T. Pfeiffer – prvořadá víra v SJZ a vzývání osoby J. Zezulky v názvu církve

Je to již 8let, co jsem položil tyto otázky T. Pfeifferovi, za které jsem byl následně vyhozen z přednášky a bez mé účasti a možnosti se bránit, veřejně pomlouván…

Otázka první (A-Ž 2015)

V úvodním odstavci (preambuli zakládající listiny církve SJZ) se píše: „Poslání společnosti a základní články její víry“.
Není mi jasné proč v tomto hlavním nadpisu je pouze víra. Není to jednostranné?
Není víra pouze jeden pól?
Proč by tam nemohlo být víra a vědění?

Odpověď T. Pfeiffer (2015)

„To se samozřejmě rozumí samo sebou. A když vlastně zakládáte organizaci, která je založena do toho stávajícího kontextu, tak samozřejmě sem patří slovo víra velmi prvořadě, protože církve, jestli vám není známo, jsou o víře a to obecně. Nejinak tomu je i u nás. Na druhé straně i to vědění tady má své místo, doufejme, snažíme se o tu rovnováhu“.

Otázka druhá (A-Ž 2015)

Kladu si otázku, zda-li by si přál pan Zezulka, aby církev nesla jeho jméno.

Můj osobní pocit je, že toto může vést ke zbožňování osoby.

Prostě by to mohlo býti příčinnou dělení se na Ježíšovi, Mojžíšovi a Zezulkovi.

A za dalších dva tisíce let zase jiné osoby.

Proč tedy nese název jméno osoby a nikoli myšlenku filosofii Bytí?

Vždyť v mnoha textech sám Zezulka zmiňuje, že nejde o něj, ale o tu společnou myšlenku??

Odpověď T. Pfeiffer (2015)

Dovolím si zde uvést pouze úvodní část odpovědi T. Pfeiffera (otázka i rozsáhlá odpověď viz. druhé video pod článkem).

„A proč se odvažujete uvažovat o tom, že vy to víte lépe než já“

Tím dle mého názoru bylo „vysvětleno vše“.. každý kdo si v církvi SJZ dovolí samostatně a kriticky uvažovat se nejspíše automaticky v očích „pověřeného“ nadřazuje a postaví proti němu osobně.

Nebo je snad moje otázka (vzhledem k téměř dvaceti letům fungování DUB mimo strukturu církve a jakémukoli upozornění, že by se církví stát mělo) nějak nepatřičná, nevhodná, nadřazující se či vzdálená podstatě filosofie bytí a J.Z.?

Cožpak Zezulka nechtěl, abychom nikdy nevěřili a to ani jemu a abychom vždy vše kriticky promýšleli a hledali rovnováhu (pravdu)?

A je zde snad stále ještě někdo, kdo dodnes nechápe, že by Zezulka nikdy nechtěl, abychom jej vzývali a ladili se na něj v názvu církve, kde se navíc prvořadě věří a kde věřící (v iluzi, že tak snad ctí starobylé kultury) platí indickým kněžím desetitisíce za údajné vyčištění karmy?

Komentář od A-Ž

Jediná věc se kterou s Tomášem Pfeifferem souhlasím je to, že církve (jak uvádí ve své odpovědi) jsou velmi prvořadě o víře a o víře obecně. Ovšem o to absurdnější je, že T. Pfeiffer vložil myšlenky a nauku přinašeče vědění J. Zezulky (více o přinašečích vědění zde – Ježíš lidstvu nepřinesl víru, ale vědění – Společenství života (spolecenstvizivota.cz)) do církevní struktury jejíž podstata je prvořadá víra. Přinašeč vědění nepřináší lidstvu víru, ale vědění (viz. záznam přednášky J. Zezulky zde – J. Zezulka – vědění a víra (záznam přednášky) – YouTube). Sám Zezulka jasně uvádí, že víru nemá rád, protože věřit se dá všemu, ale tím neobjevujeme tu velkou životní zákonitost a nepoznáváme to, jak to vlastně je. K harmonickému poznávání vede prvořadě „vědění Jednoty“. Tedy promýšlení a zdůvodnění si životních zákonitostí a následná i vnitřní změna. Tato „vnitřní změna“ je ve skutečnosti aktivní citová práce (meditace), která však s vírou (pasivním citem) nemá nic společného (více o aktivní vnitřní změně a víře zde – Bloudění za iluzemi „citu“ – Společenství života (spolecenstvizivota.cz)).

Pozorný čitatel a posluchač si tak jistě všimne, že se řečník značně vyhýbá odpovědi a dokonce odpovídá na zcela jiné téma, čímž jakoby (manipulativně) odpoví danou otázku.

Avšak moje otázka se v roce 2015 vztahovala pouze a jen k zakládající listině církve SJZ a faktu, že je v této úvodní preambuli (která určuje vše další) uvedena pouze víra. Neptal jsem se na to oč se kdo „snaží“ mimo zakládající listinu SJZ. Navíc pokud by se opravdu snažili o rovnováhu, jak se T. Pfeiffer snaží manipulativně argumentovat, pak by rovnovážná musela být i zakládající listina církve (tedy i v samotné preambuli výslovně uvedena rovnováha víry a vědění). Daná listina jistě bude kostrou a základem dalším a dalším generacím, které dávno zapomenou na to oč se kdo (ať už úspěšně či neúspěšně) „snažil“. Na to by ti co berou slova a listiny na lehkou váhu, neměli zapomínat. Vždyť vše má svoji sílu a váhu. Zakládající listina je „genem“ všeho následného.

Ale abychom se nedrželi jen listiny a „slovíček“. Mnohem důležitější je, jak se církev a věřící chovají a přistupují k životu. A zde každý soudný člověk se špetkou kritičnosti musí shledat, že se tato prvořadá a deformovaná víra (stejně jako v preambuli) zrcadlí a praktikuje. Vždyť právě „prvořadou a zcela nekritickou víru“ uplatnili mnozí věřící T. Pfeiffera již i v Indii. Jako slepí a hluší porušili snad všechna doporučení či varování J. Zezulky a nekriticky jako slepé a hluché stádo následovali pověřeného žáka v jeho karmických pádech a stínech v iluzi, že tak snad ctí starobylé kultury nebo dokonce šíří filosofii bytí. Jak smyslů zbavení platili desetitisíce za „vyčištění karmy“ a zcela nekontrolovaně se otevírali nerovnovážné (deformované) starobylé kultuře. Vždyť právě Indie (hindu) je krystalickým příkladem původní rovnovážné kultury, která se po staletích zdeformovala a zcela vychýlila. Z původní rovnováhy citu a rozumu (víry a vědění) se vytratilo vědění (poznání životních zákonitostí, logika a kritičnost) a propadla se do obřadních rituálů, kde snad ani samotní kněží již dnes netuší k čemu dané obřady mají sloužit. Kněží a mnozí hledající se tak vychylují a vzdalují smyslu duchovnosti – bytí kladnou složkou Života. Podstata duchovnosti není vlastní vývoj, ale služba Životu (celku), na což právě hindu poněkud zapomíná. Tento úpadek lze vysledovat snad ve všem co dnes Indie je. Od naprosté populační nekontrolovatelnosti, kastovního systému, „brahmanbusiness“ kde jde mnohdy i o velký „duchovní“ kšeft až po ekologickou katastrofu, kterou svým životem jako společnost způsobují. Jistě v Indii najdeme i fragmenty původní rovnováhy (např. ve starobylých védách), ale hlavní proud je zcela vychýlený a měl by nám být především varováním (jak v duchovní tak i v hmotné krystalizaci a deformaci).

Jako naprostý vrchol manipulace a zneužití jména i odkazu J. Zezulky tak vnímám pojmenování Tomášových cest po Indii („Velká cesta s Josefem Zezulkou“). Zezulka svým žákům vždy velmi důrazně říkal, že „v Indii to nenajdou“ a tamní filosofii vnímal jako velmi nerovnovážnou (deformovanou). Vzhledem k faktu, že se Tomáš a jeho věřící po Indii nechali vláčet tamním kněžím a nikdo nevěděl kde budou druhý den a do jakého chrámu a obřadu budou za nemalý peníz „namočeni“, považuji jako zcela nepřijatelnou ubohost a manipulaci jakkoli spojovat Zezulku s tímto odklonem a duchovním pádem pověřeného žáka T. Pfeiffera. Snad jen úplný hlupák by se mohl domnívat, že by Zezulka vedl v Indii své žáky k placení horentních částek za vyčištění karmy nebo aby se v iluzi o „ctění starobylých kultur“ rozevíral jejím deformacím a prvořadé snaze jen o svůj vývoj a prospěch. Domnívat se, že takto se snad dokonce „šíří nauka J.Z.“ je holým šílenstvím a naprostou ztrátou kritičnosti a soudnosti.

Tomáš díky otevření se deformované kultuře a jejím vlivům ztratil čistotu napojení (pověření) a zavedl nauku J. Zezulky k nerovnováze. Ohrožuje tak svým pádem a odklonem celou další dvoutisíciletou epochu.

V zakládající listině církve T. Pfeiffera, která si z nepochopení odkazu J. Zezulky dala do názvu jeho jméno je uvedeno: „Poslání společnosti a základní články její víry“. Vše následné v zakládající listině církve SJZ je tedy podřízeno víře a jenom víře. Jak sám T. Pfeiffer odpovídá, církve jsou prvořadě o víře a nejinak je tomu v SJZ.

Ovšem prvořadá a jednostranná víra je v přímém rozporu s filosofií bytí a všemu oč se Josef Zezulka snažil. Jak Zezulka uvádí, sám nemá rád víru, ale vědění, protože víra je málo a věřit se dá všemu. Člověk by dle filosofie bytí naopak měl prvořadě dát do rovnováhy své vím (ke svému nitru). Poznat a logicky si zdůvodnit životní zákonitosti a dle nich žít.

Pojmenovat tedy církev kde se prvořadě věří a kde věřící platí indickým kněžím za vyčištění karmy po J. Zezulkovi je nejen nepochopení jeho mise (přinašečství vědění), ale dokonce i hluboká neúcta, hloupost a drzost. Navíc Zezulka své žáky vždy důrazně upozorňoval, aby se nikdy neladili na jeho osobu, ale vždy jen na nejvyšší Boží existenci (Podstatu, Jednotu, Život..). Jak se chcete neladit na jeho osobu, když právě jeho osoba je v názvu církve? A i proto argumentace T. Pfeiffera s odkazem na „Ježíšovce“ je o to hloupější, že zde žádní „Ježíšovci“ za života Ježíše nebyli a jistě by si Ježíš (stejně jako Zezulka) nikdy nepřál, aby se tak jeho následníci jmenovali. To jen církev hluboko po smrti Ježíše zneuctila a překroutila mnohé včetně zneužití jména v názvech mnohých církví a Tomáš na tuto deformaci navázal v názvu SJZ. Mimochodem prvotní pokračovatelé Ježíše se jmenovali „křesťané“ (latinsky: discipuli Christiani) a nikoli „Ježíšovci“, jak se nám snaží Tomáš namluvit.

Někteří věřící T. Pfeiffera si prvořadou (jednostrannou víru) a zjevnou nerovnováhu a nesmysl v zakládající listině SJZ ospravedlňují tak, že je zde mnoho druhů víry. Ovšem nedomýšlejí, že i pokud bychom pozitivně brali víru jako „synonymum“ pro cit (jak argumentují), tak i prvořadý cit je málo, cítit můžeme kde co, tím ale neobjevujeme tu velkou životní zákonitost, nepoznáváme to, jak to vlastně je. Lidem chybí především kritické a logické myšlení (poznání životních zákonitostí – VĚDĚNÍ JEDNOTY). Teprve až lidé sladí své myšlení a udělají si v něm pořádek a řád (rovnováhu – vím se svým nitrem), teprve pak je možné rozvíjet i cit. Do té doby je to návrat k deformacím církve a indickým obřadním rituálům odcházejícího dvoutisíciletí „Ryb“, kde se již dávno vytratila rovnováha poznání (rovnováhy citu a rozumu).

Mnozí věřící církve SJZ tak zcela nekriticky a stádovitě propadají iluzi, že víra je plným synonymum pro cit a tak si vysvětlují oprávněnost vložit vědění přinašeče do církevní struktury. Nedomýšlí, že i kdyby tomu tak snad bylo, tak jejich (nejen) aktuální víra není hlubokou niternou zkušeností ani základních myšlenek a zákonitostí přinašeče a tím pádem je pouze a jen vírou slepou. Abychom snad mohli hovořit o víře jako o (synonymum) citu, musely by myšlenky přinašeče být naší vlastní a plnou hlubokou citovou zkušeností a prožitkem (což se u lidí a ani dalšího vývojového článku v plnosti nikdy nestane).

A tak se vás táži vážení věřící SJZ, kdo z vás je nositelem plné zkušenosti bezčasovosti či věčnosti bytí (IE O UA)? Kdo z vás prolnul své hluboké vědomí (vnitřní bytost) alespoň s naší galaxií a jejím dechem (rozptyl-dostředivost-klid-žár-rozptyl hmoty, dostředivé seskupování – krystalizace-opětovné rozžhavení – IAUE)?

Je zde někdo takový (abychom víru v rámci myšlenek J.Z. mohli právem pojmenovat jako cit a nikoli jako víru slepou)?

Myslíte si, že jsou lidé schopni svůj cit plně prolnout s věčností?

Je zde snad ještě někdo, kdo nepochopil, proč J,Z. neměl rád víru, ale vědění a proč by se člověk měl prvořadě snažit sladit své vím se svým nitrem (citem – vírou) a nikoli naopak?

Lidem chybí prvořadě vědní Jednoty – rovnováha „vím“ se svým stávajícím nitrem (citovými zkušenostmi minulých zrodů a vývojových druhů až ke člověkovi). Vyrovnat své vím k nitru (citu- nebo chcete li nepřesně – víře) by zatím bohatě stačilo, lítat ke hvězdám je v rámci vývoje a nerovnováhy člověka s prominutím poněkud směšné a předčasné, stejně tak jako prvořadá víra (církev). Lidský vývojový stupeň má za úkol vyrovnat své vím s nitrem, další vývojový článek po lidech má jako přirozenost aktivní změnu na základě poznávání zákonitostí a noření se do jejich podstaty i hlubokým vědomím (nitrem). Ani jeden vývojový stupeň však nevychází z prvořadé víry, ale naopak – z poznávání životních zákonitostí (vědění Jednoty).

Vždyť věřit bychom dle J. Zezulky měli jen tomu, co víme „věřím jen tomu, co vím“. Tedy rozevírat svůj cit (meditaci) bychom měli kontrolovaně jen tomu, co máme zdůvodněné (plně a logicky pochopené). Lidé před sebou mají prvořadý úkol v podobě sladění svého nitra s věděním. Nitro má každý (v různé šíři a hloubce hlubokého vědomí vnitřní bytosti), vědění je třeba se učit a dorovnat. Nejde však o vědění ledasjaké, jde o VĚDĚNÍ JEDNOTY. To je podstatou duchovní cesty a rovnováhy dle J. Zezulky. Nikoli prvořadá víra, jak je uvedeno v zakládající listině (preambuli) církve T. Pfeiffera (SJZ).

Podstata pověření a odklon T. Pfeiffera i jeho věřících

Pověřený žák J. Zezulky Tomáš Pfeiffer měl více jak 30 let na to, aby roznesl filosofii bytí. Aby vedl hledající ke kritickému a rovnovážnému myšlení tak, aby každý mohl najít své vnitřní vedení a stal se samostatnou a kladnou složkou Života. Tomáš byl pověřen pouze a jen k tomu, aby v rovnováze sloužil nejvyšší Boží existenci – Životu – Jednotě.

Aby vždy hledal, mluvil a žil jen Pravdu.

Avšak Tomáš (stejně tak jako pověření v dobách předchozích) selhal, za třicet let university bytí nebyl schopen své žáky a pokračovatele vést k samostatnosti, rovnováze, natož ke kritickému myšlení. V Indii zneuctil Zezulkův odkaz a vychýlil nauku vložením do církevní struktury. Ztrácí tak čistotu napojení (pověření). Svojí nerovnováhou a ješitností ohrožuje čistotu nauky J.Z. i nastávající dvoutisíciletou epochu.

Odvedl hledající k deformovaným indickým kulturám, kde zneužitím jména J. Zezulky („Velká cesta s Josefem Zezulkou po duchovních místech Indie“) zmanipuloval hledající k placení horentních částek za vyčištění karmy a rozevření se jejím deformacím. Založil vychýlenou církev (SJZ) kde se prvořadě věří a kde proti vůli J.Z. lidé vzývají jeho osobu v názvu církve. V obřadní výzvě zmanipuloval a obalamutil i nejbližší J.Z. proti Pravdě a dokonce i proti vůli J.Z. (pověření J. Mareše – zrozence dalšího vývojového stupně po člověku). Téhož dne 30.3. 2019 se veřejně honoruje za duchovního „mistra s tisíciletou zkušeností a přinašeče nauk“. Svým konáním (nerovnováhou, ješitností a neschopností sebereflexe v kombinaci s částečně i velmi vyspělým poznáním) nám ukazuje, proč „vyspělí“ jedinci v rámci lidského druhu jsou zároveň i tím úplně nejkrizovějším a nejvíce ohrožujícím Život a rovnováhu (Pravdu). V rámci vývoje vědomí (bytosti) jsou právě poslední lidské zrody ty nejrizikovější a dovolují největší možnou nerovnováhu, deformace a odchylky – jsou doslova nejkritičtějším vědomím vůbec a je nutné to brát velmi vážně na zřetel.

Ve skutečnosti však Pravdu (rovnováhu) v církvi kde je prvořadá víra nikdo nehledá, ani nalézt nelze. Je i Tomášovou odpovědností a ostudou, že jeden z jeho nejvěrnějších věřících je po třiceti letech učení se schopen vyprodukovat níže uvedenou zrůdnou myšlenku, která však v důsledku jen přesně popisuje podstatu církve SJZ: „Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu“).

Nutno dodat, že i věřící T. Pfeiffera nesou svůj nemalý díl odpovědnosti. Z pohodlnosti skrytu stáda se jen přidávali k nerovnováze. Jako slepí a hluší plnili chybné rozkazy svého padlého mistra. Jako zbabělci a hlupáci mlčeli i když mnohým bylo patrné a byli si vědomi faktu, že se odklánějí od rovnováhy (pravdy). Ze slabosti a prospěchářství neupozornili svého vychýleného „mistra“ na chybu, protože chtěli být léčeni, nechtěli se dostat v nemilost padlého „mistra“ natož riskovat a jít proti většině. Tito pohodlní zbabělci si ve skutečnosti snad ani nezaslouží myšlenky přinašeče. Jsou ostudou Života, ubohým a slabým vědomím neschopným hledat, mluvit a žít pravdu (rovnováhu). I oni nesou svůj nemalý díl odpovědnosti a ukazují nám slabost lidstva a neschopnost udržet podstatu mise přinašečů – pravdu hledat, mluvit a žít (být kladnou složkou Života).

Tomáš Pfeiffer i jeho věřící (církev SJZ) tak jdou (a dnes již mohu říci, že vědomě) proti vývoji, Životu, rovnováze (pravdě) i vůli přinašeče vědění (J. Zezulkovi).

Jako v době Mojžíše, sotva se přinašeč vědění „oddálí“, spadnou jeho učedníci zpět k uctívání nerovnovážných nauk a deformací doby předchozí. Tedy nyní k prvořadé víře (církevní struktuře odcházející doby Ryb) a uctívání deformovaných nauk doby dostředivé – Býka (hindu, kde je na prvním místě vlastní vývoj a kde se kněží utápí ve vychýlených magických obřadech, daleko od vědění životních zákonitostí a rovnováhy).

V celém vesmíru a stvoření nelze najít nerovnovážnějšího tvora než jsou lidé – člověk je krizový tvor.

Rovnováhu tak u lidí z principu (vyspělosti vědomí) nelze očekávat ani žádat. T. Pfeiffer byl přinašečem (vyšším duchovním řádem) pověřen ukázat nám příčinu a způsob pádu (nerovnováhu) lidského rodu. Což je v důsledku obrovským darem (a pro lidstvo jedinou možnou cestou) i příležitostí jak tuto nerovnováhu a příčiny cyklického pádu lidstva (pověřených i následovníků přinašečů) plně pochopit.

Člověk obyčejně vždy upřednostní iluze o svoji vyspělosti, mistrovství a „osudové pověřenosti“ před schopností zůstat skromný, sebekritický a hledat, mluvit a žít jen pravdu.

Čas se naplnil.

I přes poněkud urputnou lidskou snahu udržet si svoji nevědomost a iluze o svoji duchovní vyspělosti, přichází další vývojový druh, aby pomáhal Životu a rovnováze (Pravdě). Nebude snadné aby jej lidé přijali, z principu lidské ješitnosti a nevědomosti bude snad vším nabourávat jejich dosavadní poznání, zvyky a především iluze o nich samých. Člověk málokdy hledá (a umí rozpoznat) prostotu, normálnost a harmonii (podstatu opravdové duchovnosti).

Pravda (širší a komplexní realita) je taková jaká je a obyčejně nikdy není taková, jakou by si ji lidé přáli mít.

A-Ž 6.10.2023

Kompletní otázky A-Ž a odpovědi T. Pfeiffera viz. níže video –

Prvořadá víra v SJZ a vzývání Zezulky v názvu církve (otázky A-Ž – odpovědi T. Pfeiffer, 2015)