VĚDOMÍ od A-Ž

Pochopit strukturu vědomí je nutným krokem k pochopení sebe sama a vlastně i Života jakožto celku.

Vždyť vše co nás potkává filtrujeme našim vědomím a právě naše vědomí je tím, co nám informace a vjemy o okolním světě nejen předává, ale zároveň jej i jistým způsobem (dle jeho vyspělosti a hloubky) tvoří. A stejně tak jako když změníme filtr na svém fotoaparátu, tak i když změníme naše vědomí, můžeme vidět svět okolo sebe zcela z jiného úhlu, šíře, perspektivy či „barvě“. Vlastně všechny duchovní směry (a nakonec i vědecké) pojednávají o nějakém výseku, způsobu, šíři či pohledu vědomí a uvědomění si okolního světa a jeho souvislostech. Vždyť vše co existuje je vlastně projevem „VĚDOMÍ“.
 

Základní dělení vědomí – citové a rozumové

Naše vědomí má různé hloubky, šíře a „filtry“. Ale i tak jej můžeme jej dělit na dvě základní a to na vědomí vnitřní (citové) a vědomí vnější (rozumové). Zamyslíme-li se nad tím, tak si ověříme, že člověk má tyto dvě základní „vědomí“ (rozum a cit), které ve skutečnosti může použít pro vnímání a poznávání sebe i okolního světa.
Obě tyto vědomí jsou důležité, obě nám dávají jistý úhel a kvalitu informací a vjemů, které můžeme použít dle našeho záměru, cíle a vyspělosti. Ideálem, ostatně jako vždy, je rovnováha (citu a rozumu – vnitřního a vnějšího vědomí).
 

Vědomí je myšlení

Půjdeme-li v úvahách ještě dále, pochopíme, že vědomí je vlastně myšlení (z hlediska bytosti) a proto můžeme říci, že myšlení je „vědomí“. Tedy je zde myšlení citem či rozumem (vnitřní a vnější vědomí). Myšlení rozumové může (pokud je rovnovážné) předávat informace o souvislostech, hledat analogii a logiku. Propojuje děje vnější a může být dobrým rádcem a „zaostřením“ pro naše myšlení citové. Tak jako loď potřebuje kormidlo, aby mohla bezpečně a rychle dojet do cíle.
Myšlení citem vyžaduje opuštění vnějšího rozumového myšlení a proniká do samé hloubky pozorovaného, kdy se postupně stáváme z pozorovatele vnějšího přímým účastníkem samotného děje, který jsme zprvu vnímali jen z vnějšího pohledu. Citové myšlení (vědomí) nám tak dává prožitek – zkušenost, což je důležité pochopit, protože jen prožitek se stává našim hlubokým vlastnictvím nitra, které si neseme všemi dalšími životy.
Samozřejmě můžeme svým citovým myšlením klouzat v různých hloubkách, rozsazích a hladinách, ale v důsledku na rozdíl od myšlení rozumového, myšlení citové nemá hranice – neomezuje jej čas ani prostor. A to je dobré si uvědomit, protože jen tak pochopíme důležitost a smysl meditací. Více o smyslu meditace ZDE.
 

Víra a vědění?

Dělení našeho vnímání (myšlení-vědomí) je mnoho a to dle možnosti a potřeby chápat. Například Zezulka v některých svých úvahách dělil myšlení i na víru a vědění, kde víra měla být citem a vědění rozumem. Osobně se domnívám, že tak dělil hlavně proto, protože se snažil vysvětlit hledajícím tak, aby v jeho době (okolo roku 1970) a dle daného času mohli pochopit a tak použil výraz (stav) jim blízký. V jiných úvahách zase víru velmi  nedoporučuje (doslova nemá rád) a upřednostňuje a hledá jen vědění. Samozřejmě je zde víra slepá, nebo rovnovážná, ale v důsledku se domnívám, že by slovo víra  nemohlo být použito pro naše nejhlubší citové vnory do samotných základů bytí.  Proto je dnes již (i vzhledem k dnešnímu velkému a překotnému vývoji vědomí) slovem pro citové myšlení obecně, pojmenováním nevhodným. Víra je ze své podstaty (a principu) vždy pasivní, zatím co hluboké meditace jsou aktem ryze aktivním, kdy své vnitřní vědomí cíleně a aktivně rozšiřujeme a spojujeme tak s Životem jakožto celkem. 
 
Víra tak má své hranice a je spíše vázána na okolí a to co nám pasivně přináší. Víra může být i aktem ryze rozumovým a pak zcela nedává smysl použít víru pro citové vnímání jakožto celek. Vždyť dobře víme, že mnozí například uvěřili spáse a sejmutí hříchů, stejně tak jako uvěřili prodeji odpustků a dalším ryze rozumovým kalkulům. Tato slepá víra jistě není a nemůže být „citem či intuitivním vnímáním“.
Stejně tak „vědění“ není jen rozumové, vždyť ten nejhlubší hlas našeho hlubokého vědomím vnitřní bytosti je vlastně jejím nejhlubším věděním. A tak ani vědění není jen „rozumové“, ale ze své podstaty může být i věděním nitra – tedy věděním nejhlubší citové roviny naší vnitřní bytosti (srdce). Více o víře a vědění ZDE
 
Obecně tak platí, že víra je vše co nevíme a důvěřujeme bez ověření, zatím co vědění je vše co jsme si již v nějaké míře ověřili (a to jak rozumem či citem). I proto Zezulka přináší znalost životních zákonitostí – tedy vědění (jak sám v mnohých zaznamenaných myšlenkách uvádí) a nikoli víru.
 

Vědomí (myšlení) vnitřní a vnější  – citové a rozumové

Tedy vraťme se k základnímu dělení, kde bych osobně nepoužil dělení na „víru a vědění“, protože jak už jsem shora uvedl je dělením nepřesným. Více přibližující realitě je popis vědomí vnitřní a vnější. Též myšlení vnitřní a vnější. Kde vnitřní využívá cit (intuici, meditaci atd.) a vnější rozum (logiku, analogii atd.).
 
Bez rovnováhy citu a rozumu (vnějšího a vnitřního vědomí) nelze bezpečně vyjít na cestu vědomého vývoje vědomí. Ta se otevírá vědomí, když se bytost ocitne zhruba uprostřed vývoje člověka a ten může jako první tvor po zvířeti aktivně rozšiřovat své vědomí směrem zpět do Jednoty – jsem vše, vždy a všude. Člověk má na výběr, buď se bude sám aktivně dle vývoje měnit a poznané i žít, nebo na řadu přichází zákon odrazu, který člověka učí těžkými životními událostmi. Člověk má svobodnou vůli.
 

Vědomý (3), vývoj (6), vědomí (9)

Vědomý vývoj vědomí je aktivní cesta vědomí, které v souladu a v harmonii s podstatou vývoje vědomě pracuje a rozšiřuje své vědomí na vše, vždy a všude. Je to duchovní věda, nejvyšší stupeň spirituality, podstata všech vyvážených a vědomých náboženství. Abychom pochopili smysl této cesty, musíme napřed pochopit sebe jakožto součást celku, vědomí, které se životy a hlubokými prožitky rozšiřuje a stejně tak jak známe vývoj hmoty, tak zde je i v naprosté analogii vývoj ducha (vědomí). 

Lidstvo je právě v tomto bodu, může aktivně vyjít, nebo se zničit. Pochopit, nebo zůstat v bodu nevědomí a jen věřit. Jsme krizový tvor a tvoříme krizovou dobu.

Cesta vědomého vývoje vědomí (též cesta dvou trojúhelníků) je cestou vnitřního vědomí (našeho duchovního středu – „opravdového a vnitřního já“), které je plně a v rovnováze podepřeno vědomím vnějším – rozumem (analogií, logičností a kritickým myšlením). Mnohé i dnešní nauky a náboženství mají to „vnitřní“. Říkají mu hlas intuice, vnitřní vedení, napojení atd., ale bohužel žádné mně dnes známé náboženství či duchovědní obory nemají plné poznání vnější – tedy poznání životních zákonitostí. Jistě můžeme najít mnohé fragmenty a útržky poznání životních zákonitostí, ale chybí zde celek a propojenost (úplnost). Pro bytost je podmínkou, aby byla v rovnováze a pro člověka je napřed nutné, udělat si pořádek v myšlení (vnějším). Ted rozumem pochopit kdo je, odkud jde, kam a co je smyslem jeho bytí a smyslem života vůbec. Bez rozumového poznání, kritičnosti a pochopení nikdy nedosáhne pevnosti a samostatnosti, taková cesta je cestou slepých uliček a duchovních pádů.

Proto vědomý vývoj, tedy plně (analogií, kritikou, naleznutím souvislostí a propojeností) zdůvodněná cesta, značí číslovku 3. Aktivní a harmonický vývoj v souladu s podstatou vývoje Života je značen číslicí 6. A hluboké vědomí vnitřní bytosti (duchovní srdce a jeho „vědění“) je číslice 9. Jen celek udržuje rovnováhu a je podstatou harmonického bytí a aktivní duchovní cesty 3-6-9.

Vývoj pokračuje i po člověku

Naše hluboké vědomí (vnitřní bytost – duchovní srdce) se vyvíjí zrody od nejprimitivnějšího elementála, přes rostlinné druhy, živočišné až ke člověku, a dále přes další a další vývojové druhy (vyšší vědomí) až do úplného návratu k plnému vědomí věčnosti (jsem vše, vždy a všude).

Vždyť vývoj pokračuje a člověk je teprve někde uprostřed bytostného vývoje. Vědomí člověka je zatím vědomím poměrně zůženým a vzdáleným plnému vědomí – „jsem vše, vždy a všude“ (což je v důsledku opravdová realita vědomí Jednoty).
Další vývojové druhy již nemají toliko omezený úhel pohledu a nejsou tak vázány na lineární čas a prostor. Vědomí se rozšiřuje a proniká do bezčasového trvání bytí ve své úplnosti. Proniká hlouběji a hlouběji, šíře se neustále otevírá a přestává platit „iluze“ černobílého vnímání života na „dobro a zlo“. Tím dochází i ke spojování dvojnosti myšlení rozumu a citu a stává se jedním uceleným „vědomím“. Hluboké a rozšířené vědomí vnímá Život (Boha, Jednotu, Vesmír, Universum..) jako částečnou nerovnováhu či rovnováhu a nikoli jako „dobro a zlo“. Vždyť projevení bytí nutně vyvěrá z částečné nerovnováhy a naopak vývoj je tvořen nutností nalezení rovnováhy (říkáme tomu osud, osudové zkoušky či osudový tlak). 
 
Na konci vědomý dosáhne plné rovnováhy propojením se vším co bylo, je a bude, čímž zároveň ztratí smysl (možnost) své existence. To je ale ještě z hlediska člověka velmi, ale velmi daleko. A tak je dobré pochopit, že naší podstatou je prosté a harmonické bytí, protože i to nejvyšší vědomí z jistého pohledu opět pokračuje průnikem do nejnižšího vědomí (první bytostný sebe-vjem a omezení) nějakého elementálu a Život ve svém nekonečném bytí stále pokračuje. Vesmír dýchá, stejně tak i vznik a zánik, to je Život, to je BYTÍ.
 
A-Ž
Ponta do Sol 3.3.2023