V mých předchozích analýzách a textech jsem se ze všech možných úhlů a dopodrobna věnoval celkové struktuře, ekonomickému zázemí i vlivovým posunům uvnitř církve Tomáše Pfeiffera (SJZ). Jeden konkrétní bod oficiálního dokumentu církve SJZ si však zaslouží zcela samostatné zastavení a hlubší zamyšlení.
Představuje totiž korunu naprostého odklonu a dost možná i šílenství těch, kteří církev SJZ zakládali, i těch, kteří její založení slepě podepsali a dodnes v ní zůstávají jako členové. Samotnou podstatou destruktivního sektářství je stav, kdy jsou jedinci dána práva a pravomoci, které jej nejen nadřazují nad druhé, ale dokonce staví na úroveň Boha – to vše bez jakéhokoliv dohledu jiných lidí či možnosti jej v případě ztráty příčetnosti odvolat.
Absolutní pyramida moci bez brzd
Právní a výkonná struktura církve SJZ je z hlediska religionistiky i práva naprostým unikátem. Církev zcela postrádá synodu, radu, presbyterium či jakékoliv jiné kontrolní orgány. Všemocný a neodvolatelný sanátor Tomáš Pfeiffer sám absolutně rozhoduje o všem.
Tato absolutní nadvláda se projevuje i v ryze materiální rovině. Tomáš Pfeiffer je totiž jako fyzická osoba výlučným vlastníkem klíčového majetku a nemovitostí, včetně hlavního pražského centra na Soukenické ulici. Jedná se přitom o majetek, na který se řadoví členové dlouhé roky skládali ze svých peněz a brigádně ho budovali vlastní těžkou prací. Vůdce takto zcela ovládl plody jejich úsilí.
Tuto autoritářskou pyramidu se však rozhodl povýšit na absolutní úroveň. Vedle stoprocentní moci administrativní a majetkové si pojistil i totální moc duchovní – a to nejen nad organizací, ale nad samotným svědomím každého jednoho člena.
Do bodu 12 zakládající listiny církve nechal zakotvit větu, která je splněným snem každého totalitního vůdce či diktátora:
„Každý člen je odpovědný Bohu, sanátoru a svému svědomí.“
Neodvolatelný, nekontrolovatelný, vše ovládající a zakládající listinou postavený na úroveň Boha – to je dnes Tomáš Pfeiffer.
Tomáš Pfeiffer se tímto aktem oficiálně a právně postavil na roveň Boha. Věřící SJZ jsou mu na základě tohoto dogmatu povinováni přímou duchovní odpovědností. Zde již nelze hovořit o pouhých prasklinách v základech či plíživém odklonu. Toto je základ položený přímo do hnilobné bažiny, v níž se jakákoliv čistota původní nauky okamžitě utopí a navždy zanikne. Tento bod je čirou, krystalickou ukázkou duchovní pýchy, která fatálně a bezezbytku popírá Filosofii Bytí i samotného Josefa Zezulku, jehož jméno si dal jako zástěrku do názvu své autoritářské církve.
Zásadní rizika a destrukce Zezulkova odkazu
- Likvidace samostatnosti věřících: Povinnost odpovídat se osobě vůdce likviduje svobodný úsudek. Člen je povinně odpovědný sanátorovi, který si může vymyslet jakýkoliv duchovní či praktický nesmysl (či zrůdnost), a člen jej jako zmanipulovaný voják musí bez přemýšlení následovat.
- Úplné popření mise přinašeče: Josef Zezulka po celý život striktně vedl lidi k ladění se na nejvyšší Boží existenci (Jednotu) a na životní zákonitosti. Zásadně odmítal fixaci na osobu. Bod 12 tuto základní premisu obrací naruby.
- Aktivní ohrožení kritického myšlení: Dogma vynucuje slepou poslušnost a bere členům duchovní svéprávnost. Jakýkoliv budoucí sanátor (Pfeifferův nástupce) bude disponovat stejnou neomezenou mocí a člen mu bude povinně oddán, ať už bude vůdce projevovat známky duševní choroby, či úplné ztráty soudnosti.
- Zneužití jména Josefa Zezulky: Jméno přinašeče zde slouží pouze jako marketingový štít a morální vydírání pro udržení autoritářského systému jednoho sebezbožštělého jedince.
- Překroucení fiosfie bytí pro budoucí degenerace: Další generace budou tento hluboce patologický vzorec pouze slepě kopírovat. Budou fungovat jako armáda poslušných vojáků, kteří plní i prokazatelně chybný rozkaz a nikdy neupozorní sanátora ani na základní chybu, protože jsou mu plně a povinně odpovědni stejně jako Bohu.
Patologie této jediné věty v oficiálním státním dokumentu musí každého svéprávného člověka s elementární logikou okamžitě udeřit do očí. Tomáš Pfeiffer v tomto bodě zjevně ztratil veškerou soudnost. Stejně tak ztratil rozum každý, kdo se dnes vydává za pokračovatele odkazu Josefa Zezulky, a přitom je schopen byť jen minutu zůstávat členem církve, která mu zákonem ukládá povinnost odpovídat se pozemskému sanátorovi na stejné úrovni jako Bohu.
Odborný pohled: Proč jde o učebnicový příklad sektářství?
Z hlediska moderní religionistiky a sociologie náboženství představuje struktura církve SJZ v kombinaci s bodem 12 naprosto klasickou, modelovou definici destruktivní sekty. Systém vykazuje všechny klíčové znaky patologických kultů:
- Absolutní ztráta vnitřní seberegulace: V každé zdravé organizaci (včetně demokratických církví) existuje systém brzd a protivah. Jakmile je vůdce doživotní, nekontrolovatelný a neodvolatelný, struktura ztrácí možnost jakékoliv vnitřní reformy. Vůdce nemůže být opraven, ani když projevuje známky ztráty soudnosti.
- Systematická likvidace morální autonomie: Věta ze zakládající listiny staví sanátora na úroveň Boha, čímž dochází k přemostění vnitřního svědomí člena. Pokud má věřící pochybnosti, je manipulován k tomu, aby své vlastní svědomí potlačil. Neposlušnost vůdci se totiž v nastaveném dogmatu rovná hříchu proti Bohu. Člen tak přichází o status svobodné bytosti.
- Totalitní provázanost tří pilířů moci: Sekta dosahuje stoprocentní kontroly uzavřením kruhu tří rovin – materiální (majetek a klíčové nemovitosti jako centrum Soukenická jsou napsané na Pfeiffera jako fyzickou osobu), administrativní (doživotní a neodvolatelná funkce statutára bez rady či synody) a duchovní (bod 12 o přímé odpovědnosti vůdci).
Tento stav již nemá nic společného s duchovní cestou či svobodným hledáním pravdy. Jde o dokonale propracovanou právní a psychologickou past na lidské vědomí, která parazituje na odkazu Josefa Zezulky.
Pozadí vzniku církve: Ukvapenost, manipulace a strach
Tento šokující bod zakládající listiny plně osvětluje, proč církev v roce 2014 vznikala v takovém utajení a spěchu. Členové tehdejší Duchovní univerzity Bytí (DUB) neměli čas ani možnost zjistit, co vlastně v žádosti podepisují. Vedení jim lhalo o extrémní naléhavosti situace. Ti, kteří kladli logické otázky, byli okamžitě umlčeni nebo ze společenství bez milosti vyhozeni.
Dnes je již skutečný důvod tehdejšího spěchu zcela zřejmý. Tomáš Pfeiffer se potřeboval nechat církevně a právně pasovat na božstvo. Každý, kdo dnes v této struktuře zůstává, se vědomě podílí na popření celoživotního díla Josefa Zezulky.
Zezulkova výzva k soudnosti
Josef Zezulka zásadně odmítal slepou víru a vyžadoval vědění i kritičnost. Svým posluchačům důrazně kladl na srdce, že se nikdy nemají ladit na jeho osobu, nýbrž výhradně na nejvyšší Boží existenci – na Podstatu. Odpovědnost nese každý z nás sám za sebe vůči celku – Životu. Naší povinností je podle Filosofie Bytí učit se rozlišovat a samostatně myslet:
„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“ Josef Zezulka
Iniciován touto Zezulkovou výzvou k soudnosti proto vyzývám zakladatele církve SJZ i její věřící, aby konečně vyslyšeli slova přinašeče a přestali dělat Filosofii Bytí ostudu prostřednictvím sektářské struktury, která hrubě pošlapává i ty nejzákladnější pilíře Zezulkova odkazu.
Překroucení nauky a naivita samozvaného „mistra s tisíciletou zkušeností“ dosáhly založením této církve svého absolutního maxima. Stav, kdy se každý člen musí povinně zodpovídat pozemskému sanátorovi stejně jako Bohu, nemůže být ostudnějším mementem lidské ješitnosti.
Na základě všech výše uvedených faktů a v přímém souladu s myšlenkami Josefa Zezulky vyzývám k soudnosti a k okamžitému zrušení církve SJZ (Společenství Josefa Zezulky), případně k jejímu přejmenování na Církev Tomáše Pfeiffera. Jméno přinašeče nesmí sloužit jako štít pro osobní kult či ješitné ego samozvaných mistrů.
A-Ž
Škola Života
