Josef Zezulka – životopis a odkaz přinašeče vědění

Žáci a pokračovatelé

Josef Zezulka přinesl filosofii BYTÍ a založil vědní (léčebný) obor biotronika. Za své působení jako sanátor (léčitel) biotroniky bezplatně pomohl tisícům lidí při jejich silové nedostatečnosti a disbalanci (nemoci).

Snažil se předat své poznání (životní filosofii a duchovní praktika) dál žákům a hledajícím. Avšak zde naráží na lidské možnosti a hranice. První skupina pokračovatelů, tzv. „plzeňská duchovní skupina“ se záhy rozpadá, protože mnozí po té co se dozvěděli o reinkarnaci naznali, že jsou hned „králové a princezny“ a předhánějí se ve své důležitosti a honosnosti předchozích životů a někteří se vracejí ke křesťanství a jeho deformacím. I tak z této skupiny nakonec jeden z jeho posluchačů vydává své vzpomínky ve vlastním výtisku.

S nelehkou zkušeností a zklamáním Zezulka tuto skupinu opouští. V dalších létech přednáší v různých duchovních skupinách (např. u Unitářů), jogínům atd. Jeho učení a myšlenky jsou natolik jiné, přímé, čisté a rovnovážné, že pro nerovnovážné bytosti lidského stupně jsou mnohdy těžko přijatelné a pochopitelné. Dalo by se říci, že mnohdy až „nepřijatelné“ či i pro některé „načtené rozumové ducho-vědce“ jakoby až moc „jednoduché“, protože jejich síla není v povrchovém rozumu, ale ve vnitřním faktickém stavu (vlastním prožitku jejich obsahu). Jedna věc je pojmout myšlenky rozumem, druhá věc je stát se jimi celou svojí vnitřní bytostí (hlubokým vědomím). Jednoduchost a jasnost myšlenek J. Zezulky jsou podstatou geniality J. Zezulky. Ve snadno pochopitelných myšlenkách a jasné a logické architektuře souvislostí vysvětluje samotnou podstatu vzniku bytí a smyslu Života (a to nejen lidského).

Mnozí by možná očekávali, že přinašeč bude ihned rozpoznán a že jej budou následovat „masy“ (nakonec mnozí na něj už čekají tisíce let), avšak opak je pravdou. Stejně tak jako Ježíš umírá na kříži téměř jako neznámá osoba, tak i Zezulku za jeho života téměř nikdo nerozpoznal a nepochopil. Osobně jsem přesvědčen o tom, že kdyby tu byl i třeba opět dnes mezi námi, stejně by jej (Ježíše či Zezulku) téměř nikdo nerozpoznal. Lidé hledají vše, jenom ne pravdu a přirozenost prostoty bytí. Lidé zatím nerozpoznají podstatu duchovnosti (přirozenost a rovnováhu) a nerozeznají tak ani co jim ve skutečnosti pomáhá. Léčebný obor biotroniku jsme dodnes nezařadili a neuznali jako lidem prospěšný obor a to i přes fakt, že bylo (doložitelně) pomoženo tisícům lidí v jejich nelehké situace a dle lékařů i u „neléčitelných nemocí“.

Osudoví pokračovatelé odkazu J.Z.

Josef Zezulka po mnohých neúspěších najít své následovníky a pokračovatele nakonec přece jen osudově a pro mnohé karmicky nachází hrstku „odvážných“. Osud mu přináší jen takové následovníky, kteří odpovídají rytmu a potřebám doby (a to jak v dobrém, tak i ve „zlém“). Snaží se jim při diskusích a osobních setkáních předat poznání životních zákonitostí a navrátit jejich bytí a vědomí k rovnováze citu a rozumu. Podstatou jeho učení je rovnováha, což pro krizového tvora (člověka) je téměř nedosažitelný cíl. Sám Zezulka nemá rád víru, ale vědění:„Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je.“

Bohužel jeden z jeho veřejně známých pokračovatelů nejspíše z ješitnosti či nepochopení selhává a vrací se tam (jak predikuje sám J. Zezulka), kde se přece jen cítí pohodlněji:„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“

Zakládá církev SJZ, kde se z principů církví prvořadě věří a své věřící odvádí do Indie, kde je jako zbavený smyslů přiměje platit za vyčištění karmy v iluzi, že tak snad šíří filosofii bytí a nebo ctí starobylé kultury. Tomáš Pfeiffer osudově a zákonitě selhává, ztrácí (aniž by si tento fakt uvědomoval či přiznal) čistotu napojení na vědomí přinašeče (což od něj darem – zasvěcením dostal). Z vlastní nerovnováhy a neznalosti zneužívá jméno J. Zezulky pro svoji církev, kde z Josefa Zezulky dělá „církevní modlu“ a to naprosto proti jeho vůli, protože J. Zezulka víru neměl rád a vždy své žáky upozorňoval, aby se nikdy neladili na jeho sobu. Pojmenování církve T. Pfeiffera po J. Z. (Společenství Josefa Zezulky) je tak zásadní nepochopení jeho filosofie a ukázkou lidské nerovnováhy a cyklického pádu. Lidé jsou neponaučitelní. Je to svým způsobem i zákonité, protože nerovnováha odcházející dostředivé éry souhvězdí Býka se projevila i u žáka a „lidského“ pověřeného pokračovatele T. Pfeiffera. Tomáš Pfeiffer získal od přinašeče nové (rovnovážné) myšlenky a poznání, ale pro jejich šíření používá staré (deformované) formy a způsoby (církev a struktury období Ryb). Jsme na přelomu dob a vstupujeme do éry „Vodnáře“. S tím se pojí i mnoho dalších jevů jako je změna silové podstaty bytí a přichází i další vývojový druh po lidech. Lidé nejsou posledním vývojovým druhem (jak se mnohdy domnívají). V budoucnosti se budou vyvíjet další a další druhy, protože lidé jsou ve vývoji teprve někde uprostřed.

I proto zcela zákonitě Tomáš Pfeiffer není jediným pověřeným žákem Josefa Zezulky. Tomáš je následovníkem „lidského druhu“ a ukazuje nám, jak lidé vždy ztrácí možnost napojení na vědomí přinašeče (aniž by si ztrátu uvědomili), kam lidé učení přinašeče zavedou a jak jej opakovaně zdeformují. Avšak další (jiný) pověřený žák a pokračovatel J. Zezulky je osudově i zákonitě představitel dalšího vývojového druhu…