Životopis a mládí Josefa Zezulky
Zakladatel léčebného oboru biotronika a filosof (autor filosofie Bytí) Josef Zezulka se narodil v Brně, Rakousko Uherské říši dne 30.3.1912 (umírá v Praze v roce 1992).
V době jeho narození vládl František Josef a oslabená Rakousko Uherská říše právě končila svoji éru, aby rozpadem říše mohly vzniknout samostatné státy včetně Československa. Masarykovi bylo 62 let a první světová válka byla na spadnutí.
Rodina Josefa Zezulky (ze strany otce) měla v Brně restauraci (na dnešním Moravském náměstí) a Josef Zezulka se narodil v Brně – Heršpicích č.p. 238. Avšak hned po narození se Josef Zezulka s rodinou stěhuje zpět do Prahy, kde jeho otec zastupuje velkou a známou firmu prodávající čokoládu.
Mládí Josefa Zezulky je poměrně šťastné a sám mladý „Jozífek“ rád sportuje, věnuje se lukostřelbě a má před na první pohled sebou zajištěnou budoucnost. Vše se však změní nemocí jeho otce a ze zajištěné rodiny se stává poměrně chudá rodina a břímě, kde mladý Josef už i při výkonu vojenské služby musí začít pracovat, aby mohl rodinu živit. Jeho osudové břímě a omezení se projevuje již od raného věku a to v mnoha dalších oblastech a životních situacích.
Za války vstupuje do ilegální odbojové skupiny, kde sloužil pro západní zpravodajskou brigádu jako velitel čety, což se mu po válce vymstí, protože komunistický režim perzekuuje všechny odbojáře. Zezulka je v roce 1948 zatčen STB, vězněn a osudově si musí projít okolo popraviště, nakonec je na abolici propuštěn a může tak pokračovat ve svém úkolu a přinesení životní Pravdy. Po válce si otevírá obchod s cukrovinkami, avšak osud a rodina jej opět značně omezuje a vlastně navádí na jeho osudovou (nelehkou) cestu. Jeho manželství se rozpadá hned po vzniku, protože jej jeho žena chtěla jen využít, aby si sama zachránila život. Jeden z jeho bratrů (celkem byli tři bratři) se proti němu opakovaně otáčí a snaží se mu cíleně škodit celý život. Všechny jeho nelehké osudové rány a události však vyrovná jeho dar ducha a probuzení. Přesně na jeho narozeniny ve 33 letech se mu rozevírá vědomí a ani sám Zezulka v tu chvíli ještě netuší, co se mu přihodilo. Překvapený Zezulka, jak následně sdělil jednomu jeho žákovi, musí celou noc jezdit po Praze na kole, aby tu sílu a změnu vědomí byl schopen vstřebat a ustát.
Osudový úkol a probuzení
Nastává jeho osudový úkol a nelehká cesta. Rozevřelo se mu vědomí a Josef Zezulka si vzpomněl (vrátil se ke své vnitřní bytosti) kdo ve skutečnosti je (IA -UE vedoucí k IE – O – UA).
Ovšem nepředstavujte si, že najednou měl vše plně zdůvodněné a rozumem poznané jak „na stříbrném podnose“. Sám se svým vnitřním vědomím a změnou musí pracovat a po krůčkách si plněji a plněji uvědomovat, co se mu vlastně „přihodilo“. Rozdíl mezi jeho vědomím po probuzení a tím co před tím poznal a v rámci lidského vzdělání a znalostí nabyl, bylo řádově odlišné a jiné. Přinašeč nemá žádnou vnější pomoc a sobě podobného, se kterým by mohl nový stav vědomí sdílet a prodiskutovávat. Ač bylo rozevření vědomí i predikováno a následně měl pomocníky (pražskou skupinu zabývající se spiritizmem), bylo mu řečeno, že mu nikdo nemůže pomáhat a musí se nechat vést jen svým vnitřním vedením, protože má dar ducha i dar léčení, který si nesmí nechat nikým zamlžit a ovlivňovat. Tedy vše co Zezulka následně lidem přináší a sepisuje jsou pouze a jen jeho poznání a znalosti, které se nikde neučil, natož že by je kopíroval.
„Odchod“ a zklamání
Josef Zezulka umírá ve svých 80 letech (v roce 1992). Příčinou byla závažná nemoc, kterou sám dlouhé roky léčil u ostatních. Nejspíše důvodem vzniku této těžké nemoci byly smažené „houby na tahání“, jak sám J.Z. jeho oblíbenému pokrmu z hub říkal. On sám byl vášnivý houbař a nosil plné košíky hub, aby si je následně smažil a připravoval na „tahání“ (jezení v průběhu týdne). Též jej na sklonku života potkala velmi bolestivá a nepříjemné nemoc v podobě zanedbaného zánětu trojklanného nervu.
Když již byl J.Z. na sklonku života v nemocnici, tak si nepřál, aby jej ani nejbližší navštěvovali a aby za něj snad truchlili. Jak sám v žertu říkal: „není problém umřít, ale narodit se“. A tak jednoho dne opustil své tělo, protože mu již dosloužilo. Jeho vědomí se mohlo vrátit zpět do plnosti a zbavit se omezení tělem (lidským osudem), které bylo z hlediska jeho vědomí značně omezující. Je tu s námi stále a každý, kdo se vydá na aktivní rovnovážnou cestu do Jednoty se vydává v jeho šlépějích.
On sám byl ze své mise zklamán, protože jej za jeho života rozpoznala (následovala) jen hrstka lidí. Lidé hledají vše, jenom ne pravdu, říkával, a bohužel tomu tak je. Pravda se nehodí, pokud budete lidem lhát a slibovat jim „úžasné duchovní zážitky“ či duchovní posty a mistrovství během víkendového kurzu, jistě budete mít mnoho následovníků a obdivovatelů. Ale pokud budete lidem říkat pravdu a učit je o nutnosti vlastní (mnohdy velmi zdlouhavé a bolestivé) změny a naplňování rovnováhy svým prostým bytím, málo kdo se přidá a najde odvahu touto cestou jít (a setrvat).
pokračování níže pod videem..
Přinašeč vědění
Jeho dílo (filosofie Bytí a léčebný obor biotronika) tak vzniká z čistého a nedeformovaného zdroje bytosti, jejíž vědomí není „lidské“. Tyto bytosti (přinašeči vědění) se na Zemi cyklicky rodí každých dva tisíce let a to vždy třikrát po celkovou dobu šesti tisíc let do stejného místa (země), aby se následně s rytem vesmíru rodili dalších šest tisíc let na jiné území a tak dále a dále.
Přinášejí nám vědění (poznání životních zákonitostí pocházející z vědomí bytosti již na hranici spojení se s Celkem) a proto jsou tyto bytosti „přinašeči vědění“. Jejich lidští pokračovatelé si však jejich nauku (obyčejně vždy) přizpůsobí k obrazu svému a z vědění (poznání životních zákonitostí) si z pohodlnosti udělají prvořadou (slepou) „víru“. Dokonce z vraždy předposledního přinašeče (Ježíše) vědění si lidé udělali snětí vlastních hříchů, což osobně považuji za doslova zrůdné.
Lidé jsou zatím prvním tvorem po zvířeti (mají aktivní mysl) a tak lidská společnost a možnosti poznávání komplexní reality (architektury souvislostí všeho co bylo, je a bude v bezčasovém „teď“) zatím není vysoká. Snad až další vývojový druh po člověku bude schopen více udržet rovnováhu a naplnit podstatu mise přinašečů vědění. Tento další vývojový druh se již na Zemi rodí a tak snad tentokráte nedojde ke stejné deformaci jako došlo u učení Ježíše (Mojžíše, Abrháma), kde si lidé jeho nauku zdeformovali k obrazu svému a ke svým mocenským záměrům, slabostem, pohodlnosti, daleko od rovnováhy a smyslu myšlenek přinašeče.
Podstatou jeho mise není uctívání jeho mise a vzývání osoby (vzývání jeho příchodu a uctívání osoby), ale jeho myšlenky a poznání, které každému mohou (a mají) sloužit ke vlastní změně a naplnění bytí ku prospěchu Života (celku). Plnějšímu pochopení sebe sama jakožto součást celku – Jednoty. Pochopení zákonitostí bytí a Života jak rozumem, tak citem a nalezení vlastní rovnováhy bytí (vědomí). K tomu přinašeč přináší architekturu souvislostí komplexní reality (propracovanou a ucelenou filosofii bytí) a duchovní praktika, které hledajícího vedou k vlastnímu nitru (vnitřní bytosti – vědomí) a jeho rozšiřování na Celek (sebe sama – Jednotu).
Žáci a pokračovatelé
Josef Zezulka přinesl filosofii BYTÍ a založil vědní (léčebný) obor biotronika. Za své působení jako sanátor (léčitel) biotroniky bezplatně pomohl tisícům lidí při jejich silové nedostatečnosti a disbalanci (nemoci).
Snažil se předat své poznání (životní filosofii a duchovní praktika) dál žákům a hledajícím. Avšak zde naráží na lidské možnosti a hranice. První skupina pokračovatelů, tzv. „plzeňská duchovní skupina“ se záhy rozpadá, protože mnozí po té co se dozvěděli o reinkarnaci naznali, že jsou hned „králové a princezny“ a předhánějí se ve své důležitosti a honosnosti předchozích životů a někteří se vracejí ke křesťanství a jeho deformacím. I tak z této skupiny nakonec jeden z jeho posluchačů vydává své vzpomínky ve vlastním výtisku.
S nelehkou zkušeností a zklamáním Zezulka tuto skupinu opouští. V dalších létech přednáší v různých duchovních skupinách (např. u Unitářů), jogínům atd. Jeho učení a myšlenky jsou natolik jiné, přímé, čisté a rovnovážné, že pro nerovnovážné bytosti lidského stupně jsou mnohdy těžko přijatelné a pochopitelné. Dalo by se říci, že mnohdy až „nepřijatelné“ či i pro některé „načtené rozumové ducho-vědce“ jakoby až moc „jednoduché“, protože jejich síla není v povrchovém rozumu, ale ve vnitřním faktickém stavu (vlastním prožitku jejich obsahu). Jedna věc je pojmout myšlenky rozumem, druhá věc je stát se jimi celou svojí vnitřní bytostí (hlubokým vědomím). Jednoduchost a jasnost myšlenek J. Zezulky jsou podstatou geniality J. Zezulky. Ve snadno pochopitelných myšlenkách a jasné a logické architektuře souvislostí vysvětluje samotnou podstatu vzniku bytí a smyslu Života (a to nejen lidského).
Mnozí by možná očekávali, že přinašeč bude ihned rozpoznán a že jej budou následovat „masy“ (nakonec mnozí na něj už čekají tisíce let), avšak opak je pravdou. Stejně tak jako Ježíš umírá na kříži téměř jako neznámá osoba, tak i Zezulku za jeho života téměř nikdo nerozpoznal a nepochopil. Osobně jsem přesvědčen o tom, že kdyby tu byl i třeba opět dnes mezi námi, stejně by jej (Ježíše či Zezulku) téměř nikdo nerozpoznal. Lidé hledají vše, jenom ne pravdu a přirozenost prostoty bytí. Lidé zatím nerozpoznají podstatu duchovnosti (přirozenost a rovnováhu) a nerozeznají tak ani co jim ve skutečnosti pomáhá. Léčebný obor biotroniku jsme dodnes nezařadili a neuznali jako lidem prospěšný obor a to i přes fakt, že bylo (doložitelně) pomoženo tisícům lidí v jejich nelehké situace a dle lékařů i u „neléčitelných nemocí“.
Osudoví pokračovatelé odkazu J.Z.
Josef Zezulka po mnohých neúspěších najít své následovníky a pokračovatele nakonec přece jen osudově a pro mnohé karmicky nachází hrstku „odvážných“. Osud mu přináší jen takové následovníky, kteří odpovídají rytmu a potřebám doby (a to jak v dobrém, tak i ve „zlém“). Snaží se jim při diskusích a osobních setkáních předat poznání životních zákonitostí a navrátit jejich bytí a vědomí k rovnováze citu a rozumu. Podstatou jeho učení je rovnováha, což pro krizového tvora (člověka) je téměř nedosažitelný cíl. Sám Zezulka nemá rád víru, ale vědění:„Já sám nemám rád víru, já mám rád vědění, víra je málo, věřit mohu čemukoliv, ale tím neobjevuji tu velkou životní zákonitost, nepoznávám to, jak to vlastně je.“
Bohužel jeden z jeho veřejně známých pokračovatelů nejspíše z ješitnosti či nepochopení selhává a vrací se tam (jak predikuje sám J. Zezulka), kde se přece jen cítí pohodlněji:„Ti, kteří jsou během života kolem něho (přinašeče) a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.“
Zakládá církev SJZ, kde se z principů církví prvořadě věří a své věřící odvádí do Indie, kde je jako zbavený smyslů přiměje platit za vyčištění karmy v iluzi, že tak snad šíří filosofii bytí a nebo ctí starobylé kultury. Tomáš Pfeiffer osudově a zákonitě selhává, ztrácí (aniž by si tento fakt uvědomoval či přiznal) čistotu napojení na vědomí přinašeče (což od něj darem – zasvěcením dostal). Z vlastní nerovnováhy a neznalosti zneužívá jméno J. Zezulky pro svoji církev, kde z Josefa Zezulky dělá „církevní modlu“ a to naprosto proti jeho vůli, protože J. Zezulka víru neměl rád a vždy své žáky upozorňoval, aby se nikdy neladili na jeho sobu. Pojmenování církve T. Pfeiffera po J. Z. (Společenství Josefa Zezulky) je tak zásadní nepochopení jeho filosofie a ukázkou lidské nerovnováhy a cyklického pádu. Lidé jsou neponaučitelní. Je to svým způsobem i zákonité, protože nerovnováha odcházející dostředivé éry souhvězdí Býka se projevila i u žáka a „lidského“ pověřeného pokračovatele T. Pfeiffera. Tomáš Pfeiffer získal od přinašeče nové (rovnovážné) myšlenky a poznání, ale pro jejich šíření používá staré (deformované) formy a způsoby (církev a struktury období Ryb). Jsme na přelomu dob a vstupujeme do éry „Vodnáře“. S tím se pojí i mnoho dalších jevů jako je změna silové podstaty bytí a přichází i další vývojový druh po lidech. Lidé nejsou posledním vývojovým druhem (jak se mnohdy domnívají). V budoucnosti se budou vyvíjet další a další druhy, protože lidé jsou ve vývoji teprve někde uprostřed.
I proto zcela zákonitě Tomáš Pfeiffer není jediným pověřeným žákem Josefa Zezulky. Tomáš je následovníkem „lidského druhu“ a ukazuje nám, jak lidé vždy ztrácí možnost napojení na vědomí přinašeče (aniž by si ztrátu uvědomili), kam lidé učení přinašeče zavedou a jak jej opakovaně zdeformují. Avšak další (jiný) pověřený žák a pokračovatel J. Zezulky je osudově i zákonitě představitel dalšího vývojového druhu…
Podstata odkazu přinašeče vědění
Pověřený žák Jan Mareš a jeho žena Jaruška žili dlouhou dobu v ústraní a jsou tak veřejnosti neznámí. Avšak možná právě proto mohli v plnosti naplnit jejich osudový úkol a plně svým prostým a hlubokým bytím rozvinuli Zezulkovu filosofii. Dlouhá léta aktivně pracovali na svém nitru (vnitřní bytosti) dle praktik a filosofie bytí (poznání životních zákonitostí) svého dlouholetého učitele J. Zezulky. Rozvíjí dle filosofie bytí své vnější vědomí i vnitřní (nitro – hluboké vědomí) a rozšiřují jej ve směru „já – vše“. Ve svém pražském panelákovém bytě Jan Mareš a jeho žena Jaruška rovnovážně pracují v duchu a drží tak silově a duchovně nejen své blízké okolí. Svoji změnou a silou ducha (myšlenkami a způsobem bytí) prošlapávají a vytvářejí cestu pro další, kteří najdou pravý odkaz přinašeče vědění Josefa Zezulky. Jsou vyváženými a v důsledku (i přes fakt, že i T. Pfeiffer učinil mnoho dobrého od založení léčebného centra až po vydání Zezulkových knih, či udržení napojení do roku 2014) jedinými opravdovými pokračovateli duchovní cesty Josefa Zezulky a jeho filosofie bytí. Doslova vyšlapali cestu pro další generace a zesílili tak možnost, že i lidé najdou rovnováhu bytí, kterou by jinak sami nikdy nenašli.
Zatím co Tomáš Pfeiffer a jeho věřící sekty SJZ marně hledají duchovnost v „chrámech, církvích a u úplatných indických kněží“, Jan Mareš a Jaruška Marešová našli duchovnost ve vlastní prostotě a harmonii bytí, což je v důsledku tím nejvyšším „duchovním stavem“ a podstatou i smyslem filosofie BYTÍ. Duchovnost není o ukáznění, postech a lidských iluzích o kněžství či duchovních mistrech a guru. Duchovnost je o prostotě bytí a rovnováze, kterou každý může najít jen vlastní změnou (poznání životních zákonitostí a napojení se na vlastní nitro – vedení).
Proto i podstatou nauky přinašečů vědění je prvořadě rovnováha, vlastní změna, a to jak vědomí vnějšího (rozumu), tak vědomí vnitřního (citu – vnitřní bytosti – nitra) ve směru – „jsem každý, vždy a všude“. Výsledkem vlastní změny tak zákonitě musí být nalezení rovnováhy bytí, změna stravovací (nevraždit své bratry – zvířata) a prostota i přirozenost (normálnost) vedoucí k naplnění životní harmonie. To vše Jan a Jaruška Marešovi dle možností v plnosti naplnili. Oni jsou dle mého názoru a zkušenosti opravdovými a jedinými pokračovateli duchovní cesty Josefa Zezulky.
Další vývojový druh po lidech (mnozí jim z nepochopení vývoje vědomí říkají např. „indigové či křišťálové děti“) se vnějšně až tak moc neliší od lidí, ale vnitřně mají již jinou stavbu bytosti (ducha). Inklinují více k rovnováze, kritičnosti, prostotě bytí (přírodě). Ale i tito zrozenci dalšího vývojového stupně potřebují myšlenky a poznání přinašeče, aby mohli plně rozvinout vlastního ducha a našli co nejdříve vlastní vnitřní vedení a cestu jednoduchosti bytí. Vědomí přinašeče je řádově dál (vyspělejší a hlubší) než vědomí lidské či dalšího vývojového článku po lidech.
Jsme buňkou jednoho velkého těla – ŽIVOTA. Není vyšších ani nižších. Na konci se všichni setkáme na začátku. Opravdoví vyšší zrozenci vždy slouží nižším a Životu, protože vědí, že jsou to ve skutečnosti oni sami.
A-Ž
Společenství Života
