují. Pro pověřeného tak vyvstává nelehký a téměř nemožný úkol, aby na jednu stranu byl čistým zdrojem vědomí přinašeče (které jej o řády přesahuje) a na druhé straně, aby bojoval s vlastními stíny a deformacemi, na což ještě nemá dostatek životních zkušeností a vývojových schopností.
Udržet čistotu napojení na vědomí přinašeče je pro člověka (pověřeného) doslova nadlidský a nemožný úkol. Není zde na místě otázka, zda-li pověření mohou udržet čistotu napojení na vědomí přinašeče, ale spíše otázka, jak dlouho může být člověk (pověřený) schopen napojení udržet. Pověřený žák Tomáš Pfeiffer udržel čistotu napojení dvacet let, což považuji za úctyhodné. Následně v Indii o dar napojení na vědomí přinašeče přišel a lidstvo tak tento dar na dalších dva tisíce let ztratilo.
Příběh však nekončí, další blízký žák přinašeče vědění v tichosti realizuje duchovní praktika J. Zezulky a napojení na zdroj získává. Již ne jako dar (zasvěcení od přinašeče), ale jako výsledek vlastní niterné cesty a změny vědomí. Kruh se uzavírá a podstata mise přinašeče díku Janu Marešovi také. Právě on nám svoji cestou ducha ukazuje, že každý může najít svoje vedení a čistý zdroj ve svém nitru. Což je i podstatou mise přinašečů vědění.
Já jsem – JE – cesta pravda a život.
Jsem každý, vždy a všude.
Přinašeč a jeho žáci
Přinašeč se za svého života snaží vychovat i své následovníky a žáky (pověřené). Ovšem přinašeči mohou vybírat jen z toho, co jim osud a doba dovolí. Lidé zatím nejsou vyspělým tvorem (jsme asi tak uprostřed vývoje) a vědomí a šíře pojímání hlubší reality bytí je limitována značně okleštěnými vývojovými možnostmi. Je tedy nelehkým úkolem přinašečů předat své poznání a pomoci lidstvu k rovnováze citu a rozumu, protože mu lidé z principu nemohou hlouběji a v plném rozsahu rozumět.
Snad i proto jeden z žáků přinašeče dostane i možnost napojení (zasvěcení) ne vědomí přinašeče a to i po jeho smrti. Může tak dál (jako prostředník, který byl přinašečem „na-kalibrován) předávat znalosti životních zákonitostí. Avšak má to jednu podmínku. Pověřený aby udržel své napojení (zasvěcení), tak se musí zcela oddělit a distancovat od jiných směrů a jejich vlivů.
„Jenomže když mu tuto schopnost předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů“ Josef Zezulka (BYTÍ str. 117-118)
Bohužel tuto podmínku pověření vždy, dříve či později, neudrží a své pověření (napojení) ztrácí. Lidstvo tak přijde o možnost dostávat poznání z čistého zdroje. Jistě si ztrátu vlastní rovnováhy a napojení v minulosti žádný pověřený nechtěl připustit, nebude tak jistě činit ani současný či budoucí pověřený, a to i přes fakt, že napojení ztratí. Jak uvádí Zezulka, mnozí papežové se mylně domnívali, že jsou stále prostředníky přinašeče, i když tuto schopnost ztratili.
Co je „pověření“ a jak je možno jej ztratit
Přinašeč svému vybranému a vhodnému žákovi svoji silou a rozsahem rozšíří a prohloubí jeho vrozenou schopnost průtoku vitálních (bioenergetické pole) sil a umožnil mu tak i vnímat pravdu bytí skrze něj (napojením na vědomí přinašeče). Má to však logickou podmínku, že pověřený tento dar (rozšíření vlastního bio-energického pole a vědomí) musí chránit před cizími vlivy a směry. Protože toto „pověření a schopnost“ není bytostným vlastnictvím a kvalitou pověřeného, musí být v naprosté čistotě drženo od jiných silných vlivů, aby nebylo přestřeno či jinak zamlženo a zdeformováno.
„Jenomže když mu tuto schopnost předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů“ Josef Zezulka (BYTÍ str. 117-118)
Mnozí si slova Zezulky jistě vykládají jen tak, že pověřený nesmí být členem jiného směru či, že by se musel stát vyznavačem jiné víry, aby neudržel tuto podmínku. Ale pravda je taková, že Zezulka hovoří o „vlivech“. Tedy pověřený musí udržet především vlivovou čistotu a nenechat na sebe působit (a rozevírat se) jiným směrům a jejich vlivům (aby zasvěcení nebylo přestřeno jiným vlivem). A tak se táži, když se pověřený žák J. Zezulky T. Pfeiffer v Indii účastnil stovek obřadů a rozevřel se mnohým kněžím a jejich vlivům, jak mohl udržel vlivovou čistotu a podmínku, že se nesmí rozevřít jiným směrům a jejich vlivům?
Mnozí věřící církve SJZ dodnes ve své iluzi o šíření filosofie bytí v Indii nejsou schopni kriticky popřemýšlet, natož připustit možnost, že právě jejich sedmileté konání a plné rozevření se deformované indické kultuře by mohlo být tím odklonem o kterém hovoří J. Zezulka (podmínce „oddělit a distancovat se od jiných směrů a jejich vlivů“). Dalším logickým důsledkem cest SJZ do Indie by i dle J. Zezulky mohlo být zamlžení podvědomí a ztráta (deformace vědomí) schopnosti vnímat realitu. Pak by jistě málo kdo byl schopen rozlišit, že pověřený své napojení ztratil, ba co víc, že je napojen a zavázán na starobylé vlivy a indické entity.
„Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv, pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí“ . Josef Zezulka
Tedy zamyslíme-li se, je zde minimálně velmi velká pravděpodobnost, že pověřený (zasvěcený) tento dar a „možnost vnímat pravdu bytí v napojení na přinašeče“ již ztratil, když se v Indii otevřel jiným směrům a jejich vlivům. Ač si to jistě mnozí věřící SJZ nebudou chtít z principu ani připustit a budou do roztrhání těla nekriticky dál hájit T. Pfeiffera, ten dost možná již tento dar (zasvěcení – pověření) zamlžil či zcela ztratil. Ostatně tak jako všichni jeho předchůdci z dob dávných. Napojení (zasvěcení) pověření žáci přinašeče nikdy neudrželi a tak by nebylo ani divu, že i tentokrát by bylo „pověření“ ztraceno.
Pro rovnovážné a nestranné promyšlení je dobré si připomenout, že otevření se indickým vlivům vyvrcholilo v druhém roce cest do Indie, kde pověřený ztrácí na celý týden vědomí a sám byl dokonce jen kousek od ztráty života. Po tomto propadu se mnohé změnilo. Pověřený se nepochybně neoddělil a nedistancoval od jiných směrů a jejich vlivů a právě tím velmi pravděpodobně mohl ztratit i možnost čistě vnímat pravdu skrze napojení na přinašeče. Navíc se pověřený navázal na indické entity. Z nevědomosti tak dodnes rozšiřuje vazby na indické vlivy u každého, kdo se mu rozevře (např. i u biotronického léčení).
T. Pfeiffer mnoho let odvádí věřící k placeným deformovaným obřadům, starobylým dostředivým (indickým) kulturám a následně zakládá církev, kde se prvořadě věří. Došlo tak dle mého názoru k obraznému „míchání“ staré kaše s novou. Ve svém odklonu tak dost možná stahuje celou generaci (dost možná i celou dvoutisíciletou epochu) a nejspíše z nevědomosti se vrací k deformacím odcházející dostředivé doby Ryb (jejíž podstatou je víra a církev, resp. starobylé deformované a dostředivé kultury, kde se lidé snaží především o své blaho a vývoj na úkor rovnováhy a prospěchu celku).
Pokud by si věřící církve SJZ tento fakt ztráty napojení pověřeného nepřiznali, jistě by se opakovalo to co již mnohokráte a další pokračovatelé pověřeného by byli jen prázdnou nádobou vlastních iluzí.
Tím že přetrhali spojení, znemožnili si správný příjem a zrušili možnost předávat dál hlavám církve schopnost přímého napojení.. tu možnost kterou se domnívali mít pozdější papežové a kterou představovali jako neomylnost.“ Josef Zezulka
Společenství Života
Společenství Života byl svěřen nelehký úkol, pokusit se vysvětlit nejen věřícím T. Pfeiffera v SJZ, co je podstatou pověření a jak může dojít k jeho ztrátě. Nevyhnutelně tak mnozí věřící včetně T. Pfeiffera půjdou (a již i v mnohém šli) proti této snaze a udělají snad vše, aby svoji víru (a iluzi) obhájili, a to i kdyby byla zcela mylná. Je přece mnohem jednodušší nechat se někým či něčím táhnout, než-li sám přemýšlet a hledat pravdu (natož si přiznat chybu). Církev SJZ je bezesporu v důsledku postavena především na prvořadé víře v „pověření a pověřeného“ a nikoli na kritickém myšlení a hledání pravdy. Logicky a nevyhnutelně by tak pro mnohé bylo velmi bolestné a téměř až nemožné si možnou ztrátu iluze o pověření přiznat, protože by tak byli v situaci, kde by museli ztratit i svoji „hlavní oporu a předmět víry“ a přiznat si tak mnoholetý omyl. Vždyť si mnozí v církvi SJZ postavili své bytí na následování pověřeného a to třeba i do Indie, kde mnohdy utratili své dlouholeté úspory v pevné víře, že tak konají dobro a nebo, že tak snad šíří filosofii bytí.
Ale pravda je taková jaká je a ne jakou by si mnozí přáli, stejně tak o pravdě nerozhoduje „hlasování či většina“. Vždyť každý kdo neztratil soudnost si jistě může sám zdůvodnit a popřemýšlet, že Tomáš Pfeiffer (SJZ) mohl ztratit „pověření (napojení) a dokonce, že nyní nemá s podstatou vůle a čistým odkazem J. Zezulky nic společného.
Snad dojde ke změně a i T. Pfeiffer a jeho věřící pochopí, že cílem Zezulkova učení není a nemůže být prvořadě víra (a církevní struktura), ale pochopení životních zákonitostí, kritické myšlení a hledání pravdy. Snad pochopí, že indická kultura je v mnohém dnes již tak deformovaná, že její vlivy mohly vést ke ztrátě napojení (pověření) T. Pfeiffera.
Cožpak by si někdo uměl představit, že by Zezulka platil indickým kněžím, aby mu vyčistili karmu? Nebo aby Zezulka souhlasil s pojmenováním církve (kde se prvořadě věří) po jeho osobě?
I když Tomáš Pfeiffer dle mého názoru a poznání selhal, k tomuto otevření se jiným směrům a jejich vlivům došlo až okolo roku 2014. Tomáš tedy od roku 1993 do roku 2014 čistotu udržel. Můžeme se tedy na jeho selhání dívat dvěma způsoby.. a to že Tomáš již cca po 20letech selhal a nebo, že Tomáš celých 20let udržel čistotu.
Já se osobně domnívám, že 20let je na člověka docela úctyhodné, a to že Tomáš následně selhává bylo zákonité. Lidé jsou prvním tvorem po zvířeti a niterná zkušenost a hloubka je zatím poměrná. Až další vývojový článek bude mít více zkušeností, které nabral ve škole ducha mezi přechodem zrodů lidských do nového. Lidé tyto zkušenosti nemají kde nabrat a pokud by je měli, nebili by lidé.
Není vyšších ani nižších, na konci se všichni setkáme na začátku. Jsme Jednota.
A-Ž
Společenství Života
Zdroj videí BIOVID TV, Citace J. Zezulky – BYTÍ
