Národ, který neudrží svůj osudový úkol, zákonitě ztrácí svoji ochranu a klesá jeho osudová rovina i všechny děje. Pokud pochopíme tento fakt, pak pochopíme i události, jejichž jsme právě svědky.
Jako osudem „vyvolený národ“ jsme obdrželi poznání životních (duchovních) zákonitostí. „Osudová vyvolenost“ však neznamená nadřazenost, nýbrž především odpovědnost – a tím i menší možnost odchýlení se od rovnováhy. Josef Zezulka je přinašečem nového věku. Vždy vyžadoval, aby mu nikdo nevěřil, ale aby si každý vše sám ověřoval a hledal rovnováhu (pravdu).
Církev Společenství Josefa Zezulky (SJZ), která vznikla téměř dvacet let po jeho smrti, je pravým opakem jeho odkazu. Věřící slepě následují svého samozvaného „tisíciletého mistra“ (T. Pfeiffera) kamkoliv, platí desetitisíce za „vyčištění karmy“, podepisují cokoli, co je jim předloženo, a hlavně svým jednáním a členstvím zcela zamlžují podstatu filosofie Bytí.
Církev SJZ se stala nositelem indických deformací a církevní demagogie, je „strážcem starých struktur a deformovaných zvyků“ odcházející epochy Býka s podvlivem Ryb. Za současný neutěšený stav tak do značné míry nesou odpovědnost i členové této církve, kteří ze strachu, pohodlnosti a dostředivosti svým členstvím podporují indické entity a šíří církevní deformace. Národ se tím vzdaluje kritickému myšlení a samostatnosti… a tím vším ztrácíme právo na ochranu i existenci.
Tomáš Pfeiffer o sobě opakovaně, až fanaticky, tvrdí, že má jako jediný právo vést nauku přinašeče. Pokud by tomu tak skutečně bylo, měl by stejně tak nést i plnou zodpovědnost za to, že se tato nauka pokřivila, byla vložena do deformované struktury církve, provázána s indickými entitami a deformacemi – a tím národ ztratil svoji ochranu.
Tomáš Pfeiffer a jeho slepě věřící následovníci z církve SJZ zavedli nauku přinašeče do temných, dostředivých, indických vod, které nyní ovlivňují samu podstatu této nauky a ponižují osudovou osu národa.
Po mnoho let navštěvovali věřící SJZ stovky indických chrámů a obřadů, platili indickým padlým kněžím například za „vyčištění karmy“, „zajištění blahobytu“ nebo „nalezení lásky“. Cožpak nevědí, že duchovní služba i pomoc musejí být poskytovány zdarma (jak na to opakovaně upozorňoval J. Zezulka)? Nechápou, že indické duchovní entity a silové deformace s sebou nesou mnohem hlubší hrozby než jen fakt, že „nezměnili ani literu“? Umějí si snad představit, že by Josef Zezulka platil úplatným kněžím za „vyčištění karmy“ či „zajištění lásky a blahobytu“? Že by své žáky vedl do Indie, aby je vystavil tamním duchovním deformacím? Jen skutečně pomatený jedinec by se mohl domnívat, že by Zezulka vedl své žáky k prvořadé víře, nebo že by pojmenoval církev sám po sobě…
Tomáš Pfeiffer po léta přesvědčuje své věřící, že vložením filosofie Bytí do struktury církve „nezměnil ani literu či slovíčko“. Odmítá si přiznat, že je zásadní rozdíl mezi zachovaným textem a vlivovou čistotou duchovní struktury. Ač Tomáš a jeho věřící možná nezměnili ani „slovíčko“, fakticky nauku provázali s indickými vlivy, entitami a deformacemi, a navázali ji na církevní zvyky a demagogii. Možná nezměnili „text“, ale zcela proměnili směřování – místo rovnováhy nastoupila deformace. Došlo, obrazně řečeno, k míchání staré a zkažené kaše s novou a čerstvou.
Tomáš Pfeiffer a SJZ se z pohodlnosti a iluze o své vyvolenosti stali „strážci a služebníky“ starých struktur a vlivů odcházející epochy Býka (dostředivosti), čímž ohrožují vývoj i rovnováhu. Vložením nauky do struktury církve na sebe logicky a zákonitě navázali deformace a zvyky doby Ryb. Prvořadá víra, poslušnost, ukázněnost, slepá víra ve „vyvolené“, neschopnost samostatného myšlení, pohodlné nechávání se vést druhými – to vše je podstata Ryb, církví obecně, a rovněž i SJZ.
Tomáš Pfeiffer se veřejně oslavuje jako „mistr s tisíciletou zkušeností“ a každý, kdo se mu postaví, je podle jeho slov „černý jako bota, bez známky duchovního světla“. V církvi SJZ je zakázáno samostatně myslet či jen lehce zpochybnit „kroky a tvrzení mistra“. Každý, kdo si dovolí oponovat zjevným nesmyslům, je mistrem vyhozen a veřejně očerněn bez možnosti obrany.
Zjevné a každému soudně myslícímu člověku rozpoznatelné pochybení samozvaného vůdce a jeho poslušných následovníků zavedlo osudovou rovinu národa do nejnižších a nejtěžších rovin. Jsme otroky cizích mocností, „mírově“ nás obsazuje jiný národ, který z nás těží a nemá nejmenší úctu k našim zvykům ani občanům. Občané ČR platí nejvyšší ceny za energie v celé EU, a to i přes fakt, že jsme jejich čistí vývozci. Celková životní úroveň dramaticky klesá a hrozí, že se staneme přímými účastníky vykonstruované války, ze které z bezpečné vzdálenosti těží především ti, kteří ji vyvolali. Pokud nezasáhne vyšší vůle, nacházíme se kousek od vypuknutí velkého válečného konfliktu, do něhož mohou být vtaženi i naši občané.
Národ, který ztratil svůj osudový úkol, ztrácí ochranu – a do značné míry i právo na svou existenci. Naším úkolem je hájit rovnováhu a vždy hledat jen pravdu. Udržovat harmonii mezi citem a rozumem. Nepodléhat slepé víře ani jednostrannému racionalismu. Nezabarvovat se cizími deformacemi ani padlými kulturami, ale hledat původní čistý zdroj a rovnováhu. Chápat, že hluboké vědění a pravdu může každý nalézt pouze ve svém nitru. Pravdu hledat, mluvit a žít.
V tomto úkolu zatím zásadně selháváme.
A tak se ptám: Kam až bude muset zákon rovnováhy dojít, abychom našli sílu a odvahu ke změně? Co vše se ještě musí stát? Jak hluboko musí osudová rovina národa klesnout? Proč lidé nehledají pravdu, i když je zjevná? Jak je možné, že se nauka přinašeče tak snadno překrucuje? Jak je možné, že lidé tak snadno propadají propagandě a zjevným lžím? Cožpak nevíme, že i tichým přihlížením zlu a nerovnováze se stáváme jejich spolutvůrci a spoluzodpovědnými?
