Podstatou vývoje bytosti je rozšiřování vědomí na vše co je (i co není). Bytost je tvořena vnitřním vědomím, které uschovává jen hluboké prožitky a nese je všemi životy (inkarnacemi) dané bytosti. Povrchové rozumové poznání, na rozdíl od hlubokých prožitků (zkušeností), bytost narozením se do nového osudu ztrácí. Čím je vědomí hlubší a vyspělejší, tím je i hmota vyspělejší, hmota jen kopíruje ducha (vnitřní vědomí). Každá bytost (vědomí) tak prochází od nejprimitivnějších elementálů, přes zrody rostlinné, živočišné až ke člověku a pak půjde dále a dále. Lidé jsou teprve někde uprostřed vývoje. Navíc zde již máme i další vývojový článek po lidech.. a vývoj bude pokračovat v mnoha a mnoha dalších vývojových stupních až do Jednoty Vědomí se vším co je, bylo a bude ve věčném „TEĎ“.
Člověk
Člověk je první tvor, který překročil hranici nutných (niterných) zkušeností a může aktivně měnit svoje vědomí i bytí. Člověk má jako první druh po zvířeti možnost (potenciál) se aktivně měnit a vědomě rozšiřovat svoje vědomí na celek (JÁ-VŠE). Mohl by tak aktivně a vědomě urychlit svůj vývoj, avšak zatím místo aktivního nacházení sama sebe spíše věnuje svoji pozornost na ničení Života a dostředivé vyvyšování se nad druhé. Vývoj lidí je tak spíše pasivní, kdy člověka mění především až složité životní události na základě zákonu odrazu (karmy). Vnitřní zkušenosti a vývoj tak pramení především z „těžkých ran osudu“, který každému ukáže jen jeho vlastní činy z minulých životů. Historie lidstva je bohužel historií válek, zmaru a oddělování se od Jednoty.
Člověk je krizový tvor, má již rozum, ale nikoli moudrost. Lidské vnitřní vědomí (zkušenost) je zatím velmi blízko opici (zvířeti) a nelze tak očekávat rovnováhu, konstruktivní kritičnost ani schopnost sebereflexe. Nakonec právě odcházející dostředivá (šestitisíciletá) doba nám ukázala, že člověk není schopen rovnováhy a stejně tak selhaly i všechny velké kultury, náboženství a nauky. Posledních šest tisíc let se lidé dostředivě soustředili hlavně na sebe, svůj vývoj a vědomí jakožto jednotku bez ohledu na celek.
Například indická kultura nám ukazuje, jak původně rovnovážná nauka a myšlenky mohou být překrouceny a zneužity proti jejich smyslu – tedy Jednotě a celku. Právě indická kultura jde snad vším svojí dostředivostí proti celku a rovnováze. Kněží i obřady jsou dostředivé a deformované, které z principu odvádějí hledající od poznávání životních zákonitostí a schopnosti sám nalézat odpovědi a smysl bytí ve svém nitru a hlubokých prožitcích. Kněží i hledající se zaměřují prvořadě na svůj vývoj, prospěch a potřeby jakožto jednotky bez ohledu na celek. Za své „blaho a karmu“ tak musíte úplatným kněžím zaplatit a ti se za vás a vaše dostředivé přání a potřeby budou časově omezeně modlit. Zapomněli, že jsem buňkou jednoho velkého těla – Života. Důsledky jsou právě v Indii fatální. Například přelidnění, hrozící ekologická katastrofa, dekadentní magické obřady i rituály zneužívající vitální síly či kastovní systémy. Tato kultura je dnes již jen smutným stínem a fragmentem původního komplexního poznání vedoucího vědomí i bytí k rovnováze a celku.
Nadčlověk
Snad až další vývojový druh po člověku bude schopen tvůrčím způsobem využít rozum a aktivně své vědomí i bytí rozšiřovat na celek. Být kladnou složkou Života. Být vědomou součástí Jednoty a sloužit ku prospěchu veškerého bytí (tedy i nižších tvorů včetně zvířat atd.). Využít potenciálu a možnosti vědomě v hlubokých niterných prožitcích zažívat sebe jakožto celek. Ladit se ve svých niterných úvahách na vše co je i co není.
My se nyní nacházíme na „křižovatce vývoje vědomí“. Člověk již není jediným, kdo má možnost aktivně se měnit. Rodí se již i další vývojový druh po člověku. My jim z neznalosti vývoje vědomí říkáme „indigové či křišťálové děti“. Ve skutečnosti však jejich vědomí (vnitřní) není lidské. Jsou schopni pojímat (citem i rozumem) hlouběji a v širších souvislostech. Právě proto dnes vzniká mnoho nedorozumění. Lidé jsou mnohdy jen „pře-rozumělí“, skládají složité úvahy a konstrukce, které však nejsou reálné a jen stěží nacházejí soulad s rytmem Života. Lidské nitro není až tak moc schopné jednat jedno-duše. V rámci vývoje vědomí to v důsledku snad od lidí ani nelze žádat či očekávat.
Pro plnější pochopení podstaty rozdílu mezi vědomím člověka a nadčlověka si dovolím uvést osobní názor a zkušenost. Osobně jsem došel k poznání, že právě poslední zrody ve vývoji člověka (tedy těsně před zrozením se v dalším životě již ve vývojově vyšším druhu) jsou zároveň i ty nejvíce neharmonické a krizové ve vývoji vědomí vůbec. Je zde již jistá hloubka poznání, ale je zde vždy i značná míra lidské ješitnosti, nerovnováhy či dostředivosti, která bytosti zamezuje čistě vnímat životní faktum a mnohdy ji vede k doslova šílenému konání. Právě bytost v tomto vývojovém stadiu přechodu od posledních lidských zrodů do dalšího vývojového druhu je tím nejkrizovějším a nejvíce disproporčním ve vývoji vědomí vůbec. Dochází zde k extrémní nerovnováze a odchylkám, žádný další vývojový druh již nebude mít takovou míru disproporce a vývojové nerovnováhy. Podstatou této nerovnováhy je obyčejně fakt, že tyto zrozenci jsou schopni svým rozumem již mnohé povrchově chápat, ale povrchové znalosti nemají prožité (chybí jim niterná zkušenost), čímž vznikají mnohé extrémní stavy a důsledky. Jejich bytostná nerovnováha je tak mnohdy vede ke zcela mylným závěrům a postupům, kde mnohdy navíc sami sebe výrazně přeceňují a nejen že tak stáhnou „do pekel“ sebe, ale bohužel i mnohé další, kteří jejich (sebe) klamu o vlastním „mistrovství“ slepě uvěří a mnohdy je nekriticky následují. Bytosti v tomto stádiu vývoje vždy z principu chybí nadhled a soudnost, jde o faktický a nevyhnutelný vývojový stav a jediný způsob jak by se teoreticky mohli vyhnout této vývojové nerovnováze by bylo, aby byli vedeni jinou bytostí s vyšším vědomím.
Je dobré v této souvislosti pochopit, že aby se člověk již mohl rodit do dalšího vývojového stupně, musí po poslední smrti dokončit svůj vývoj ve stavu bez hmotného těla kde setrvává delší dobu a vyrovnává a prohlubuje své vlastnosti a vnitřní bytost (vývoj v rámci každého druhu je vždy ve čtyčech fázích, kde první je hmotná, druhá citová, třetí filosofická a čtvrtá je již bez hmotného těla, kde se vše harmonizuje a prohlubuje). Jinak by bez této „školy ducha v bezhmotném stavu“ přechod do dalšího vývojového druhu v podstatě nebyl možný. Jde o „dobíhání“ složitějších vlastností a formy, které je stejné pro všechny přechody od nižších do vyšších druhů. Právě proto lidé zatím snad ani nemohou čerpat hlubší pravdu bytí ze své vnitřní bytosti, není zatím vývojově až tak z čeho čerpat. Pokud by vnitřní zkušenost člověka byla hlubší, nerodil by se již do stupně člověka. Z tohoto důvodu je vývojový lidský stupeň především o vyrovnávání rozumové složky a schopnosti naplnit své každodenní bytí prostotou a normálností. Nacházení logiky, kritičnosti a pozvolné poznávání životních zákonitostí se zaměřením se na schopnost poznané prakticky užít v běžném osobním životě. Dnes je však rozum vychýlený, protože lidem chybí poznání vyššího duchovního řádu a architektury souvislostí – filosofie přinašečů vědění. Proto je i bytí nerovnovážné a přičteme-li k tomu bytostnou a nevyhnutelnou nerovnováhu bytostí na konci zrodů v rámci člověka, pak dnes snad jako nikdy vidíme, kam tento stav poznání lidstva vede a není to věru pěkná podívaná.
Další vývojový článek („nadčlověk“) pak již krom vyšší schopnosti konstruktivní kritičnosti a logiky bude více pracovat citem (intuicí a hloubkou prožitků). Tedy ve vnitřní bytosti (vlastním nitru) a bude se aktivněji i vědoměji ladit celým svým vědomím na celek („JÁ-VŠE“). Zde již bude docházet i k možnosti najít pevněji své vnitřní vedení, bytostnou samostatnost a harmonii. Avšak ještě více než u člověka je u nadčlověka nezbytné, aby pochopil, že každý tvor (tedy i zvíře) je jeho bratr, že je to on sám a proto nemůže a to ani pro svoji obživu žádat jeho smrt. Stejně tak se musí vyhnout všem drogám atd. Pokud by tuto nepochopil a smrt nižších žádal, pak by deformoval i sebe a nenašel by své vnitřní vedení a napojení na Jednotu.
Pro hlubší pochopení uvádím i obrysy dalšího článku po nadčlověku. Tedy „nad-nadčlověk“ již nebude mít vědomí až tak dělené na rozumovou a citovou složku. Jeho rozum se bude zrcadlit v prožitku (citu) a pocity budou zároveň i mnohem plněji zvědomělé rozumem. Vědomí nebude již tak dvojné, ale jednotné a to ve všech ohledech. Myšlenka bude „činem“ a uhnulo by snad jeho myšlení do nerovnováhy, zákon odrazu by jej v podstatě okamžitě vyrovnal. Tím, že jeho vnitřní bytost již bude mít řádově více zkušeností, bude tak na něj samotného i větší tlak osudu a odpovědnosti. Je to dáno tím, že čím je bytostné vědomí vyšší, tím více nese odpovědností a tím rychleji je i korigován. Na rozdíl od člověka, kde odpovědnost v podstatě snad ani nelze žádat, stejně tak jako dítě nemůže plně nést odpovědnost za vše co koná, proto lidé mají více rozložené jejich následky (karmu) v čase a dokonce se tlak mnohdy musí osudový tlak stupňovat a opakovat až do nejzazší možné hranice. Ve vývojovém stupni nad-nadčlověka se dá předpokládat, že již nebude přijímat hmotnou stravu, ale bude plně závislý jen na vitálních složkách (nabírání vesmírných sil dechem atd.). Vždyť i hmotná strava je jen vehiklem pro složky vitální.
Lidé si též mnohdy milně myslí, že vývoj vede k jakémusi rozumovému harašení a velké komplikovanosti, avšak opak je pravdou. Vývoj prvořadě vede k jednoduchosti a prostotě bytí. Ač vnitřní vědomí dalších vývojových článku je vždy o řád složitější (hlubší), projev je naopak výrazně jednodušší (přirozený a rovnovážný). Vždyť opravdová duchovnost se krystalizuje právě do schopnosti naplnit své bytí prostotou a normálností. Proto v naší době, kdy ještě stále výrazně převažují zrozenci lidského stupně, tak zrozenci dalšího vývojového stupně obyčejně nikdy do jejich společnosti nezapadnou, protože se jim bytostně příčí pokřivené lidské hodnoty a dětinské dostředivé snahy něco znamenat atd. Ubohost lidského směřování a dekadence bytí je vyspělejším (hlubším) vědomím cizí a doslova odpudivá. Člověk si dnes již ani neuvědomuje, jak moc je lidská společnost zvrácená a neharmonická, je to opravdu smutné.
Chaos lidského rozumářství
Hlubší vědomí to v dnešní povrchové době nemají lehké, sami zatím přesně neví co jsou (není zde od koho se učit a čerpat zkušenosti) a lidské okolí je svým vlivem a počtem stahuje do hlubin nevědomí a nerovnováhy. Jsme doslova svědky přerození vědomí, ale výsledek není jistý, protože většinová lidská společnost dělá vše proto, aby zde zůstala nevědomost a chaos bytí.
Tyto děje tak dnes můžeme sledovat ve všem co nás potkává. Staří nerozumí mladým, vzdělávací systémy se bortí, společenské zvyky se nabourávají a ve společnosti je toliko chaosu, zmatku a nejistot, že to snad v historii vývoje vědomí ještě nikdy nebylo. Chybí rovnováha citu a rozumu. Chybí poznání životních zákonitostí (architektura souvislosti bytí) a schopnost vědomé práce s vlastním vnitřním vědomím (nitrem). Chybí hlubší poznání Života, duchovní řád a harmonie.
Temní této doby tento chaos využívají a snaží se zajistit si své těžko vybudované společenské posty a výhody. Smutné je i to, že i ti co se mnohdy snaží sloužit celku z neznalosti vývoje konají v rozporu s vývojem. Nerozumí (a ani nemohou) nově se rodícím zrozencům dalšího vývojového stupně a snaží se je „učit a vzdělávat“ lidskými způsoby a formami. Z neznalosti tak deformují těmto dětem nového vývojového druhu jejich vědomí a doslova tak omezují vývoj Života jakožto celku.
Aby na Zemi opět mohl zavládnout mír a harmonie, musí lidstvo najít životní pravdu, pochopit smysl bytí a faktum, že jsme Jednota. Změnit vzdělávací systémy a vrátit se k rovnováze. Rozvíjet intuici, kritičnost a ladit své vědomí na veškerý život. Jakmile bude každý umět sám si zdůvodnit životní zákonitosti a smysl bytí, pak i každý najde své vnitřní vedení. Vždyť nejlepším učitelem i školou je Život (někteří používají slovo Bůh) sám.
Jak dojít k harmonii?
Osobně se domnívám, že aby na Zemi mohlo dojít k míru, harmonii a porozumění, měli by se lidé od nově se rodících vyšších vědomí sami více učit a naslouchat jim. Vždyť oni jsou přirozenými „učiteli“, kteří mohou lidem svým vlastním příkladem a prostým bytím ukázat cestu k harmonii a jednoduchosti – rovnováze. Dokud to lidé nepochopí a nevyužijí tuto možnost, nic se nezmění a život na Zemi budou lidé i nadále ohrožovat svými experimenty, sebedestruktivní technikou, deformovanými vzdělávacími systémy, čistě rozumářskou vědou či naivním náboženstvím.
Pro lidské vědomí a jeho rovnovážnou cestu je vhodné, aby lidé především praktikovali logiku a kritičnost. Aby se snažil pochopit životní zákonitosti a dávat své poznání do souladu s vlastním prostým bytím. Další vývojový článek po lidech by již měl krom logičnosti a kritičnosti i více pracovat ve svém nitru. Nořit své vědomí ve svých meditacích (hlubokých prožitcích) a pracovat na samém jádru bytosti (vnitřním vědomím). Rozšiřovat se ve svých prožitcích na stále širší a širší celky ve směru – „JÁ-VŠE“.
Lidé zatím bohužel nikdy, ale opravdu nikdy nemohou sami najít rovnováhu, vývojově k tomu zatím z principu nemají dost zkušeností ani rozsah vědomí (rovnováhu citu a rozumu). Nemohou sami plně domyslet a vnímat komplexní architekturu souvislostí, nemají dostatečně vyvinutou intuici, kritičnost ani schopnost své vědomí nořit do věčnosti bytí (trvání v bezčasovosti). Neuvádím to proto, abych snad nadřazoval nebo vyčleňoval jedny od druhých, ale uvádím to proto, aby si lidé mohli uvědomit životní faktum a podstatu vývoje. Vždyť i ten nejvyšší musel jednou být člověkem, rostlinou či nějakým „virem“ a i ten nejnižší, jednou splyne s nejvyšší Boží existencí (vědomím – jsem každý, vždy a všude).
Je dobré pochopit, že vývoj každé bytosti (vnitřního vědomí) jde mnoha a mnoha životy od nejprimitivnějších „virů“, přes rostlinstvo, živočichy, člověka, nadčlověka, nad-nadčlověka a mnoho a mnoho dalšími vývojovými stupni až do „aktivní pasivity“ vědomí „JÁ-VŠE“. Člověk je teprve někde uprostřed vývoje vědomí (bytosti). Je to první tvor, který již může aktivně a vědomě rozhodovat o svém vývoji i o svém bytí. I další vývojový druh je však stále na začátku, jsme někde uprostřed vývoje vědomí a po lidech a nadlidech zde budou mnohé další a další vývojové druhy (vyšší vědomí).
„Duchovnost“
Duchovnost je především schopnost vnímat (širší) realitu života a naplnit své bytí prostotou i normálností, což jak vidíme lidé neumí a ve svém „šílenství“ spíše hledají složitost tam kde není a být nemá. I kněží se mnohdy domnívají, že snad pravá duchovnost je o nějakém odříkání si či sebeobětování se a útrpnosti, nepochopili, že nejvyšším duchovním stavem je prosté, radostné a harmonické bytí.
Po lidech i nadčlověku zde budou další a další vývojové druhy. Vývoj vědomí pokračuje až k úplnému splynutí do věčného „jsem každý, vždy a všude“. Tak jako jsme prošli mnoha a mnoha životy jako nějaký elementární virus, rostliny, živočichy, lidmi, nadlidmi a dále a dále až k aktivní pasivitě, kde vědomí bude trvat ve svém „JSEM-VŠÍM“, aby následně splynulo zpět do Jednoty a zcela ztratilo pojem bytostné jednotky.
Není vyšších ani nižších, jsme jen jedno vědomí, jedno „jsem“. Cílem Života bytosti není prvořadé splynutí zpět a vlastní vývoj, ale naplnění Života harmonickým bytím.
Vzdělávání nového věku
Vše se mění a vše je vývoj. I vzdělávání projde změnou, od pustě rozumářského hromadění informací k hledání rovnováhy citu a rozumu a schopnosti sám nacházet řešení a pravdu bytí.
Mnohé se změní, až společnost hlouběji pochopí, že vědomí nemá hranice. Technika a dnes tak moderní umělá inteligence nikdy nemůže dosáhnout možností vědomí a jeho bezhraničnosti. Rozumové informace jsou jen povrchovým odleskem skryté podstaty pravého potenciálu, kterým je ve skutečnosti faktický stav a prožitek. Umělá inteligence, na rozdíl od bytosti a vědomí, nemá schopnost a možnost prožívání a tím není a nemůže být napojena na Zdroj (Jednotu – Podstatu- Universum-Boha). Je marnou snahou lidské malosti nahradit „Vědomí a Boha“ vlastním „technickým konstruktem“. Čím více se lidé vzdalují přirozenosti, tím rychleji dojde ke „korekci“.
K tomu aby mohla být opět nalezena rovnováha a cesta harmonického „vědomí Jednoty“ přicházejí jednou za dva tisíce let „přinašeči vědění“. Přinášejí znalost životních zákonitostí (komplexní architekturu souvislostí Života a vývoje vědomí) a praktika, která vědomí harmonizují a aktivně vedou k vnitřní změně v souladu s vývojem (já-vše).
K tomuto snažení by měly vést čtyři základní úrovně poznávání IE O UA University:
I. Škola životních zákonitostí
– v základním stupni se adept seznamuje se zákonitostmi života. Hledá širší realitu a architekturu souvislosti nekonečnosti bytí. Rozvíjí se logika, kritičnost a schopnost hlouběji analyzovat myšlenky a důsledky myšlenek.
II. Universita rovnováhy
– adept poznané a zdůvodněné aktivně a stále hlouběji realizuje ve svém každodenním bytí. Srovnává své poznání a život. Hledá krystalickou prostotu a normálnost, která je v důsledku tím nejvyšším duchovním stavem. Vyvažuje své nerovnováhy a zlozvyky, narovnává své karmické a rodové dluhy (programy).
III. Umění nitra
– adept již našel rovnováhu myšlení a bytí. Je již pevněji usazen ve svém nitru a osudu. Ctí a naplňuje vyšší duchovní řád a aktivně začíná rozvíjet své nitro od „já osobního“ k neosobnímu „já-vše“. Stává se stále širším a širším vědomím, které ladí ve směru jsem každý, vždy a všude.
IV. Jednotná cesta
– zasvěcenec aktivně vyrovnává nerovnováhu většinové kolektivní nevědomosti, protože plně chápe, že každá nerovnováha je i jeho nerovnováhou a že i on musel projít „pubertou nevědomosti“. Dělá to co je třeba, tam kde je třeba. Nehledí prvořadě na vlastní (osobní) prospěch, jeho vědomí a cesta je plně sladěná s vědomím a cestou Jednoty (Vývoje – Života – Boha). Aktivně pracuje pro Celek, ale nikoli z ukáznění, odříkání nebo snad sebeobětování se, ale protože ve svém vědomí již celkem je.
Na konci se všichni setkáme na začátku, jsme Jednota.
A-Ž
Články se související tématikou:
Vývoj člověkem nekončí – čas se naplnil – Společenství života (spolecenstvizivota.cz)
Přemyslovští otrokáři a paralela s dneškem.. – Společenství života (spolecenstvizivota.cz)
