Sebepopření Tomáše Pfeiffera: Jak se z kazatele nonprofitnosti stal propagátor bráhmanského byznysu – veksláků s karmou a Bohem?
V roce 2013 měl Tomáš Pfeiffer jasno. V rozhovoru s Igorem Chaunem nekompromisně deklaroval, že duchovní vzdělání a pomoc se nedají nikdy prodávat, na duchu nelze profitovat a tento princip je neotřesitelný za všech okolností.
O rok později však bylo všechno jinak. Mezi lety 2014 a 2018 odletěl se svými věřícími do Indie, kde v součtu zaplatili miliony korun úplatným bráhmanům za rituální „vyčištění karmy“ a další finančně podmíněné služby těchto padlých kněží. Jak mohl muž, který hlásal „darmo vzal, darmo dal“, propadnout nejzkorumpovanějšímu duchovnímu supermarketu světa, který na strachu a vekslování s karmou generuje minimálně 40 miliard dolarů ročně?
Cožpak právě úplatní bráhmani nejsou farizeji, o kterých Tomáš Pfeiffer v níže uvedeném videu z roku 2013 sám hovoří a vůči kterým se sám tak jednoznačně vymezuje?
Proč v Indii neplatí duchovní pravidlo a etika – „co jsem nekoupil, nemůžu prodávat“, „darmo vzal, darmo dal“ anebo že si bratři neúčtují za pomoc?
Vzpoura rišiů: Historie, kterou Pfeiffer ignoroval
Tento střet mezi čistým poznáním a komerčním kšeftem s Bohem není nový. Již před tisíci lety se moudří indičtí zřeci (rišiové) museli postavit zkorumpované kněžské kastě bráhmanů. Bráhmani totiž vekslovali s Bohem od samého počátku: své temné obřady, při nichž protékaly potoky krve rituálně zavražděných zvířat, podmiňovali obrovskými platbami – tisíci kusy dobytka, zlatem a drahokamy. Běžný člověk se tak k jejich „službám“ nemohl dostat, to si mohli dovolit jen králové a nejvyšší kasty.
Proti tomuto úpadku sepsali rišiové Upanišady (védántu) – posvátné texty, které ostře odsuzují kšeftování s rituály, kastovní systém a podřízenost prostředníkům. Byli to právě tito starověcí zřeci a jejich spisy, kdo jako přímý protest proti tehdejšímu rozsáhlému a barbarskému vraždění zvířat kněžskou kastou (bráhmany) poprvé v dějinách zavedl koncept absolutní mírumilovnosti (Ahinsá) a vegetariánství. Přinesly revoluční pravdu: skutečným chrámem je lidské nitro a pravá duchovní práce se děje uvnitř, neustále a zcela zdarma.
Bráhmani – historie sadistických řezníků
Pokud by si někdo myslel, že bráhmani byli nějací lidumilové a ochránci života či nižších tvorů, tak se hodně mýlí. Bráhmanská kasta vybudovala svoji absolutní moc a privilegované postavení ve společnosti na sadistickém vraždění zvířat a draze zpoplatněných obřadech určených jen těm nejbohatším. Téměř patnáct set let – od příchodu árijských kmenů kolem roku 1500 př. n. l. a v lidové praxi na periferiích až do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu – působila tato kněžská elita jako chladnokrevná mašinérie sadistických rituálních řezníků.
Tehdejší chrámy a obětiště doslova tonuly v potocích krve a zápachu pálícího se masa, neboť rituály vyžadovaly masové porážky, při kterých padly desítky zvířat denně a při velkých státních obřadech dokonce stovky býků, koz a koní najednou. Tyto draze vykoupené (zlatem, drahokamy atd.) krvavé rituály zanechaly hlubokou, nesmazatelnou stopu i v samotných chrámech a na takzvaných „svatých místech“, kde dodnes temná magie rituálních vražd, smrti a krve doslova dýchá ze zdí. Kamenné žlaby pranala, které dnes slouží k odvádění rituálních tekutin, jako je mléko a ghí, byly původně navrženy pro odvod krve při masových zvířecích obětech. Tyto architektonické prvky, často zdobené tlamami démonů, byly navrženy tak, aby odváděly krev z vnitřních oltářů ven, což i dnes demaskuje brutální historii těchto svatých míst.
Sami bráhmani toto obětované maso jako takzvané posvátné prasádam bezostyšně a běžně jedli. Avšak k radikálnímu útlumu těchto jatek v hlavním proudu nedošlo kvůli morálnímu procitnutí nebo soucitu kněží. Důvody byly čistě pragmatické a politické. Bráhmani byli k této změně postupně donuceni okolnostmi, zejména tlakem konkurenčního buddhismu a pozdějším nástupem islámu, kde se tyto sadistické rituály striktně zakazovaly a lidé začali dávat přednost nenásilí před krvavými lázněmi bráhmanů. Přísné vegetariánství a posvátnost krávy proto přijali jako vynucenou nutnost a strategickou zbraň, aby se odlišili a udrželi si svou upadající moc, zdroj příjmů i společenskou nadvládu. I když moudří rišiové v upanišadách vysvětlili a uvedli vegetariánství jako pochopení faktu, že vše je jednotou (átman – brahma), bráhmani toto poznání, stejně jako prodej obřadů a odvádění hledajících od vlastního nitra, ještě dlouhá staletí od vzniku upanišad naprosto nerespektovali.
Tato brutální tradice navíc v Indii nikdy zcela nezanikla. V některých tamních tantrických a šaktických svatyních, jako jsou chrámy bohyně Kálí v Bengálsku nebo komplex Kamakhja v Ásámu, místní bráhmani dodnes rituálně stínají hlavy kozám a buvolům, přičemž tyto hromadné popravy zvířat provádějí s plným přesvědčením i v současnosti. Pro neznalé evropské turisty, kteří nevědí nic o krvavé historii úplatných bráhmanů a vzpouře rišiů, již na protest sepsali upanišady, je snadné chytit se do pasti veksláků s karmou. Ti totiž i po tisíci letech nectí upanišady ani moudrost rišiů a stále ve svém kšeftování s prodejem „odpustků“ pokračují. Než se tedy naivně otevřete bráhmanům, bylo by dobré pochopit, že tam, kde upanišady a rišiové přinesli světlo poznání, jsou bráhmani čirým protipólem. Od hlubokého poznání a vlastní nezávislosti odvádějí hledající ve svých temných a původně velmi krvavých rituálech již tisíce let. Dokud jim naivní věřící a turisté budou platit, budou hledající odvádět od poznání rišiů a vlastního nitra dál. Jsou to farizejové a obchodníci s karmou, kteří darmo vzali a draze prodávají, co jim nenáleží. Každého, kdo se jim naivně otevře, zaváží do své magie, a zbavit se této vazby může být složitější, než se zbavit parazitů v těle.
Popření vlastních učitelů
Pfeiffer se rád zaštiťuje jmény dvou velkých duchovních postav, obě však svým praktickým jednáním v Indii hluboce popřel:
- Ramana Maharši: Slavný indický mudrc hned v mládí zahodil bráhmanskou šňůru, odhodil peníze a předvádění nadpřirozených sil (siddhí), stejně jako platby za obřady, označil za pouhou past pro ego, která člověka udržuje v iluzi.
- Josef Zezulka: Přinašeč Filosofie Bytí žil v naprosté skromnosti, pracoval v podřadných profesích a za své biotronické léčení zásadně nikdy nevzal ani korunu. Důrazně varoval: „Duchovní služba a pomoc mají být vždy zdarma.“
Jak se mohlo stát, že jejich domnělý žák podlehl svůdnosti rituálního marketingu bráhmanských veksláků a vyměnil tiché vnitřní poznání za draze placené „odpustky“? Odpověď nejspíše leží v pasti duchovní pýchy, touze po vlastní velkoleposti a nekritickém obdivu k exotickým rituálům, které zatemnily jeho racionální úsudek. Sám Zezulka přitom prorocky varoval: „Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.“
Mechanizmus sebezboštění „mistra“ a naprostá ztráta kritičnosti věřících SJZ
Nejtemnější rozměr celého příběhu se odehrál na přelomu let 2014 a 2015, kdy byla oficiálně registrována církev SJZ. V jejím zakládajícím dokumentu (bod 12 – práva a povinnosti) stojí mrazivá věta: „Každý člen je odpovědný Bohu, sanátoru a svému svědomí.“ Povinností každého člena je tak přímá odpovědnost sanátorovi – T. Pfeifferovi, stejně jako Bohu. Tento poslední a nenápadný bod zakládající listiny SJZ zákonitě vedl k následujícímu:1. Rozpuštění kognitivní disonance (Obranná reakce mysli)
Kognitivní disonance je psychologický stres, který člověk zažívá, když jsou jeho vnitřní hodnoty v přímém rozporu s realitou.
- Příklad: Věřící ví, že J. Zezulka přísně zakázal brát peníze za duchovní pomoc („duchovní služba má být vždy zdarma“). Zároveň ale vidí, že T. Pfeiffer a lidé z církve v Indii zaplatili miliony za rituály a očištění karmy.
- Jak reaguje běžný člověk: Začne pochybovat a kriticky myslet.
- Jak reaguje indoktrinovaný věřící SJZ: Aby si zachoval vnitřní klid a nemusel si přiznat, že naletěl, jeho podvědomí okamžitě spustí automatický (nevědomý) obranný program a mechanismus založený na Bodu 12: „Sanátor má tisíciletou zkušenost, já vidím jen povrch, on vidí vnitřní podstatu. Moje pochybnost je projevem mého malého ega, ne jeho chyby.“
2. Sakralizace (zbožštění) vůdce
Jakmile je žijící člověk formálně i rituálně propojen s pojmem Boha (či přinašečem nauk, duchovním mistrem s tisíciletou zkušeností atd.), jakýkoliv útok nebo kritika vůči jeho osobě je věřícími vnímána jako útok na samotného „Boha“ a celou duchovní podstatu vesmíru.
Když věřícímu předložíte jasné důkazy o finančních machinacích nebo indickém byznysu s odpustky, jeho mozek tyto informace nevyhodnocuje racionálně. Vnímá je jako „démony“, „temné síly“ nebo „parazity“, kteří se snaží očernit čisté učení. Čím silnější důkazy přinesete, tím hlouběji se věřící stáhne do své mentální ulity, protože má pocit, že brání posvátno.
Když věřícímu předložíte jasné důkazy o finančních machinacích nebo indickém byznysu s odpustky, jeho mozek tyto informace nevyhodnocuje racionálně. Vnímá je jako „démony“, „temné síly“ nebo „parazity“, kteří se snaží očernit čisté učení. Čím silnější důkazy přinesete, tím hlouběji se věřící stáhne do své mentální ulity, protože má pocit, že brání posvátno.
3. Smluvní past na duši
Zatímco v jiných společenstvích lidé následují vůdce na základě dobrovolnosti a sympatie (což dává prostor pro pozdější procitnutí), v církvi SJZ je tato poslušnost institucionalizována jako formální i duchovní povinnost. Podvědomí věřícího funguje v režimu: „Uzavřel jsem posvátnou smlouvu. Moje nejvyšší povinnost je držet linii a věřit sanátorovi. Pokud bych pochyboval, porušuji smlouvu s Bohem i svým svědomím.“
4. Ztráta vnitřního kritického korektivu
Josef Zezulka učil, že nejvyšším vodítkem je vlastní meditace, kritičnost a sebekritika. V pyramidálním systému církve SJZ byl však tento princip obrácen: nejvyšším vodítkem se stala poslušnost.
Věřící v tomto stavu dobrovolně vypíná své kritické myšlení (které Zezulka tak vyžadoval). Svědomí už není jeho autonomním vnitřním hlasem, ale stává se pouhým zrcadlem toho, co schválí nebo neschválí Tomáš Pfeiffer. Pokud Pfeiffer řekne, že cesty do Indie byly „Velkou cestou s Josefem Zezulkou“, věřící to přijme jako absolutní fakt, i kdyby to stoprocentně popíralo celou Zezulkou sepsanou Filosofii Bytí.
Věřící v tomto stavu dobrovolně vypíná své kritické myšlení (které Zezulka tak vyžadoval). Svědomí už není jeho autonomním vnitřním hlasem, ale stává se pouhým zrcadlem toho, co schválí nebo neschválí Tomáš Pfeiffer. Pokud Pfeiffer řekne, že cesty do Indie byly „Velkou cestou s Josefem Zezulkou“, věřící to přijme jako absolutní fakt, i kdyby to stoprocentně popíralo celou Zezulkou sepsanou Filosofii Bytí.
5. Sociální izolace a strach ze schizmatu (exkomunikace)
Lidé uvnitř církve mají v komunitě své přátele, zázemí a celý svůj duchovní svět. Bod 12 funguje jako neviditelný meč: pokud by někdo začal veřejně pochybovat, porušuje stanovy a stává se „odpovědným za vzpouru“. Strach ze ztráty komunity a ze zatracení je obrovským psychologickým blokem. Věřící raději slepě věří, než aby riskoval úplné vyvržení ze společenství a tiše proklamovaný karmický trest za nesplnění povinnosti být odpovědný sanátorovi stejně jako Bohu.
6. Naprogramovaný věřící
Když mluvíte s věřícím církve SJZ, nemluvíte s jeho svobodným svědomím, ale mluvíte s obranným systémem církevního dogmatu, které si dotyčný nainstaloval do hlavy.
Vy mu předkládáte fakta, logiku a citace J. Zezulky, ale jeho filtr v hlavě (nastavený bodem 12) všechna tato fakta okamžitě přetransformuje do schématu: „Tento člověk mě zkouší, chce mě odvést od mého „božského mistra“, musím zůstat pevný ve víře – je to moje povinnost.“
Vše shrnuje pozoruhodné vyjádření jednoho z členů nejužšího jádra církve a dlouholetého žáka T. Pfeiffera, které nepotřebuje komentář:
„Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu.“
Proč jsou věřící tak slepí? Past vděčnosti a existenční závislosti
Jak je možné, že lidé stále slepě následují Tomáše Pfeiffera, přestože tak zjevně porušuje principy Filosofie Bytí? Odpověď netkví v pouhém „vymývání mozků“, ale v klasickém vztahu existenční závislosti.
Mnozí stoupenci v církvi SJZ Tomáše Pfeiffera prostě potřebují pro léčbu svých vážných chorob nebo zdraví svých blízkých. V biotronické péči vidí poslední naději a v jejím poskytovateli zachránce. Ve společenství proto nejsou kvůli hlubokému studiu filosofie, ale primárně kvůli léčbě.
V tomto bodě nastává fatální obrat. Dobré vztahy s vůdcem a strach ze ztráty jeho přízně se pro věřící stávají důležitějšími než čistý odkaz Josefa Zezulky. Instinkt přežití jim nedovolí jít proti tomu, od koho pomoc žádají. Pravda a etika pak ustupují strachu z vnitřního vyloučení a ztráty „léčivé milosti“.
Tato psychologická past se prolíná s obecnou dynamikou charismatických skupin. Stoupenci sami přisuzují vůdci výjimečnou kompetenci a exkluzivní přístup k energii, čímž aktivně spoluvytvářejí jeho absolutní autoritu. Jakákoli věcná kritika (např. indický byznys s karmou) však tento řád ohrožuje.
Společenství proto okamžitě spouští intenzivní obranné mechanismy: reinterpretuje fakta a útočí na kritiky. Kolem vůdce se formuje užší jádro spolupracovníků, které vynucuje poslušnost – například skrze příměr, že žák musí plnit rozkazy učitele slepě jako voják v armádě.
Celý systém pak uzavírá strach z odchodu. Člověk, který by se rozhodl společenství opustit, neriskuje pouze ztrátu přátel, ale v hierarchii církve SJZ především ztrátu naděje na uzdravení a hrozbu karmického trestu. Kombinace existenčního strachu a skupinového tlaku tak spolehlivě likviduje jakýkoliv projev kritického úsudku.
Bráhmanská magie, pyramida braní a dávání jako „duchovní gen“ nově vzniklé církve SJZ
Pfeiffer se tímto krokem (ustanovením se na roveň Boha – jakožto jediný a doživotní sanátor) zcela po vzoru indických „Godmenů“ pasoval na vrchol mocenské pyramidy a do role výlučného prostředníka mezi člověkem a Bohem. Členové církve SJZ jsou T. Pfeifferovi podle zakládající listiny povinně odpovědni, stejně jako Bohu. Josef Zezulka by se přitom nikdy na úroveň Boha nestavěl – odpovědnost člověka je vždy vůči Celku – nejvyšší Boží existenci, nikdy vůči žádné osobě. Natož vůči padlému žákovi, který se sám stal součástí systému prodejců odpustků podmiňujících své „služby“ obrovskými platbami. Těch prodejců, skrze jejichž chrámy v historii protékala krev stovek obětovaných zvířat jako potok v lese.
Uvědomují si vůbec řadoví věřící církve SJZ, co se stalo? V době, kdy v ČR budovali základy své církve, se v Indii nekriticky rozevřeli temnému bráhmanskému systému „braní a dávání“. Tento magický, pyramidální systém, postavený na odčerpávání vitální energie a financí výměnou za falešnou iluzi duchovnosti, se stal samotným genetickým kódem církve SJZ.
Zezulkova čistá Filosofie Bytí – postavená na vnitřním zdroji, samostatnosti, logice a rovnováze citu a rozumu – byla pod vedením padlého žáka transformována do rigidního dogmatického systému. V něm věřící slouží jako energetický a finanční zdroj pro prostředníka, a dokonce i pro indické bráhmany, kteří pro své kejkle a magii bezostyšně využívají energii všech, kteří se jim rozevřeli. Pravda nepotřebuje ceníky, VIP lístky ani QR kódy. Skutečnost, že Tomáš Pfeiffer zavedl do nauky Josefa Zezulky komerční vekslování s karmou, zůstane největším paradoxem a morálním selháním, které může ovlivňovat hledající po tisíciletí.
Je to fatální selhání, které vedlo k tomu, že Tomáš Pfeiffer zákonitě ztratil dar, který mu Zezulka svěřil a který podmínil striktním oddělením se od cizorodých vlivů a směrů. Tomáš přišel o dar napojení na čisté vědomí Josefa Zezulky a zůstává vážnou otázkou, kdo a co ho – i věřící církve SJZ – dnes v realitě vede.
Jisté je jen to, že Tomáš Pfeiffer (i jeho církev SJZ) již není pokračovatelem Josefa Zezulky. Tento fakt definitivně stvrdil svým konáním dne 30. 3. 2019 na hoře Říp, kdy sám sebe po vzoru indických bráhmanů veřejně pasoval a povýšil na „duchovního mistra s tisíciletou zkušeností, který má právo na vše, co udělá“.
Dokonce šel tak daleko, že se sám slavnostně pasoval na „přinašeče nauk“, což vlastně je do jisté míry pravda. Církvi SJZ a hledajícím totiž přinesl starobylé indické deformace padlých a úplatných „nauk“ i kněží, kteří drží lidské vědomí již tisíce let v závislosti na jejich kastě a údajném jedinečném – draze zpoplatněném – „vyvolení“.
Kázat vodu a pít víno – farizejství Tomáše Pfeiffera a církve SJZ
Největší argumentační selhání vedení církve SJZ se ukazuje při jakémkoliv pokusu obhájit indické finanční transakce jako „nutné režijní či provozní náklady“ na obřady. V rozhovoru z roku 2013 totiž Igor Chaun položil Pfeifferovi přímou otázku, zda je možné vybírat finanční ekvivalent, pokud jsou peníze prokazatelně potřeba na provoz a živobytí (0:49). Pfeiffer tehdy odpověděl naprosto nekompromisním slovem: „Nelze.“ (1:01) A okamžitě zdůraznil, že tento princip je „neotřesitelný za všech okolností“ (0:49). Tímto výrokem sám sobě do budoucna definitivně uzavřel jakoukoli únikovou cestu. Pokud totiž podle Pfeiffera nelze duchovní pomoc podmínit platbou ani v případě nutných provozních nákladů, pak jakýkoliv indický rituál s ceníkem a stovky komerčních obřadů naordinovaných věřícím představují fatální zradu jeho vlastních slov. Podle jeho vlastního, veřejně zaznamenaného metru se z propagátorů této praxe stávají přesně ti farizeové, kteří sami o sobě tehdy prohlásili, že „kážou vodu a pijou víno“ (4:01). Bratři si totiž za pomoc neúčtují (5:26)
Slovo závěrem: „Agresivní“ kritika a tón článku? Kdepak, starověcí rišiové by byli mnohem tvrdší!
Popis úplatných bráhmanů jako „veksláků s karmou“ či „sebezbožštění pověřeného“ jako „padlého žáka“ je jistě jen slabým zábleskem toho, co by napsali samotní rišiové. Tedy autoři védánty a Upanišad, ze kterých historicky vznikla jóga, buddhismus, tantra či kašmírský šivaismus, a jejichž přímým pokračovatelem byl Ramana Maharši… a vlastně celá novodobá esoterika.
Je nesmírně podivuhodné, že se k odkazu těchto starověkých mudrců dnes hlásí kdejaké sdružení, spolek či novodobá církev, ale k jejich přímé a nekompromisní kritice náboženského byznysu či pseudorituálnosti už se hrdě nehlásí nikdo. Tato společenství si z hlubokého učení vybírají jen to, co se jim hodí do marketingu, zatímco varování před vlastní morální korupcí záměrně přehlížejí.
Pokud by tito starověcí zřeci dnes procitli, zaručeně by nehledali diplomatická slova. V Čhándógja Upanišad (1.12) zavedli tradici té nejtvrdší nekompromisnosti. Neváhali prodejné kněze kousavě zesměšnit v satiře o zpívajících psech (Udghátarah švánah). Popsali je jako procesí psů, kteří se rituálně drží za ocasy, tančí a sborově recitují nejsvětější slabiku ÓM s jediným cílem:
„ÓM, pojďme jíst! ÓM, pojďme pít! ÓM, přineste nám jídlo a zisk!“
V Íša Upanišad (verš 3) zašli ještě dál. Ty, kteří deformují pravdu pro svůj vlastní prospěch a moc, bez obalu nazvali „vrahy vlastní duše“ (átmahano janáh). Podle nich tito lidi po smrti propadnou do nejhlubších temnot zahalených slepotou.
Kdyby tito mudrci viděli dnešní chrámy a novodobé e-shopy s karmou, kde se „očištění od hříchů“ prodává na dálku přes QR kódy a platební terminály, jejich hněv by byl zdrcující. Tyto byznysmeny s duchovnem by podle svých vlastních textů (Mundaka Upanišad 1.2.8) okamžitě pojmenovali jako „karmatické hazardéry“ (kramikáh pramádinah) a „zaslepené vůdce“ (andháh). Jsou to pošetilci, kteří sami tonou v temnotě, ale ze samolibosti prodávají lidem falešné iluze a vedou je jako slepí slepé přímo do duchovní zkázy.
Starověcí rišiové by v dnešním bráhmanském miliardovém supermarketu s lidským strachem viděli jen tragický triumf nevědomosti. Tyto prodejné kněze by bez váhání demaskovali jako kramikáh pramádinah – tedy karmatické hazardéry a zaslepené vůdce, kteří se jako „zpívající psi“ sborově modlí pouze za vlastní zisk a žaludek, přičemž jako bezbožní asurové a „vrazi vlastní duše“ táhnou naivní davy ze slepé pohodlnosti přímo do nejhlubší duchovní tmy.
Následovníkům samozvaného mistra s tisíciletou zkušeností by v překladu do jazyka kmene SJZ nejspíše řekli něco v tomto duchu: Když žák namísto vlastního úsudku a kritičnosti z pohodlnosti, lenosti a egoismu podlehne iluzi padlého učitele, měl by se co nejdříve probudit a začít samostatně myslet. Jinak by totiž byl jako voják, který plní i chybné pokyny, čímž se vzdává své odpovědnosti a stává se snadno ovladatelnou ovcí hloupého stáda. Z duchovního pohledu je tedy velmi na pováženou neupozornit učitele na chybu v něčem zásadním. Podstatou filosofie bytí i upanišad je totiž vždy hledat a žít pravdu, nad kterou nestojí žádný učitel, natož samozvaný mistr. Pamatuj, že nejlepším vodítkem bude vždy tvá meditace. Ta ti pomůže vyvarovat se omylů, chybných či slabých nauk a nevědomých nebo málo vědomých lidí, kteří se ve své samolibosti vydávají za učitele. Opravdové poznání lze najít jen ve vlastním nitru.
Z pohledu rišiů i Josefa Zezulky není indický korporátní miliardový digitální supermarket s Bohem žádnou „moderní transformací“. Je to absolutní duchovní prostituce a asurský (temný) egoismus, který parazituje na lidském strachu. Rišiové, Ramana Maharši ani Zezulka by ani na chvíli takový temný egoismus a bráhmanský kšeft nepodpořili, natož aby se ho jakkoliv účastnili či jej vydávali za duchovní a hodný hlubšího zájmu.
Tam, kde se objeví ceník za duchovní službu, terminály na karmu a sebezbožštění, čisté duchovno definitivně končí. Zbyly jen iluze pro ty, kteří chtějí být klamáni. Pro ty, kteří ještě používají rozum, jsou tu slova samotného Josefa Zezulky:
„Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců. Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost.“
„Na duchovní cestě musíme mít sebekritiku a kritičnost vůbec. Musíme vědět, že všechno je tak, jak to je, a musíme počítat i s lidskou vlastností, kde jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen. To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit.“Josef Zezulka
Veřejná výzva mistrovi s tisíciletou zkušeností a přinašeči nauk SJZ
Z důvodu závažnosti výše uvedených skutečností, které zásadním způsobem deformují původní odkaz Josefa Zezulky, tímto veřejně žádám vedení církve SJZ o jasné a transparentní odpovědi na níže položené otázky (žádost o vyjádření byla církvi SJZ zaslána na oficiální e-mailovou adresu dne 23. 7. 2026.). Konkrétní a věcná vyjádření (či případné mlčení) budou v plném rozsahu zveřejněna (k dnešnímu dni vedení církve SJZ stále na naléhavé otázky neodpovědělo).
- Jakým způsobem má veřejnost a řadoví věřící oficiálně komunikovat s Tomášem Pfeifferem? Je nutné jej podle bodu 12 zakládající listiny církve titulovat „Ó božský“, nebo se stačí přidržet jeho vlastních vyjádření o „mistrovi s tisíciletou zkušeností“ či skromného sebezbožštění v podobě titulu „přinašeč nauk“? Případně platí oslovení podle zvyklostí z cest po Indii, kde ho věřící církve titulovali jako „Guru z Prahy“ (Guru from Prague)?
- Jaká je současná praxe církve SJZ v oblasti duchovní pomoci a léčení? Tomáš Pfeiffer v Indii zcela popřel základní tezi Josefa Zezulky o nutnosti nonprofitnosti a absolutní bezplatnosti duchovní služby, přičemž v letech 2014 až 2018 odtekly z kapes věřících prokazatelně miliony korun za „čištění karmy“ a další rituály indických bráhmanů. Vzhledem k těmto okolnostem se ptám na realitu v ČR. Podmiňuje dnes Tomáš Pfeiffer svou pomoc finanční platbou po vzoru indických veksláků? Tvrdí také, že čím více věřící zaplatí, tím má obřad větší účinek? Má církev SJZ po vzoru indických bráhmanů vlastní ceník služeb podmíněný platbou a lze si u ní objednat rituály online? Umíte též jako bráhmani vyčistit karmu, zajistit partnera a blahobyt? Přejete si, aby v ČR po vzoru bráhmanů vznikly kasty a ti vyvolení byli jedinými prostředníky s Bohem, na kterých jsou všichni ostatní závislí?
- Kolik finančních prostředků věřící církve SJZ v souhrnu utratili? Jaká je přesná částka, kterou stoupenci zaplatili indickému úplatnému nádímu Pallanimu za čtení z palmových listů v centru SJZ? Kolik peněz padlo na jednotlivé obřady přímo v Indii, které jim, zcela v rozporu s původní vůlí rišiů Pallani v ČR naordinoval? A kolik milionů korun bylo indickým vekslákům s karmou zaplaceno během těch šesti let a stovek rituálů, které většina jádra církve absolvovala? A co všechno věřícím T. Pfeiffera tito úplatní bráhmani – kromě peněženek – vlastně vyčistili?
A–Ž Škola Života