„VYVOLENÝ NÁROD“ ???

Ač se v rámci šestitisíciletého cyklu vždy po dvou tisících letech rodí do vyvoleného národa ti, „co vědí“, lidé si z jejich vědění udělají víru a překroutí jej ve vlastní iluze a pohodlnost. Když se pak zrodí nový přinašeč vědění, který lidem stejně jako ten předchozí vysvětluje zákonitosti Života a žádá vlastní změnu, kritické myšlení a rovnováhu citu a rozumu, lidé jej nepoznají. Učení předchozího přinašeče si lidé v průběhu staletí vždy zdeformují a přizpůsobí vlastním iluzím, formám a mocenským strukturám. Pravdivé poznání, které jim dá po dvou tisících letech nový přinašeč, je pro ně nepohodlné a natolik jiné než očekávali a chtěli, že jej v lepším případě jen odmítnou. Například Ježíš nebyl za svoji pravdu jen odmítnut, ale rovnou zabit – a lidé si z jeho úkladné smrti dokonce udělali snímání vlastních hříchů a dodnes tuto vraždu celebrují. Židé (kněží) přinutili řiímany, aby Ježíše ukřižovali, nehodila se jim Pravda kterou hlásal a žil. 

 

Když se tedy zamyslíme, proč lidé čekají na „spasitele“ a pak jej nikdy nerozeznají či nepřijmou, musíme si přiznat fakt, že lidé nečekají na přinašeče vědění a pravdu, kterou přinášejí, ale spíše čekají na to, že se vše udělá „samo“ a že se sami nebudou muset nic měnit. Očekávání „spasitele či mesiáše“, který by vše vyřešil a změnil je ve skutečnosti jen snaha obejít vlastní pohodlnost, lenost a naprostou nechuť nutné vlastní aktivní změny či změny obecně. Fascinující je, že pro svoji pohodlnost a lenost, transformovanou do nějaké slepé víry či mesianistické náboženství, jsou lidé schopni vraždit, lhát a konat ta největší zvěrstva proti Bohu a myšlenkám přinašeče (syna Božího – tedy bytostné vědomí, které je kousek od stavu – jsem každý, vždy a všude). Pod záštitou víry či náboženství tak lidé mnohdy maskují především svoji neochotu aktivně a kriticky myslet – měnit se. Je totiž velmi nelehký úkol naplňovat pravou podstatu přinašečů vědění – aktivně se měnit ve směru JÁ–VŠE. Měnit a ovládat druhé by chtěl (uměl) každý, ale měnit sebe, samostatně a kriticky myslet či hledat a nacházet rovnováhu, to umí a hledá málokdo.

 

Deformovaná náboženství a víra tak obyčejně vždy vycházejí z myšlenek přinašečů vědění, které si však lidé zcela překroutí a upraví k obrazu svému. Blažené čekání na mesiáše či spasitele nahradí vlastní nutnou změnu a samostatnost. Ti co mají za úkol po smrti přinašečů dál předávat poznání zákontostí (pověření“) se z ješitnosti a touhy něco znamenat pasují na mistry a učitele, kteří však hledající a věřící ještě více odvádějí od nitra a samostatnosti (podstaty nauky přinašečů). Je to nekonečný kruh braní a dávání, závislosti a slepoty jak kněží, tak věřících, kteří udělají vše, jen aby se sami nemuseli měnit a převzít odpovědnost za svůj život.

Čekání na „ráj“, „mesiáše“, „spasitele“ atd. je tedy ve skutečnosti jen zástěrkou pro utužení vlastních nerovnovážných životních programů a vzorců chování, které z pohodlnosti a lenosti odmítáme měnit. Je přece tak slastné věřit, že nemusím nic dělat a přijde někdo, kdo to za mě vše udělá a spasí mě, že ano?

 

Takové čekání na spasitele je ovšem přesným opakem toho, co ti, které naoko celebrujeme a k nimž se hlásíme (Ježíš, Mojžíš, Noe, Abraham, Zezulka..), ve skutečnosti žádali. Pokud by ti, co se hlásí k Ježíšovi, Mojžíšovi, Abrahámovi či jiným přinašečům vědění, naplňovali jejich myšlenky, nikdy by se z církví či jiných náboženství nemohlo stát to, čeho jsme právě svědky. Tento stav je zapříčiněn do velké míry i těmi, kteří byli přímými žáky přinašečů a měli za povinnost předávat dál jejich poznání. I tito žáci (říkáme jim apoštolové, pověření atd.) jsou jen lidé a po smrti vědoucích se z pohodlnosti či jiných důvodů obyčejně vždy vrátí do svých programů a předchozích zvyků. Jsou to tady především právě žáci přinašečů, kteří hned po jejich smrti zamlží čistotu a rovnováhu nejvíce. Je to nelehký úkol pro člověka udržet rovnováhu citu a rozumu, a tak snad až další vývojový druh po člověku bude schopen přenést podstatu myšlenek vědoucích tak, aby je lidé za dva tisíce let rozpoznali a ulehčili si svou cestu poznání.

 

Pravda je taková, že ti, které považujeme za ‚spasitele a mesiáše‘, nepřicházejí proto, aby nás spasili, ale dávají nám hluboké poznání zákonitostí bytí, aby se skrze rovnováhu citu a rozumu mohl každý‚spasit‘ sám. To ovšem vyžaduje sílu pravdu hledat – mluvit – žít, a tokovou sílu a odhodlání mnoho lidí nemá. Ti co hledali pravdu to nikdy neměli lehké a obyčejně vždy byli perzekuováni a odmítnuti. Národ do kterého se přinašeči po šest tisíc let rodí tak obyčejně vždy selže a stane se národem nerovnováhy a tmářství. „Vyvolený“ národ si pak nese těžkou karmu, která ponižuje osud celé Zemi i Života jakožto celku.