Dva osudoví žáci Josefa Zezulky- dva směry, dvě cesty..

Dva nejbližší a jistě i osudoví žáci Josefa Zezulky jsou vlastně i představitelé dvou cest, dvou směrů a dvou druhů vědomí..
Jan Mareš a Tomáš Pfeiffer byli dlouholetými žáky Josefa Zezulky (J. Mareš od roku 1977, T. Pfeiffer od roku 1978). Oba dostali kompletní filosofii bytí i poznání životních zákonitostí. Stejně tak oba dostali kompletní duchovní praktika a následně i pověření dál šířit filosofii bytí Josefa Zezulky.
 
Avšak oba nám ukazují, že i když měli společného učitele (J. Zezulku), tak vždy záleží na rozsahu vědomí a samotné bytosti žáka. Každý může „slyšet a pochopit“ jen to, co odpovídá jeho šíři vědomí a schopnosti „slyšet“.
 
Zatím co Tomáš Pfeiffer vložil vědění přinašeče J. Zezulky do deformované struktury církve, kde se z principu prvořadě věří, Jan Mareš vložil filosofii bytí do vlastního nitra a poznal životní zákonitosti svoji logikou i nitrem (citem).
 

Zakladatel církve SJZ Tomáš Pfeiffer

Tomáš Pfeiffer nám dle mého názoru a poznání ukazuje, jak lidé obyčejně vždy selžou a překroutí nauky přinašečů vědění. Lidé si obvykle vytvoří vlastní iluze a tím i slepou víru. A to i přes fakt, že se jistě i Tomáš Pfeiffer snažil jak nejlépe dovedl a udělal i velmi mnoho dobrého (od založení biotronického centra a léčení až po vytisknutí a vydání Zezulkových publikací).
 
Avšak osudový pád a odklon od rovnováhy započal, když Tomáš po dlouhá léta zavádí věřící církve SJZ do indických deformovaných vlivů. Tato starobylá nauka vede hledající především k dostředivému soustřeďování se na sebe a svoji osobu i vývoj, a to bez ohledu na celek. Vytratila se zde rovnováha citu a rozumu (poznání životních zákonitostí a znalost komplexních duchovních praktik). Vliv této nauky a entit, které ji tvoří, zapříčinil Tomášovu ztrátu čistoty napojení na vědomí přinašeče, které od něj darem (zasvěcením) dostal. Stejně tak tyto indické vlivy a entity ohrožují nejen jej a věřící SJZ, ale všechny co s nimi mají vazbu či se jim třeba i v minulosti otevřeli. Není pak snad ani divu, že následovníci T. Pfeiffera platí za vyčištění karmy a jak smyslů zbavení se otevírají mnohým iluzím a deformacím. Církevní sekta SJZ, kterou Tomáš zakládá více jak dvacet let po úmrtí Josefa Zezulky, se následně vykrystalizovala do deformací právě odcházející dostředivé doby. Je zde prvořadá víra, bezbřehé uctívání pověření a pověřeného a ztráta kritického myšlení i soudnosti obecně.
 
Jistě pak není náhoda, že se Tomáš poněkud dostředivě a bezdůvodně snaží očerňovat Jana Mareše. Z lidské nevědomosti a snad i ješitnosti jde v důsledku i proti vůli J. Zezulky (který Jana Mareše též pověřil), vývoji a Životu jakožto celku.
 
Tomáš Pfeiffer nám  tak ve vší parádě a suverénnosti ukazuje jak moc jsou lidé duchovně slepí. Ač sám po mnoho let hledá duchovnost v dostředivě deformované Indii, nevšimne si, že hned za humny má o řád hlubší a harmoničtější vědomí, které dokonce nazve jako „občasného návštěvníka, který nic hlubšího se Zezulkou neprojednal ani nebyl ustanoven“. Avšak je to Honza Mareš, který svým uměním ducha drží rovnováhu nejen u nás, ale možná i mnohem dále. A je to právě „český Honza“, kdo uskutečnil cestu do vlastního nitra a dále až k blízkosti vědomí jsem každý, vždy a všude. „Zedník“ Honza tak doslova vyšlapal cestu pro další generace hledajících dle filosofie bytí Josefa Zezulky.
 
Navíc dostředivé pojmenování církevní sekty po J. Zezulkovi (Společenství Josefa Zezulky) je ostudné a zcela v rozporu s jeho přáním (abychom se na něj neladili a nic z něho nedělali) i podstatou filosofie bytí. Dostředivost se projevuji právě i tím, že se ladíme na osobu přinaše na místo odstředivého ladění se na jeho mylšenky a filosofii. Pověřený žák Tomáš Pfeiffer přesně jak Zezulka předpovídá selhává a vrací se tam, kde se cítí pohodlněji.
 
Lidé ještě nikdy neudrželi rovnováhu a podstatu myšlenek přinašeče vědění, neudržel ji ani Tomáš Pfeiffer. Avšak domnívám se, že rovnováhu a hlubší pochopení od něj, stejně jako od lidí, snad ani nelze žádat. Lidé jsou krizoví tvor. V důsledku jde spíše o limity a možnosti lidského poznání a vědomí, které zatím nejsou velké. Tak jako každý musel projít pubertou, musí každá bytost projít i krizovou dobou lidství. Člověk  je nejvíce nerovnovážnou bytostí ve vývoji vůbec, svoji nerovnováhou ohrožuje nejen sebe, ale i vše okolo něj. Osobně jsem došel k poznání, že právě poslední zrody ve vývoji člověka jsou zároveň i ty nejvíce neharmonické a krizové, je zde již jistá hloubka poznání, ale je zde vždy i jistá míra lidské ješitnosti, nerovnováhy či dostředivosti, která bytosti zamezuje čistě vnímat životní faktum a mnohdy ji vede k doslova šílenému konání.
Naštěstí zde však je i druhý žák a sním i jiná cesta a vědomí..
 

„Český Honza“ – Jan Mareš

Jan Mareš v tichosti a skromnosti svého panelákového bytu realizuje podstatu filosofie bytí. Logicky skládá a promýšlí zákonitosti bytí a ve svých hlubokých meditacích je prožívá a tím i mění svoji hlubokou vnitřní bytost (nitro). Svoji prací tak vlivově drží dobu, tak jako například mniši někde o samotě hluboko v horách. Vyšlapává tak cestu pro další pokračovatele filosofie bytí.
 
„Český Honza“ (prostý zedník) je dle mého názoru opravdovým pokračovatelem Josefa Zezulky – filosofie bytí. Tam kde T. Pfeiffer hledá „duchovnost“ u deformovaných kultur či duchovních postech a nerovnovážných systémech víry, na druhé straně Jan Mareš filosofii bytí rovnovážně realizuje ve své prostotě a jednoduchosti bytí. Tomáš Pfeiffer ze svého lidského úhlu poznání očekává „ustanovení a projednání“. Snad ani nemůže chápat, že filosofie bytí se neustanovuje ani neprojednává, nýbrž prvořadě naplňuje vlastní změnou a životem ve směru „já jsem“ – JE – cesta pravda i život.
 
Jan Mareš došel svým vývojem i vědomím do hloubek své vnitřní bytosti, kterou svým darem dál aktivně a vědomě prohlubuje na celek. Našel cestu vnitřní i vnější změny – podstatu filosofie bytí. Plně praktikuje každodenní „bdělost“, což je schopnost být napojen na svoji vnitřní bytost a při tom vnímat (žít) i vnější svět. Tedy „já jsem“ – JE, cesta, pravda i život. Kde „já jsem“ je napojení na svoji vnitřní bytost a „Pravda“  je v důsledku jen skládání dvojnosti do jednoty naplněná vlastním životem. Tato cesta je dle J. Zezulky cestou „dvou trojúhelníků“: „já- všemu v klidném-nadšení. Tedy cesta od já – osobního k já – neosobnímu (JÁ-VŠE, neboli „JSEM-VŠÍM“). 
 
Snad právě proto mu Zezulka na otázku, zda-li může léčit odpovídá: „vy budete jednou léčit lidskou blbost, to je nemoc ze všech nejhorší“.
 
Žijeme v době, kdy jsou zde již dva vývojové směry (druhy) vědomí – člověk a další vývojový druh. Tomáš Pfeiffer nám ukazuje,  jak lidé vždy překroutí učení přinašečů a nejsou schopni udržet rovnováhu. Jan Mareš nám ukazuje další cestu vývoje.
 
Mnozí by možná očekávali, že se vývoj bude realizovat snad ještě větší komplikovaností rozumářských úvah či myšlenkových konstrukcí. Avšak opak je pravdou, vyšší vývojový druh bude prvořadě ve svém vnějším projevu jakoby „prostší“ a méně komplikovaný, protože jeho nitro je již harmoničtější a vyspělejší. Vědomí Jednoty je hlubší, stejně tak jako propojení s vnitřní intuicí (vnitřní bytostí) a z něj plyne schopnost více naplnit své bytí v souladu s rytmem života (vyšším duchovním řádem – CELKEM).
I proto snad Zezulka používal vše-vysvětlují myšlenku: „ke stále složitější jednoduchosti“.
 
Josef Zezulka, Jan Mareš, Tomáš Pfeiffer
 
Osud mi dal možnost poznat oba žáky velmi do hloubky a po dlouhou dobu. Ale až nedávno jsem v plnosti pochopil oč tu ve skutečnosti jde a že je mojí povinností tuto zkušenost a poznání předat dál. Samozřejmě, že se toto životní faktum mnohým nebude líbit a jistě se budou snažit si udržet své posty, iluze a domnělá pověření, ale Pravda je taková jaké je a ne taková jakou by ji lidé chtěli mít.
A jinak to ani nemůže být.
A-Ž
Společenství Života