30 let po úmrtí přinašeče vědění J. Zezulky: Lidé se odklání k prvořadé víře, pověřený selhal..

J. Zezulka přinesl vědění Jednoty (poznání životních zákonitostí). Neměl rád víru (víra je málo), ale měl rád vědění. Žádal po svých žácích a pokračovatelích, aby mu nikdy nevěřili, aby vždy kriticky přemýšleli vše mu zpochybňovali a prvořadě hledali rovnováhu (pravdu).

Ovšem s jistou hořkostí, zármutkem a rozčarováním mi nezbývá než konstatovat, že odkaz přinašeče vědění J. Zezulky pod vedením pověřeného žáka T. Pfeiffera (a jeho věřících) je poněkud zrůdným způsobem překroucen, zneužit a doslova převrácen naruby. Pověřený neudržel čistotu napojení, odklání hledající k prvořadé víře a placení horentních částek za „vyčištění karmy“. Historie se opakuje. Lidstvo nikdy neudrží rovnováhu a zakaluje svým konáním, iluzemi a deformacemi čistotu vědění přinašeče.

Tomáš Pfeiffer měl více jak 30 let na to, aby roznesl filosofii bytí. Aby vedl hledající ke kritickému a rovnovážnému myšlení tak, aby každý mohl najít své vnitřní vedení a stal se samostatnou a kladnou složkou Života. Tomáš byl pověřen pouze a jen k tomu, aby v rovnováze sloužil nejvyšší Boží existenci – Životu – Jednotě. Aby vždy hledal, mluvil a žil jen Pravdu.

Avšak Tomáš (stejně tak jako pověření v dobách předchozích) selhal, za třicet let university bytí nebyl schopen své žáky a pokračovatele vést k samostatnosti, rovnováze, natož ke kritickému myšlení. V Indii zcela zneuctil Zezulkův odkaz a vychýlil nauku vložením do církevní struktury. Ztrácí tak čistotu napojení (pověření). 

Svojí nerovnováhou a bytostnou ješitností ohrožuje čistotu nauky J.Z. i nastávající dvoutisíciletou epochu.

Odvedl hledající k deformovaným indickým kulturám, kde zneužitím jména J. Zezulky („Velká cesta s Josefem Zezulkou po duchovních místech Indie“) zmanipuloval hledající k placení horentních částek za vyčištění karmy a rozevření se jejím deformacím, vlivům a vazbám (církev SJZ a každý kdo se nyní třeba rozevře biotronickému léčení se zároveň rozevírá indickým vlivům, deformacím a vazbám). Založil vychýlenou církev (SJZ) kde se prvořadě věří (a to i dle preambule zakládající listiny církve SJZ) a kde proti vůli J.Z. lidé vzývají jeho osobu v názvu církve.

V obřadní výzvě zmanipuloval a obalamutil i nejbližší J.Z. proti Pravdě a dokonce i proti vůli J.Z. (pověření J. Mareše – zrozence dalšího vývojového stupně po člověku). Téhož dne (30.3. 2019) sám sebe T. Pfeiffer veřejně honoruje za duchovního „mistra s tisíciletou zkušeností a přinašeče nauk“. Svým konáním (nerovnováhou, bytostnou ješitností a neschopností sebereflexe v kombinaci s částečně i velmi vyspělým poznáním) nám ukazuje, proč „vyspělí“ jedinci v rámci lidského druhu jsou zároveň i tím úplně nejkrizovějším a nejvíce ohrožujícím Život a rovnováhu (Pravdu). V rámci vývoje vědomí (bytosti) jsou právě poslední lidské zrody ty nejrizikovější a dovolují největší možnou nerovnováhu, deformace a odchylky – jsou doslova nejkritičtějším vědomím vůbec a je nutné to brát velmi vážně na zřetel.

Ve skutečnosti však Pravdu (rovnováhu) v církvi kde je prvořadá víra nikdo nehledá ani nalézt nelze. Je Tomášovou plnou odpovědností a ostudou, že jeden z jeho nejvěrnějších věřících je po třiceti letech učení schopen vyprodukovat níže uvedenou zrůdnou myšlenku, která však v důsledku jen přesně popisuje podstatu církve SJZ: „Tedy když si žák vybere svého učitele, měl by mu do určité míry důvěřovat, i když by někdy byly jeho pokyny chybné, podobně jako i voják plní rozkaz, i když může být nesprávný. Je tedy z duchovního pohledu velmi na pováženou upozornit učitele na chybu v něčem zásadním, i když by měl žák pravdu“.

Nutno dodat, že i věřící T. Pfeiffera nesou svůj nemalý díl odpovědnosti. Z pohodlnosti skrytu stáda se jen přidávali k nerovnováze. Jako slepí a hluší plnili chybné rozkazy svého padlého mistra. Jako zbabělci a hlupáci mlčeli i když mnohým bylo patrné a byli si vědomi faktu, že se odklánějí od rovnováhy (pravdy). Ze slabosti a prospěchářství neupozornili svého vychýleného „mistra“ na zásadní chybu, protože chtěli být léčeni, nechtěli se dostat v nemilost padlého „mistra“, natož riskovat a jít proti většině. Tito zcela nekritičtí a ukáznění „vojáci“ samozvaného mistra si snad ani nezaslouží myšlenky přinašeče, který vždy od svých žáků kritičnost a zpochybňování vyžadoval. I oni nesou svůj nemalý díl odpovědnosti a ukazují nám slabost lidstva a neschopnost udržet podstatu mise přinašečů – pravdu hledat, mluvit a žít (být kladnou složkou Života). Věřící SJZ je přesným opakem toho, čím by měl následovník J. Zezulky být. Cožpak věřící SJZ nevědí, že by měli i svého „samozvaného mistra T. Pfeiffera“ vždy zpochybňovat, že by mu nikdy neměli věřit, že by vždy měli hledat jen pravdu (rovnováhu)? Nic z toho však z principu naprostého se podřízení „pověřenému“ T. Pfeifferovi nečiní. Věřící SJZ mají doslova klapky na očích a ve své mysli ani úvahách si z principu nedovolí T. Pfeiffera jakkoli zpochybnit nebo se mu dokonce v názorech veřejně postavit. Pokud by si to snad někdo dovolil, byl by v církvi SJZ okamžitě veřejně očerňován a bez možnosti se bránit či dialogu ostudně vyhozen.

Tomáš Pfeiffer i jeho věřící (církev SJZ) tak jdou (a dnes již mohu říci, že vědomě) proti vývoji, Životu, rovnováze (pravdě) i vůli přinašeče vědění (J. Zezulkovi).

Jako v době Mojžíše, sotva se přinašeč vědění „oddálí“, spadnou jeho učedníci zpět k uctívání nerovnovážných nauk a deformací doby předchozí. Tedy nyní k prvořadé víře (církevní struktuře odcházející doby Ryb, kde se z principu prvořadě věří a i proto nelze do zakládající listiny uvést „články víry a vědění“) a uctívání deformovaných nauk doby dostředivé – Býka  (hindu, kde je na prvním místě vlastní vývoj, velmi draze placené obřady zaručující nemožné, kde se kněží utápí ve vychýlených magických rituálech, daleko od vědění životních zákonitostí a rovnováhy). Vazby, které T. Pfeiffer a jeho věřící v Indii na sebe a na celou svoji církev navázaly dodnes (nevědomě) ovlivňují jejich mysl a skutky. Míra zavázání se a otevření se indickým vlivům mnohonásobně překročila všechny hranice a rovnováhu (šlo o stovky rituálů a obřadů, za které věřící SJZ platily a otevřeli se jim). Každý (třeba i úplně nový člen, který v Indii nikdy nebyl) kdo se dnes otevře církvi SJZ se zároveň otevírá i deformovaným indickým vlivům, které tuto církev budou již navždy „tvořit, ovlivňovat a formovat“.

V celém vesmíru a stvoření nelze najít nerovnovážnějšího tvora než jsou lidé – člověk je krizový tvor.

Rovnováhu u lidí z principu (vyspělosti vědomí) nelze očekávat ani žádat. T. Pfeiffer byl přinašečem (vyšším duchovním řádem) pověřen ukázat nám příčinu a způsob pádu (nerovnováhu) lidského rodu. Což je v důsledku obrovským darem (a pro lidstvo jedinou možnou cestou) i příležitostí jak tuto nerovnováhu a příčiny cyklického pádu lidstva (pověřených i následovníků přinašečů) plně pochopit. Cesta lidského poznávání je vždy cestou pádů a utrpení daleko od moudrosti, kritičnosti či sebereflexe. Člověk obyčejně vždy upřednostní iluze o svoji vyspělosti, mistrovství a „osudové pověřenosti“ před schopností zůstat skromný a hledat, mluvit a žít jen pravdu.

Čas se naplnil. 

I přes poněkud urputnou lidskou snahu udržet si svoji nevědomost a iluze o svoji duchovní vyspělosti, přichází další vývojový druh, aby pomáhal Životu a rovnováze (Pravdě). Nebude snadné aby jej lidé přijali, z principu lidské ješitnosti a nevědomosti bude snad vším nabourávat jejich dosavadní poznání, zvyky a především iluze o nich samých. Člověk málokdy hledá (a umí rozpoznat) prostotu, normálnost a harmonii (podstatu opravdové duchovnosti)

Pravda (širší a komplexní realita) je taková jaká je a

obyčejně nikdy není taková,

jakou by si ji lidé přáli mít.

VÝZVA T. PFEIFFEROVI A VĚŘÍCÍM SJZ

Na základě shora uvedeného vás vážený pověřený T. Pfeiffere a věřící SJZ vyzývám k nápravě vaší nerovnováhy, zneužití jména J. Zezulky, zavedení nauky k prvořadé víře a vědomému odklonu od hledání, mluvení a žití pravdy (podstaty mise přinašečů).

Vážení věřící a pověřený, jdete svými činy a konáním (nyní již zcela vědomě) proti vývoji, Životu a vůli přinašeče vědění Josefa Zezulky. Je již nejvyšší čas, aby jste své konání a nerovnováhu na všech úrovních (hmotné i duchovní) bezezbytku napravili a vrátili se k rovnováze (pravdě).
 

I.

Zrůdná, ostudná a deformovaná struktura církve kde se prvořadě věří a věřící jsou jak vojáci co plní chybné rozkazy a neupozorní „mistra“ na chybu v něčem zásadním (i kdyby měli pravdu) nemůže nést jméno přinašeče vědění. Žádná struktura kde se z principu prvořadě věří (např. církev) nemá právo nést jméno (ani se hlásit k odkazu či myšlenkám a nauce) přinašeče vědění. Přinašeč vědění přináší poznání životních zákonitostí a vede nás k rovnováze citu a rozumu,  nikoli k prvořadé víře.

II.

Nerovnovážná starobylá kultura (např. hindu a mnohé další), kde se vytratilo vědění Jednoty (rovnováha citu a rozumu) a kde se prvořadě věnují svému vývoji a prospěchu nemá s podstatou myšlenek (službou celku – bytí kladnou složkou Života) přinašeče vědění nic společného. Je nutné se z chyb deformovaných kultur (které mnohdy i vznikaly díky vědění přinašečů, ale postupem času po úmrtí přinašeče je lidé deformovali) poučit a nikoli jim propadat, rozevírat jim své emoční pole nebo dokonce platit za deformované obřady. Starobylé kultury ctíme tím, že se snažíme nacházet původní čisté a rovnovážné učení avšak nepropadáme (a to ani částí či účastenstvím) stávajícím deformacím. Každá velká nauka vycházela z rovnováhy, kterou lidé postupem času ztratili. Filosofie bytí se „šíří“ prvořadě vlastní změnou, poznáváním životních zákonitostí, prostým a harmonickým bytím. Druhým se vědění přinašečů předává jen když je opravdový zájem, touha a tazatel je již připravený.

III.

Vážený pověřený a věřící SJZ (hledající dle myšlenek přinašeče vědění), dnes již vědomě jdete proti Životu, vývoji a vůli J. Zezulky. Přinašeč vědění pověřil i Jana Mareše a žádal kritičnost a hledání, mluvení a žití Pravdy. Pověřený žák (i hledající) má prvořadě sloužit Životu a pravdě (rovnováze). Pokud se chcete hlásit k odkazu přinašeče vědění a nést jeho znak jednotné cesty, napravte svůj odklon a začněte žít a sloužit (dle desatero poznání a zásad) Společenství Života.

 
Lidé nikdy neudrží rovnováhu (což si jistě na lidských dějinách může každý ověřit sám) a nelze to od nich žádat ani očekávat (aby sami rovnováhu našli), a proto je východiskem jen další vývojový článek po člověku. Pověření (lidé) vždy selžou a ohrozí svým pádem Život a vývoj. Je čas vše napravit, pochopit vývoj vědomí a naplňovat své bytí v harmonii s vyšším duchovním řádem.

A-Ž

AEAIA

Společenství Života