Příběh duchovního služebníka Tomáše Pfeiffera je jistým způsobem příběhem lidství z hlediska vývojového druhu.. tedy víry, nezištné služby, hledání Boha, sebeobětování a karmického (osudového) pádu…
Tomáš Pfeiffer (1953) je žákem známého českého léčitele a filosofa (přinašeče vědění) Josefa Zezulky (1912-1992). Dostal od něj povinnost (pověření) předávat poznávání životních zákonitostí a sloužit v léčbě vitálními silami (biotronikou).
Duchovní služebník
Od roku 1992 se T. Pfeiffer snaží sloužit široké veřejnosti a pomáhat (léčit vitálními silami) tam, kde je třeba a kde je tato léčba možná a vhodná (u vitální nedostatečnosti či nerovnováze). Zakládá BCSP (biotronické centrum sociální pomoci) a duchovní universitu bytí, kde se hledající mohli sebevzdělávat ve směru filosofie J. Zezulky. Léčba je vždy zdarma a stejně tak bylo zdarma i vzdělávání v DUB (duchovní universitě bytí). Za svoji léčitelskou službu tak T. Pfeiffer pomohl mnohým a rozšířil povědomí o filosofii bytí J. Zezulky. Dvacet let udržel čistotu a směr dle nauky přinašeče (J. Zezulky), avšak pak přichází osudový pád..
Ztráta čistoty napojení
Dle mého názoru a osobní zkušenosti ke zlomu a odklonu od čistoty a směru filosofie bytí postupně dochází okolo roku 2014. T. Pfeiffer i jeho věřící se opakovaně po mnoho let odklání do Indie a nekriticky se otevírají deformovaným vlivům jiným směrům. Nevyhnutelně tak „pověřený“ Tomáš Pfeiffer ztrácí čistotu napojení na vědomí přinašeče (pověření).
„Jenomže když mu tuto schopnost předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů“ Josef Zezulka (BYTÍ str. 117-118)
T. Pfeiffer po ztrátě čistoty napojení následně zakládá církev SJZ (Společenství Josefa Zezulky – 2015). Mnohými kroky a činy odklání od čistoty a jeho léčivý pramen již není čistý jak byl (dokonce bych jeho „pramen“ dnes bohužel nazval jako značně toxický). Z nevědomosti tak ohrožuje sebe i každého koho léčí či kdo se mu otevře nebo se na něj jinak naváže.
Mnozí původní členové DUB odcházejí, nebo pokud se „nevhodně“ ptají, tak „jsou odejiti“. Z původního rovnovážného společenství (DUB) v souladu s naukou Josefa Zezulky se překotně vykrystalizovala církev T. Pfeiffera (SJZ), kde věřící nekriticky následují „pověřeného“ kamkoli (třeba i k platbě desetitisícových částek za vyčištění karmy indickými kněžími) a kde se prvořadě věří. A to navzdory faktu, že Zezulka víru neměl rád. Přesněji řečeno, Zezulka neměl rád neukotvený cit (víru), který se bez poznání životních zákonitostí (vědění) může nekontrolovatelně rozpínat kamkoli (věřit se dá všemu). Prvořadý cit je tak vždy destrukčním, stejně tak jako jednostranné vědění, proto člověk musí být v rovnováze -věřit jen tomu co ví.
Názorným příkladem neukotveného a jednostranného (deformovaného) citu (víry) je dnes právě Indie (hindu). Zde se z původního čistého (rovnovážného) učení vykrystalizovala tato nauka k prvořadé víře a obřadním rituálům u kterých dnes již nikdo netuší (nemá původní vědění) k čemu byly určeny a jakou měly mít posloupnost, aby plnily svůj účel a smysl. Víra bez vědění vždy vede naivitě a iluzím. Mnozí pak ve své nerovnováze uvěří i tomu, že je snad možné zaplatit si vyčištění karmy (osudové dluhy a nerovnováhy). I Tomáš Pfeiffer nejspíš díky svým dávným kořenům zavedl hledající a v Indii je navádí k vysokým platbám za indické obřadníky slibující vyčištění karmy. Takové konání snad už nemůže být vzdálenější odkazu, myšlenkám či podstatě filosofie bytí J. Zezulky.
„Nic ze mne nedělejte“..
Když Zezulka říkával svým žákům a nejbližším „nic ze mne nedělejte„, asi by se dnes podivoval, kdyby se dožil založení církve s jeho jménem a obřadního veřejného honorování jeho osoby jako „velmistra“. Cožpak opravdu může někdo myslet vážně, že by si J.Z. snad přál, abychom z něj udělali „modlu“ v názvu církve kde se ještě k tomu prvořadě věří či abychom jej veřejně a obřadně vzývali jako „velmistra“?
Misky vah dvoutisícileté epochy
Dle mého názoru a poznání je vždy dobré dát vedle sebe na misky vah to dobré a zlé a vidět vše z co největšího nadhledu. Tím „nadhledem“ v rámci mise přinašeče nutně musí být dvoutisíciletá epocha do zrodu dalšího přinašeče. Musíme se tak snažit prvořadě vnímat potřeby celé dvoutisícileté epochy a ne jen aktuální potřeby pověřeného a hledajících „daného století“. Vždyť to jak se nyní nastaví a založí směr a základy, nutně bude do značné míry dál nastavovat a určovat směr dalších dvou tisíc let.
Z tohoto nadhledu dvou tisíc let tak osobně vnímám, že ač Tomáš Pfeiffer jistě udělal i mnoho a mnoho dobrého, tak po cca více jak dvaceti letech od odchodu J. Zezulky ztrácí směr i čistotu a ohrožuje tím celou nastávající epochu. A to včetně všech co se mu otevřou či co se stanou členy deformované církve SJZ a jejich vazeb na jiné nerovnovážné kultury.
Na mých miskách vah vůči sobě stojí na jedné straně jeho neskutečná píle (založení léčebného centra, vydání knih J. Zezulky a každotýdenní cesty po celé ČR aby mohl šířit filosofii bytí), služba a nezištná pomoc nemocným i jeho sebeobětování se. Na druhé straně pomyslných misek vah je pak jeho nekritický a naivní odklon do indických nerovnovážných deformací (v iluzi, že tak snad šíří filosofii bytí či ctí starobylé nauky), příklon k prvořadé církevní víře a i snad nevědomá snaha „něco znamenat“. Což jako celek v důsledku ohrožuje celou dvoutisíciletou epochu a Zezulkovu misi (nauku a čistotu poznávání životních zákonitostí – vědění). Stejně tak tímto odklonem a navázáním se na deformované církevní a indické vlivy ohrožuje každého, koho nyní léčí či kdo se mu otevře a nebo se stane přívržencem jeho církve. Jeho původní „čistý léčivý pramen“ je nyní velmi „toxický“. Ohrožuje tak z nevědomosti všechny, včetně sebe.
Každý kdo se pokusí vnímat konání pověřeného prvořadě z nadhledu dvoutisícileté epochy snad musí logicky a zákonitě dojít ke stejnému závěru. Veškerá nepochybná píle a sebeobětování Tomáše Pfeiffera nemůže vyrovnat selhání v podobě otevírání a navázání se deformovaným kulturám, vložení rovnovážné filosofie bytí do církevní struktury (kde se prvořadě věří) a zneužití jména J. Zezulky v samotném názvu církve. Vždyť Zezulka jasně uvedl, že nemá víru rád, ale vědění (napřed musíme vědět, abychom věděli čemu věřit – otevírat svůj cit). Vždyť by si zcela jistě Zezulka nikdy nepřál, abychom z něj „něco“ dělali, natož abychom z něj udělali „modlu“ či vzývali a ladili se na jeho osobu v názvu církve. Podstatou jeho učení je napnout své vědomí a mysl na nejvyšší Boží existenci, nikdy na osobu přinašeče, natož na osobu pověřeného. Vložení filosofie bytí do církevní struktury, pojmenování církve po J. Zezulkovi a nekritické otevírání se indickým deformacím je dle mého názoru ze strany T. Pfeiffera zásadní chyba a neakceptovatelné zavedení hledajících, čímž ohrožuje nejen je, ale i celou nastávající dvoutisíciletou epochu.
Naivně věřit iluzi, že v Indii šířím filosofii bytí a ctím starobylé kultury tím, že se deformovaným a nerovnovážným starobylým kulturám opakovaně zcela otevírám, je stejné jako plavat ve stoce výkalů a věřit, že zůstanu suchý a voňavý. Věřit, že najdu rovnováhu a nepropadnu vzývání osoby v církvi, kde je prvořadá víra a která nese jméno J.Z., je stejně naivní jako hledat v nejtužší zimě pod sněhem a ledem čerstvé jahody.
Zezulka neměl rád víru, ale vědění
„Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je“ Josef Zezulka
A protože někteří stále nechápou co tím Zezulka chtěl říci, dovolím si upřesnit..
„Já sám nemám rád víru (nekontrolovaný cit), já mám rád vědění (poznávání životních zákonitostí), víra (cit bez poznání) je málo, věřit (citově propadat) mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je (nezískávám vědění a samostatnost)„.
Dokud nepoznáme jak to vlastně je, nevíme kam, jak a proč rozšiřovat svůj cit (víru) a budeme jak slepci, kteří jen bloudí v labyrintu iluzí a slepých uličkách neukotveného citu (víry). A proto cit (víra) nikdy nemůže být pro člověka prvořadým cílem, ale musí jim být vědění (poznávání životních zákonitostí). Až když máme dané úvahy a téma v rámci možností a schopností plně zdůvodněné a vše logicky navazuje, teprve pak procítíme a celým svým nitrem prolneme s poznaným, tak aby se prožitek uložil do hloubi naši bytosti.
Ač je právě hluboká zkušenost (prožitek) z meditace cílem aktivní duchovní cesty, pro lidi je jedinou bezpečnou a harmonickou cestou prvotní poznávání životních zákonitostí (vědění), protože jsme ve vývoji teprve prvním tvorem po zvířeti, kterému byla dána aktivní mysl a proto je zatím velmi nedokonalá (nerozvinutá). Lidé jsou krizovým tvorem a dokud se neukotví v poznání životních zákonitostí (poznání sebe sama „já-vše“), nemohou aktivně a rovnovážně rozvíjet ani své nitro (cit-víru).
I proto J. Zezulka s oblibou říkával.. „věřím jenom tomu, co vím“ – tedy rozevírám svůj cit jenom tomu co mám zdůvodněné.
Pokud si o myšlenkách J. Zezulky každý sám popřemýšlí, jistě pochopí, že žádná organizace či struktura kde se prvořadě věří (např. církev) nemůže být v souladu s podstatou a cílem jeho filosofie bytí ani myšlenek.
A-Ž Společenství Života
Doslov (16.9.2023)
Na úplný závěr si na základě shlédnutí aktuálního videa dovolím uvést jeden docela zajímavý postřeh. Ač Tomáš Pfeiffer ztratil čistotu napojení na vědomí přinašeče, zavedl hledající k prvořadé víře a deformacím hindu, paradoxně právě tím, že ztrácí napojení, nachází sám sebe. Z jistého hlediska je dnes Tomáš Zezulkovi blíže než kdykoli předtím. Nachází totiž postupně sám sebe. Se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, vazbami a deformacemi, které zrcadlí jeho konání (založení deformované církve a neudržení čistoty rozevřením se nerovnovážným starobylým kulturám v Indii). Není již jen ukázněný služebník odříkající sám sebe. I Tomáš snad začíná chápat, že jen když si v plnosti přiznáme a poznáme sami sebe, jen tak se dá začít hledat pravdu, pravdu sám o sobě – Jednotě.
Život je moudřejší než lidské mínění a tak i já se učím nedělat závěry dříve, než je závěr…
