Dva nejbližší a jistě i osudoví žáci Josefa Zezulky jsou vlastně i představitelé dvou cest, dvou směrů a dvou druhů vědomí..
Jan Mareš a Tomáš Pfeiffer byli dlouholetými žáky Josefa Zezulky (J. Mareš od roku 1977, T. Pfeiffer až později). Oba dostali kompletní filosofii bytí i poznání životních zákonitostí. Stejně tak oba dostali kompletní duchovní praktika a následně i pověření dál šířit filosofii bytí Josefa Zezulky.
Avšak oba nám ukazují, že i když měli společného učitele (J. Zezulku), tak vždy záleží na rozsahu vědomí a samotné bytosti žáka. Každý může „slyšet a pochopit“ jen to, co odpovídá jeho šíři vědomí a schopnosti „slyšet“.
Zatím co Tomáš Pfeiffer vložil vědění přinašeče J. Zezulky do deformované struktury církve, kde se z principu prvořadě věří, Jan Mareš vložil filosofii bytí do vlastního nitra a poznal životní zákonitosti svoji logikou i nitrem (citem).
Zakladatel církve SJZ Tomáš Pfeiffer
Tomáš Pfeiffer nám dle mého názoru a poznání ukazuje, jak lidé obyčejně vždy selžou a překroutí nauky přinašečů vědění. Lidé si obvykle vytvoří vlastní iluze a tím i slepou víru. A to i přes fakt, že se jistě i Tomáš Pfeiffer snažil jak nejlépe dovedl a udělal i velmi mnoho dobrého (od založení biotronického centra a léčení až po vytisknutí a vydání Zezulkových publikací).
Avšak osudový pád a odklon od rovnováhy započal, když Tomáš po dlouhá léta zavádí věřící církve SJZ do indických deformovaných vlivů. Ztráta čistoty vlivu vyvrcholila na přelomu roku 2015 kdy se Tomáš v Indii rozevřel silně deformovanému obřadu a téměř na týden zcela ztratil vědomí. Žáci pak byli ponecháni vedení indickým knězem a Tomáš byl zcela bezvládný na vozíčku a téměř přišel o život. Tímto dnem již nemá čisté napojení na vědomí přinašeče a je ovládám i jinými entitami, čehož si samozřejmě není vědom. Lidé zatím nemají dost niterných zkušeností aby sami rozeznali nerovnováhu ani nejsou schopni se silných vazeb a entit zbavit. Tomáš a jeho věříácí jsou tak dodnes pod tímto indickým vlivem.
Deformovaná indická starobylá nauka vede hledající především k dostředivému soustřeďování se na sebe a svoji osobu i vývoj, a to bez ohledu na celek. Vytratila se zde rovnováha citu a rozumu (poznání životních zákonitostí a znalost komplexních duchovních praktik). Vliv této nauky a entit, které ji tvoří, zapříčinil Tomášovu ztrátu čistoty napojení na vědomí přinašeče, které od něj darem (zasvěcením) dostal. Stejně tak tyto indické vlivy a entity ohrožují nejen jej a věřící SJZ, ale všechny co s nimi mají vazbu či se jim třeba i v minulosti otevřeli. Není pak snad ani divu, že následovníci T. Pfeiffera platí za vyčištění karmy a jak smyslů zbavení se otevírají mnohým iluzím a deformacím v domnění, že tak snad šíří filosofii bytí a ctí starobylé nauky. Církevní sekta SJZ, kterou Tomáš zakládá více jak dvacet let po úmrtí Josefa Zezulky, se následně vykrystalizovala do deformací právě odcházející dostředivé doby. Je zde prvořadá víra, bezbřehé uctívání pověření a pověřeného a ztráta kritického myšlení i soudnosti obecně.
Jistě pak není náhoda, že se Tomáš poněkud dostředivě a bezdůvodně snaží očerňovat Jana Mareše. Z lidské nevědomosti a snad i ješitnosti jde v důsledku i proti vůli J. Zezulky (který Jana Mareše též pověřil), vývoji a Životu jakožto celku.
Tomáš Pfeiffer nám tak ve vší parádě a suverénnosti ukazuje jak moc jsou lidé duchovně slepí. Ač sám po mnoho let hledá duchovnost v dostředivě deformované Indii, nevšimne si, že hned za humny má o řád hlubší a harmoničtější vědomí, které dokonce nazve jako „občasného návštěvníka, který nic hlubšího se Zezulkou neprojednal ani nebyl ustanoven“. Avšak je to Honza Mareš, který svým uměním ducha drží rovnováhu nejen u nás, ale možná i mnohem dále. A je to právě „český Honza“, kdo uskutečnil cestu do vlastního nitra a dále až k blízkosti vědomí jsem každý, vždy a všude. „Zedník“ Honza tak doslova vyšlapal cestu pro další generace hledajících dle filosofie bytí Josefa Zezulky.
Navíc dostředivé pojmenování církevní sekty po J. Zezulkovi (Společenství Josefa Zezulky) je ostudné a zcela v rozporu s jeho přáním (abychom se na něj neladili a nic z něho nedělali) i podstatou filosofie bytí. Dostředivost se projevuji právě i tím, že se ladíme na osobu přinašeče na místo odstředivého ladění se na jeho myšlenky a filosofii. Pověřený žák Tomáš Pfeiffer uvěřil vlastní iluzi, že je „duchovní mistr“ a že mu pověření dál předávat filosofii bytí automaticky ospravedlňuje vše co udělá, avšak ve skutečnosti se stalo přesně to co Zezulka předpovídal – Tomáš selhává a vrací se tam, kde se cítí pohodlněji (dostředivosti odcházející šestitisícileté éry Býka).
Lidé ještě nikdy neudrželi rovnováhu a podstatu myšlenek přinašeče vědění, neudržel ji ani Tomáš Pfeiffer. Avšak domnívám se, že rovnováhu a hlubší pochopení od něj, stejně jako od lidí, snad ani nelze žádat. Lidé jsou krizoví tvor. V důsledku jde spíše o limity a možnosti lidského poznání a vědomí, které zatím nejsou velké. Tak jako každý musel projít pubertou, musí každá bytost projít i krizovou dobou lidství. Člověk je nejvíce nerovnovážnou bytostí ve vývoji vůbec, svoji nerovnováhou ohrožuje nejen sebe, ale i vše okolo něj.
Osobně jsem došel k poznání, že právě poslední zrody ve vývoji člověka jsou zároveň i ty nejvíce neharmonické a krizové, je zde již jistá hloubka poznání, ale je zde vždy i jistá míra lidské ješitnosti, nerovnováhy či dostředivosti, která bytosti zamezuje čistě vnímat životní faktum a mnohdy ji vede k doslova šílenému konání. Podstatou této bytostné nerovnováhy je fakt, že rozum již těmto zrozencům mnohé umožňuje povrchově chápat, ale nitro tyto rozumové znalosti ještě nevlastní a tím se obrazně „rozevírají nůžky“ mezi rozumem a citem a to až do extrémních rozdílů. Rozum je dobrý slouha, ale špatný „pán“. Toto vývojové vědomý a stav se díky částečnému a především rozumovému poznání obyčejně vždy při osudovém tlaku „vykřivý“ a uhne od Pravdy. Svůj odklon si pak nějak ve své naivitě nějak povrchově rozumově obhájí a ve skutečnosti tak jejich nerovnováhu napravuje až tlak zákonu odrazu (karmy), protože sami zatím vývojově nejsou až tak schopni sebereflexe a aktivní změny. Mnohdy též ve svém přesvědčení a vývojové nerovnováze dochází k závěrům, že jsou snad „tisíciletí duchovní mistři“ a že jsou vyvoleni a pověřeni ke všemu co učiní. Svým konáním tak z nevědomosti ohrožují nejen sebe, ale velmi často i své okolí, které jejich deformace a nerovnováhu jen stěží rozpoznají, protože zrozenci na konci lidských zrodů jsou především opravdoví „mistři iluzí, afirmací a (sebe)klamu“.
Z této „puberty vědomí“, iluzí a sebeklamu mohou jedinci na konci lidských zrodů vyrůst teprve až když jim osud umožní v poslední fázi před zrodem do dalšího druhu, aby ve stavu bez hmotného těla setrvali delší dobu a mohli tak vyrovnat své rozumové poznání s poznáním a zkušeností vnitřní (citovou). Zde je v důsledku jediná možnost hlubšího rozvoje vědomí a právě a jen v delším stavu bez těla může bytost vyspět a vyrovnat své nerovnováhy i rozšířit své vědomí, což ji pak pustí dále do dalšího vývojově vyššího zrodu (v tomto případě do nadčlověka). Dospívání a dojíždění do hlubšího vědomí ve stavu bez těla je podmínkou u každého přechodu z nižšího do vyššího vývojového druhu. Je to poslední fáze v rámci druhu před zrodem do vyššího a je tomu tak vždy a u každého druhu. Vývoj v rámci druhu se tak vždy realizuje od prvních hmotných zrodů, přes zrody citové, následně filosofické až k poslední (čtvrté) fázi, kdy se bytost již nerodí a dokončuje svůj vývoj bez hmotného těla dokud se nevyrovná do stavu kdy se již může rodit do vyššího druhu.
Na základě shora uvedeného si dovolím tvrdit, že Tomáš Pfeiffer ani věřící SJZ již nemají právo vydávat se za pokračovatele filosofie bytí J. Zezulky, natož nést znak bytí a jednotné duchovní cesty.
„Český Honza“ – Jan Mareš
Jan Mareš v tichosti a skromnosti svého panelákového bytu realizuje podstatu (duchovní praktika) filosofie bytí. Logicky skládá a promýšlí zákonitosti bytí a ve svých hlubokých meditacích je prožívá a tím i mění svoji hlubokou vnitřní bytost (nitro). Svoji prací tak vlivově drží dobu tak jako například mniši někde o samotě hluboko v horách. Vyšlapává tak cestu pro další pokračovatele filosofie bytí.
„Český Honza“ (prostý zedník) je dle mého názoru opravdovým pokračovatelem Josefa Zezulky – resp. filosofie bytí. Tam kde T. Pfeiffer hledá „duchovnost“ u deformovaných kultur či duchovních postech a nerovnovážných systémech víry, na druhé straně Jan Mareš filosofii bytí rovnovážně realizuje ve své prostotě a jednoduchosti bytí. Tomáš Pfeiffer ze svého lidského úhlu poznání očekává „ustanovení a projednání“. Snad ani nemůže chápat, že filosofie bytí se neustanovuje ani neprojednává, nýbrž prvořadě naplňuje vlastní změnou a životem ve směru „já jsem“ – JE – cesta pravda i život.
Jan Mareš došel svým vývojem i vědomím do hloubek své vnitřní bytosti, kterou svým darem a uměním dál aktivně a vědomě prohlubuje na celek. Našel cestu vnitřní i vnější změny – podstatu filosofie bytí. Plně praktikuje každodenní „bdělost“, což je schopnost být napojen na svoji vnitřní bytost a při tom vnímat (žít) i vnější svět. Tedy „já jsem“ – JE, cesta, pravda i život. Kde „já jsem“ je napojení na svoji vnitřní bytost a „Pravda“ je v důsledku jen skládání dvojnosti do jednoty naplněná vlastním životem. Tato cesta je dle J. Zezulky cestou „dvou trojúhelníků“: „já- všemu v klidném-nadšení. Tedy cesta od já – osobního k já – neosobnímu (JÁ-VŠE, neboli „JSEM-VŠÍM“).
Snad právě proto mu Zezulka na otázku, zda-li může léčit odpovídá: „vy budete jednou léčit lidskou blbost, to je nemoc ze všech nejhorší“.
Možná se někdo zamýšlí nad tím, proč Jan Mareš nebyl tím kdo po smrti Zezulky vedl filosofii bytí. Osobně se domnívám, že Honza měl za osudový úkol především zrealizovat Zezulkova duchovní praktika a tím vyšlapat cestu pro další hledající a nově se rodící další vývojový článek po lidech. Naopak Tomáš byl ideální adept, aby byly vydány knihy a založeno léčebné centrum, navíc dokud Tomáš udržel čistotu vlivu, mohl přijímat vědění Jednoty napojením na vědomí přinašeče (což udržel v čistotě cca dvacet let). Osobně se též domnívám, že Zezulka o Tomášově osudovém selhání (otevření se dostředivým deformovaným indickým vlivům – ztrátě napojení a založení církve) věděl. Doslova bylo nutné, aby nás Tomáš vlastní nerovnováhou a bytostnou ješitností „učil“, jak lidé nikdy neudrží rovnováhu a skluznou se tam, kde se cítí pohodlněji.
Avšak opravdu si nejsem jistý, zda-li Zezulka věděl o faktu, že se již rodí i další vývojový článek po lidech. Jisté je, že i Honza sám sebe považuje za nižšího (dle Zezulkovi vývojové numerologie) než Tomáš. Je to dáno tím, že „Zezulkova numerologie“ je bez znalosti faktu, že se již rodí další vývojový článek, používána poněkud „ploše“ a tím i chybně. Vždyť první zrody v nadčlověku logicky musí mít první „hmotné“ roviny čísel. Naopak poslední lidské zrody mají nejvyšší numerologické roviny. Avšak ten nejnižší v nadčlověku je vědomím a vnitřní stavbou bytosti o řád dál než nejvyšší v rámci lidských zrodů. Ba co víc, poslední lidské zrody jsou v rámci vývoje vědomí vůbec ty nejvíce krizové a nerovnovážné, dochází zde k možnostem doslova zrůdných odchylek a vychýlení. Vyspělý člověk má vždy již jistou míru poznání, ale zároveň vždy i jistou míru lidské nerovnováhy a neznalosti, která jeho poznání značně zakřivuje a deformuje. Lidé jsou nejkrizovějším druhem ve vývoji bytosti vůbec a v žádných dalších druzích nebude již docházet k takovým pokřivením a odklonům od přirozenosti a rovnováhy.
Žijeme v době, kdy jsou zde již dva vývojové směry (druhy) vědomí – člověk a další vývojový druh. Tomáš Pfeiffer nám ukazuje, jak lidé vždy překroutí učení přinašečů a nejsou schopni udržet rovnováhu. Jan Mareš nám ukazuje další cestu vývoje.
Ovšem pro úplnost a aby snad lidé nepropadali opět nějakým iluzím musím zmínit i fakt, že samozřejmě i Honza, stejně jako každý z nás, má své chyby a nerovnováhy. Ale podstatné je, že v rámci filosofie bytí, na rozdíl od Tomáše Pfeiffera, Honza ve stěžejních věcech udržel čistotu a rovnováhu. Vyšel na cestu ducha a našel v labyrintu světa ráj srdce. Stal se obrazně řečeno „králem“ svého nitra a následně „císařem Jednoty“. Snad v této „dynastii císařů Jednoty“ duchovní linie „jsem každý, vždy a všude“ budou pokračovat i mnozí další, kterým Český Honza ukázal a vyšlapal cestu.
Mnozí by možná chybně a naivně očekávali, že se vývoj bude realizovat snad ještě větší komplikovaností rozumářských úvah či myšlenkových konstrukcí. Avšak opak je pravdou, vyšší vývojový druh bude prvořadě ve svém vnějším projevu jakoby „prostší“ a méně komplikovaný, protože jeho nitro je již harmoničtější a vyspělejší. Vědomí Jednoty je hlubší, stejně tak jako propojení s vnitřní intuicí (vnitřní bytostí) a z něj plyne schopnost více naplnit své bytí v souladu s rytmem života (vyšším duchovním řádem – CELKEM).
I proto snad Zezulka používal vše-vysvětlují myšlenku: „ke stále složitější jednoduchosti“.
Osud mi dal možnost poznat oba žáky velmi do hloubky a po dlouhou dobu. Ale až nedávno jsem v plnosti pochopil oč tu ve skutečnosti jde a že je mojí povinností tuto zkušenost a poznání předat dál. Samozřejmě, že se toto životní faktum mnohým nebude líbit a jistě se budou snažit si udržet své posty, iluze a domnělá pověření, ale Pravda je taková jaké je a ne taková jakou by ji lidé chtěli mít.
A jinak to ani nemůže být.
A-Ž
Společenství Života
